Hippokrates

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Hippokrates na stylizovaném obrázku z 19. století

Hippokrates z Kósu (460 př. n. l. - 377 př. n. l.), nejslavnější lékař antického starověku, „otec medicíny“.

Byl nejvýznamějším představitelem tzv. Kósské školy. Je mu přisuzována stará vrstva sbírky lékařských textů Corpus hippocraticum, v nichž odmítl pověry a primitivní léčitelskou magii a položil základy medicíny jako vědeckého oboru. Bývá přisuzováno autorství Hippokratovy přísahy - souboru etických pravidel jednání lékaře.

Hippokrates pocházel z lékařské rodiny, z jižních Sporad (Dodekanesu), při jihozápadním pobřeží Malé Asie, odvozující svůj původ od Asklépia. Hippokrates v mládí cestoval za vzděláním po Řecku, Malé Asii a snad i po Egyptu. Vrchol jeho činnosti spadá do období peloponnéské války v letech 431 - 404 př. n. l.

[editovat] Hippokrates geograf

[editovat] Dílo

Corpus hippocraticum přinesl mimo jiné ideu lékařského tajemství, jak je známe dnes. Byla součástí tzv. Hippokratovy přísahy.
Peri aeron, hydaton, topon (O vzduchu, vodách a místech) - pojednává o vlivu prostředí na zdravého i nemocného člověka. Vyslovují se v něm myšlenky, které lze spojovat s počátky medicínské geografie. Hippokrates poukazuje na souvislosti způsobu života, zdravotního stavu, psychiky lidí a snad i charakteru národů s přírodním prostředím.

Ekumenu člení - podle předpokladů pro život lidí - na tři pásy:

chladný - severní (kde žijí Skytové)
nejpříznibější - mírný (do nějž patří Řecko)
suchý - jižní (zahrnující Libyii (Afriku), Egypt a větší část Asie)

Na základě porovnávání obyvatelstva těchto pásů dochází k závěru, že vlastnosti těla i ducha jsou určovány (či přinejmenším ovlivňovány) podnebím.

Jiné Hippokratovské texty obsahují autorovo tehdy klasické pojetí nemoci jakožto nerovnováhy 4 základních tělesných šťáv: černé žluče, žluté žluče, krve a slizu (tuto teorii později převezme a rozvine Galénos).

[editovat] Představy

Hippokratovy představy jsou z velké části naivní. Například o obyvatelích zemí s horkým klimatem tvrdí: „Mají živější, kvetoucí vzhled, jasnější las, měkčí povahu a pronikavější rozum než obyvatelé severních zemí; protože při takové teplotě (charakteristické pro severní země) duše nepociťuje živé impulsy, tělo není vystavováno prudkým změnám, přirozeně formující divočejší, nezkrotnější, vznětlivější charakter: neboť rychlé přechody od jednoho stavu ke druhému probouzejí duši člověka a vytrhují jej ze stavu letargie a apatie.“

Také Herodotos konstatoval závislost života na prostředí, nepřisuzoval ji však tak významnou roli.