Václav IV.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Václav IV. (26. února 1361, Norimberk – 16. srpna 1419, Kunratice) byl synem a dědicem Karla IV. a Anny Svídnické, českým králem (1378 - 1419), v letech 1376–1400 římsko-německým králem.

Když Vojtěch Raňkův na pohřbu Karla IV. zmínil, že české země čekají těžké časy, netušil, jak hlubokou má pravdu. Karel se dočkal dědice až po své čtyřicítce a zahrnoval Václava přehnanou přízní, znásobenou po úmrtí matky (1362). Jeho vychovatelem byl Arnošt z Pardubic a po něm Jan Očko z Vlašimi, z Václava se díky jejich péči stal vzdělaný, ale nesamostatný a nerozhodný člověk. Václav IV. se zejména v německé bibliografii objevuje jako lenivý král a opilec, to by se ale dalo říct o každém druhém středověkém panovníkovi. Problémy, které nakonec vedly až k vypuknutí husitských válek, byly způsobeny společenskými i klimatickými změnami v Evropě a začaly už v posledních letech vlády Karla IV.

Obsah 1 Král a šlechta 2 Král bez koruny 3 Václav IV. a Jan Hus 4 Podívejte se také na

[editovat] Král a šlechta

15. června 1363 byl teprve dvouletý Václav korunován Arnoštem z Pardubic na českého krále. Karel IV. dohodl první sňatek Václava s Johannou Bavorskou, který se uskutečnil 29. 9. 1370 v Norimberku. Karel diplomacií a penězi zabezpěčil synovi i německý trůn, Václav byl 10. června 1376 zvolen za německého krále a 6. července 1376 v katedrále v Cáchách korunován. Po smrti otce byl Václav celkem aktivním panovníkem. Dvorských úřadů se ujali představitelé nižší šlechty, o které se Václav opíral, kteří ale postrádali evropský rozhled. Snad i díky nim začal král upřednostňovat lovy a pitky před povinnostmi a dostal se do sporu s vyšší šlechtou i arcibiskupem Janem z Jenštejna. Střet vyvrcholil roku 1393 umučením Jana Nepomuckého a Jenštejnovou rezignací.

V říši rostla nespokojenost s nečinností římskoněmeckého krále a Václav se postupně stahoval do klidnějších českých zemí. Roku 1383 byl pod tlakem francouzské diplomacie donucen upustit od římské korunovační jízdy. V roce 1394 se spojili představile vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem (viz panská jednota) a přešla do přímého útoku: krále zajali, když mu předtím přednesli stížnosti na nepořádky ve správě země i říše, na opomíjené nároky panstva a libovůli králových oblíbenců. Václava vysvobodil až jeho bratr Jan Zhořelecký. Proti králi vznikla široká panská koalice, do jejíhož čela se postavil opět moravský markrabě. 19. března 1396 Václav přijal podmínky šlechty.

[editovat] Král bez koruny

Obdobně jako v Čechách předložili v prosinci 1397 i porýnští kurfiřti Václavovi soupis požadavků a stížností. Týkaly se Václavovy nedůslednosti v řešení říšských problémů, církevní politiky, zejména v otázce papežského schizmatu, ale i jeho postoje vůči bratrovi Zikmundovi Lucemburskému, se kterým byl Václav v neustálých konfliktech. Na konci 90. let vznikla i v říši proti Václavovi koalice, jejíž činnost vyvrcholila v srpnu 1400 rozhodnutím o sesazení Václava IV. z německého trůnu s odůvodněním, že jde o krále „nepotřebného a nečinného i nedbalého“. Jeho nástupcem se stal Ruprecht III. Falcký (ani on ale v řešení světských i církevních problémů v říši neuspěl). Titulu římského krále ovšem Václav zbaven nebyl. V letech 1402-03 byl Václav vězněn z podnětu bratra Zikmunda a internován ve Vídni. Po útěku je v letech 1403 - 1405 donucován postupně uznávat další a další požadavky vyšší šlechty. Politická nestabilita a morová epidemie z konce 14. století byli hlavními příčinami ekonomického propadu Českého království. Rostlo sociální napětí a dovoz zboží.

Když se v roce 1409 sešel v Pise církevní koncil, uznal znovu Václava IV. za německého krále, aniž by se ale do konce života fakticky ujal vlády.

[editovat] Václav IV. a Jan Hus

Václav IV. zpočátku podporoval Jana Husa, což vyvrcholilo roku 1409 Dekretem kutnohorským. Kritika prodeje odpustků, který znamenal přínos také pro královskou pokladnu, je odcizila - roku 1412 Václav zaštítil prodej odpustků. Ani odsouzení Husa jako kacíře a naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti „sílícímu kacířství“ v Českém království, nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji. Stále více se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci. To u něj vyvolalo záchvat mozkové mrtvice nebo snad epilepsie. Druhá Václavova manželka Žofie nechala pohřbít jeho pozůstatky na Zbraslavi. Klášter byl však za husitských válek vypleněn a královo tělo dokonce vytaženo z hrobu. Teprve v roce 1424 byl Václav slavnostně uložen v hrobce českých králů pod svatovítským chrámem po boku Karla IV. Václav zemřel bezdětný a jeho nástupcem se stal Zikmund Lucemburský.

[editovat] Podívejte se také na

• Dynastie Lucemburků
• Seznam hlav českého státu
• Seznam panovníků Svaté říše římské