Avicenna
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Avicenna neboli Ibn Síná, celým jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná (asi 980–1037 arabsky:بن عبد الله بن سينا) byl středověký perský učenec, filozof, politik, básník, přírodovědec a lékař. Je považován za „otce moderní medicíny“.
Narodil se roku 980 v městě Afšana u Buchary v tehdejší Persii (nyní Uzbekistán). Jeho otec byl výběrčím daní a opatřil synovi již v útlém dětství schopného učitele. Mladý Husain studoval v Buchaře a dalších perských městech (která tehdy poskytovala vzdělání i mnohým Evropanům).
Četl většinu významných antických děl. Věnoval se však hlavně studiu medicíny, teoreticky vycházel z Hippokrata, Aristotela a Galéna. Byl velmi pilný a podle svého vlastního životopisu již jako desetiletý znal zpaměti korán i řadu dalších knih. Pokud nevykonával lékařskou praxi věnoval celý den studiu, které přerušoval jen po čas modlitby. Rovněž v noci četl a psal a kdykoli jej zmáhal spánek posilňoval se vínem. Až do 18 let žil v ústraní, ač již tehdy měl znamenitou pověst lékaře.
Jeho postavení změnilo onemocnění bucharského vládce. Ibn Síná jej v krátké době vyléčil a stal se dvorním lékařem a vládcovým osobním přítelem. Tím mu byla zpřístupněna bohatá knihovna s jedinečnými rukopisy a opisy děl ze všech tehdy pěstovaných vědních oborů.
Ibn Síná se zdravím značně podlomeným hýřivou životosprávou i chemicko-farmaceutickými experimenty na vlastním těle, zemřel v severoiránském Hamadánu v roku 1037, kde je i pochován.
Nad jeho hrobem byl počátkem 50.let postaven kónický monument s dvanácti pilíři. Autorem pietního areálu s hrobkou, muzeem a knihovnou je architekt Hooshang Seyhoon a jako vzor si vybral Gonbad-e Qaboos, gigantickou stavbu z pálených cihel, ktorá vznikla v čase Abú Sínova života.
[editovat] Dílo
Avicena byl autorem děl o fyzice, matematice, metafyzice a astronomii, nejvíce však o medicíně a filozofii. Celkem je autorem více jak 165 děl (dle jiných zdrojů až 450), týkajících se mnoha oblastí poznání, jež byla zdrojem pozdějším učencům až do 17. století.
Ve svých vědeckých spisech 600 roků před Newtnem zformuloval zákon pohybu a poukázal na nerozlučnou souvislost mezi časem a pohybem. Kdyby byly věci bez pohybu, ztratil by čas smysl, uvažoval Avicenna a měl, samozřejme, pravdu.
Avicennova filozofie navazuje na Aristotelovu a Platónovu školu. Dle jeho tvrzení je hmota věčná a je příčinou rozmanitosti věcí.
Avicenna tvrdě kritizoval alchymisty a jejich snahy o transmutaci, byl první, kdo se vysmál alchymistické transmutaci. Ve spise Sciant artifices (Alchymisté by měli vědět) v díle Kitáb aš-Šífá (Kniha uzdravení, míněno z nevědomosti) láteří nad jejich pochybným uměním: „Nepopírám, že je možné dosáhnout tak dokonalé imitace, že jí lze ošálit i nejchytřejší lidi, ale možnost transmutace jsem si nikdy představit nedovedl.“ Je však třeba zdůraznit, že z našeho hlediska se jednalo jen o opačnou filosofii, nikoliv pokrokovou myšlenku podpořenou jednoznačnými důkazy.
Za jeho nejvýznamější dílo se považuje kniha Al-Kánún fi ttibb (Kánon medicíny/Canon Medicinae), která vznikla kolem roku 1030 – sbírka řecko-arabské lékařské moudrosti.
Dílo bylo vrcholem lékařského vědění 10. století a stalo se vedle spisů Galenových nejdůležitějším lékařským pramenem středověku. Kniha sloužila, jako základní učebnice muslimských a křesťanských žáků lékařství. Prakticky do roku 1800 se o Kánon, který jen v rozmezí 15.-17. století byl vytištěn šestatřicetkrát, opírala výuka medicíny na všech evropských univerzitách. Jen málokdo dnes asi tuší, že Avicenna předpokládal existenci neviditelných tvorů, kteří mohou způsobovat nákazu šířenou vzduchem či vodou, a z toho důvodu doporučoval ke konzumaci pouze vodu převařenou. Přesto je nutno kriticky přiznat, že ne vždy byl tento nestor arabské medicíny jednoznačným nositelem pokroku. Ač se to může zdát až neuvěřitelné, ve svém Spisu o pulsu se například zásadně postavil proti hypotéze o možné souvislosti srdečních kontrakcí s tepem.
Kánon je rozdělen na pět knih, z nichž každou tvoří několik oddílů (Fannů) a každý oddíl se rozpadá na několik kapitol.
- kniha obsahuje přehled teoretického a praktického lékařství.
- kniha obsahuje soupis léčiv.
- kniha obsahuje popisy jednotlivých nemocí
- kniha nemoci a stavy povšechné
- kniha příprava a užívání léků
Spis vyniká systematičností a skvělým uspořádáním faktů. Jednou z velkých předností je, že při popisu nemocí vědomostem z patologie a terapie předchází vždy úvod anatomicko-fyziologický a že je tento popis vybaven jasně osvětlujícími příklady.
Část kánonu (knihy 2 a 5) je věnována i botanice a ovlivnila vývoj středověké botaniky evropské.
Do latiny (Canon Medicinae) jej přeložil italský učenec Gerhard z Cremony ve 12. století.
[editovat] Reference
 |
Tento biografický článek je pahýl. Můžete pomoci Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. |
