Pozitivismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pozitivismus je světonázorové, gnozeologické a metodologické stanovisko, případně způsob myšlení, který vychází z „bezprostředně daného“, tj. ze smyslově vnímatelných povrchových jevů přírodních a společenských procesů nebo z existujích myšlenkových abstrakcí. Je kriticky zaměřen proti metafyzice a idealisticky a spiritualisticky orientovaným filosofiím.

Pozitivismus je nejsilnější filozofický proud v rámci scientismu. Vznikl v polovině 19. století, i když uplatnění našel až ve století 20. Za zakladatele se považuje Auguste Comte a dalšími představiteli jsou David Hume, John Stuart Mill či Herbert Spencer. Na tento směr navázal později novopozitivismus, který reprezentují Ludwig Wittgenstein či Bernard Russell.

Pozitivismus vychází z materialismu, opírá se o empirismus, zdůrazňuje scientismus. Uznává pozitivní vědění (dokázané, nezpochybnitelné), pojmy staví na základě ověřených faktů, podobnosti a zákonitosti na základě posloupnosti.

Vyžaduje od každé vědy, aby vycházela nejen z faktů jako smyslově vnímatelných skutečností, ale aby se soustředila na jejich zjišťování a spojování prostřednictvím zákonů. Dále pozitivismus odmítá ontologii a hypotézy, základní filozofické problémy, staví na faktech a jejich klasifikaci i praktickém využití. To znamená, že chce zbavit filozofii toho, co ji dělá filozofíí a udělat z ní metodologii věd – úkolem je tedy shrnovat a systematizovat výsledky vědy.

Ze stanovisek pozitivismu jako vědecké, střízlivě věcné, popisné filosofie vychází mimo novopozitivismu také např. pragmatismus, fikcionalismus, empiriokriticismus nebo kondicionalismus.