Solidarita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Solidarita (polsky Solidarność, Niezależny Samorządny Związek Zawodowy „Solidarność“ [niezaležny samožondny zvjonzek zavodovy solidarnošč], Nezávislé samosprávné odbory „Solidarita“) vznikla v roce 1980 jako nezávislé odbory, ale významu nabyla jako masově podporované společenské hnutí které se postavilo režimu v tehdy komunistickém Polsku. Spolu s Výborem ochrany dělníků KOR (Komitet Obrony Robotników od roku 1978 Komitet Samoobrony Społecznej KOR, KSS-KOR) založeným 1976 přispěla k pádu komunismu.

V prázdninových měsících proběhla v Polsku vlna stávek, které vyvrcholily v gdaňských loděnicích (Stocznia Gdańska). Dělníci nyní nevyšli jako v roce 1970 do ulic, zůstávali v podnicích – okupační stávka. Kromě obvyklých odborářských požadavků vyhlásili také politické požadavky: legalizaci nezávislých odborů. Pro komunisty by to znamenalo konec monopolu moci.

Projekt Wikisource obsahuje původní text související s tímto článkem:

Jedenadvacet postulátů Mezipodnikového stávkového výboru

Koncem srpna 1980 se vůdčí postavou stal elektrikář Lech Wałęsa (čti Vauensa) a ve spolupráci s odborníky z řad demokratické opozice (Tadeusz Mazowiecki, Bronisław Geremek) byl vypracován seznam požadavků, který kromě ekonomických bodů (zastavit růst cen, zvýšit platy, stavba bytů, lepší pracovní podmínky, delší mateřská dovolená, volné soboty) obsahoval i požadavky politické (nezávislé odbory, právo na stávku, omezení cenzury, přístup různých společenských skupin k hromadným sdělovacím prostředkům, propuštění politických vězňů, obsazovaní funkcí podle kompetence a ne podle příslušnosti ke komunistické straně PZPR).

Odvolávali se na ústavu PLR (Polská lidová republika) a různé mezinárodní dohody, které PLR podepsala, kde byla zakotvena různá práva občanů a o kterých si komunisté mysleli, že nikoho nenapadne, aby se o ně upomínal. Polské úřady kapitulovaly a 31. srpna 1980 podepsali vládní zástupci dohodu se stávkujícími dělníky, kterými PLR přistoupila na požadavky stávkujících dělníků.

Do jara 1981 vstoupilo do Solidarity 10 miliónů Poláků. Solidarita vydávala vlastní noviny, čímž prolomila státní monopol na rozšiřování informací. Solidarita však nemohla zajít příliš daleko, protože hrozila intervence Sovětského svazu, jaká proběhla v roce 1968 v Československu.

Komunisté se však nevzdali a 13. prosince 1981 Wojciech Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav, stanné právo (polsky stan wojenny, šlo o zneužití zákona na obranu státu proti útoku zvenčí). Režimem byla ustavena „Vojenská rada národní spásy“, která převzala veškerou výkonnou moc, vůdci opozice armádou pozatýkáni a internováni v internačních táborech, přerušena činnost všech společenských organizací včetně odborových svazů. Prokomunistické spolky však brzy získaly souhlas ke své činnosti, kdežto Solidarita byla formálně delegalizována (říjen 1982). Hnutí však nadále pracovalo v podzemí – vydával tisk, rozšiřoval letáky, organizoval pomoc pro pronásledované.

Koncem 80. let se Solidarita znovu významněji aktivovala, zvláště s postupujícími změnami v Gorbačovově Sovětském svazu.

Spontánní stávky v loděnicích a továrnách v roce 1988 vedly v únoru 1989 k jednáním u kulatého stolu mezi zástupci opozice a komunistickou vládou. V dubnu 1989 byla po jednáních u kulatého stolu Solidarita znovu povolena.

V polosvobodných volbách vyhráli kandidáti Solidarity všechna místa v parlamentu, o která se mohla ucházet ve volbách (35 %). Další místa (65 %) si ponechala komunistická strana PZPR a její spojenci. Protože komunisté měli prezidenta (Wojciech Jaruzelski), Solidaritě připadlo místo premiéra, kterým se stal Tadeusz Mazowiecki.

V nových poměrech se vnitřně nesourodá Solidarita postupně rozpadla.