Novopozitivismus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Novopozitivismus (logický pozitivismus, logický empirismus) vznikl ve dvacátých letech 20. století jako filosofický směr, který si klade za úkol řešit vztah filosofie a vědy v otázce relevance výpovědi o světě.
Obsah |
[editovat] Ti, kteří stáli u zrodu
Filosofové a filosofující vědci sdružení ve Vídeňském kruhu: M. Schlink, R. Carnap, O. Neurath, V Kraft, K. R. Popper… Názorově navazovali na myšlenky tradičních empiristů J. Locka, G. Berkelyho, D. Huma, J. St. Milla. Dalším předchůdcem novopozitivistů byl E. Mach (* Přerov) a to ve svém empirickém východisku. Autorem názvu pozitivsmus byl francouzský filosof A. Comte. Velkým impulzem pro vznik této teorie byla práce Tractatus Logico-Philosophicus, kterou napsal Ludwig Wittgenstein.
Tuto filosofickou koncepci nelze naprosto jednoznačně a systematicky charakterizovat. Vývoj tohoto filosofického proudu zahrnuje širší časový i prostorový rámec, Vídeňský kruh, berlínská škola, lvovsko-varšavská logická škola, vlivy na filosofii v USA ve 40. až 50. letech. Základním postulátem obsaženým ve všech pracích byla představa, že jediné poznání, které je adeptem na skutečné poznání je poznání vědecké, že pouze věda může prezentovat věrohodné výsledky, které mají objektivní platnost a pravdivost. Tyto výsleky mohou být základem pro vytvoření racionálních základů lidského myšlení. Zároveň i odlišují a eliminují všechna jen zdánlivá tvrzení nevšdecké metafyziky.
Novopozitivisté považovali filosofické úvahy postrádající souvislost s vědeckými procedurami a postupy za metafyziku. Novopozitivisté sami se pak považovali za vědecké filosofy a pozitivistická filosofie s stala synonymem pro vědeckou filosofii. V dalším se příspěvek zaobírá otázkami, které znatelně ovlivnily filosofické myšlení a koncepce vědy (jako jediný.prostředek poznání skutečnosti).
[editovat] Empirismus
Z pohledu novopozitivismu má věda empirický původ. Experiment a vědecké pozorování jsou základem vědecké činnosti.
[editovat] Novopozitivistické dané
Dané označovalo prvotně data získaná pozorováním. Podle Schlicka je dané nejjednodušší, více nesporné. Pozitivista vychází z daného, ale toto dané může být pouze ukázáno. Východiskem vědy je ta samá „empirická realita“ stejně jako pro zdravý rozum. V protikladu k metafyzice není možné dané formulovat, ale je možné na ně pouze ukázat. Dle R. Carnapa je „dané“ jednoznačně dáno a neexistují důvody pro jeho analýzu. Věda nemůže v otázce reálnosti daného zaujmout ani souhlasné ani zamítavé stanovisko, protože otázka sama nemá empirický význam. Toto stanovisko znamená že dané je přijímáno jako filosoficky neutrální. Původně v n. bylo za základ poznání považována fenomenalistická báze , obsahující zkušenosti pozorujícího člověka (první osoby). Filosofie měla logicky rekonstruovat empirické poznání redukcí všech vět a explicitní definicí všech vědeckých pojmů v jazyce základní báze. Jednoduché věty této báze jsou brány jako pravdivé a pravdivost vět složitějších je považována za jejich funkci. Tento metodický solipsismus byl opuštěn pro nemožnost překladu například tvrzení o fyzikálních objektech do tvrzení o fenomenalistických datech první osoby.
Poněkud nelichotivé označení „mýtus daného“ získalo pozitivistické dané kvůli své rozporuplnosti. V dalším vývoji byla představa daného jakožto zcela nepochybného základu zpochybněna a opuštěna. Hlavním důvodem byla nutnost přijmout možnost upravovat (korigovat) výsledky pozorování na základě nových pozorování. To znamená, že dané a tedy i úvahy o něm se můžou měnit, čož je v jasném rozporu s původním tvrzením.
[editovat] Induktivismus
Induktivní strategii vytváření vědy rozpracovali ji F. Bacon aj. St. Mill formulací základních kánonů vědecké indukce. Novopozitivisté jejich výsledky přejali jako metodologický nástroj a zpočátku se jejich důkladnou analýzou nezabývali. Jestliže pozitivisté získali díky empirismu pevnou empirickou bázi mohli pokračovat v zobecňování a vytváření empirických generalizací. Dále generalizovali empirické zákony, na jejichž základě generovali vědecké zákony a obecná teoretická tvrzení ve formě zákonů. Induktivní postupy měly v té době stejnou platnost jako postupy deduktivní logické a matematické, které se již dříve používaly k odvozování poznatků z poznatků. Později dokázali P. Dunhem a W. V. Quine, že z empirické báze nelze jednoznačně vyvodit jedinou správnou generalizaci a zákon a že jejich struktury pak nevytvářejí jedinou správnou teorii. Tuto skutečnost dnes známe pod pojmem Quine-Dunhemova teze o nedourčenosti teorií empirickými fakty.
[editovat] Empirické kritérium smyslu
„Smysl věty je metoda její verifikace.“ Filosofická analýza by v tomto pojetí měla zjišťovat, zda má věta smysl. A věta má smysl, jestliže jí lze verifikovat. Teprve potom může být věta verifikována; pravda, nepravda. verifikace sama je však otázkou vědy, nikoli filosofie. Snaha zavést verifikační kritérium pro rozlišení tvrzení vědeckých a metafyzických nevedla k „úspěchu“ ani při existenci daného.
Tyto zde i výše uvedené výsledky poznání však neznamenají, že tyto myšlenky jsou zcela vyvráceny. Je potřeba si uvědomit kde a za jakých okolností nám mohou dobře posloužit. Dnes a zřejmě ani pro příště nebude možné opustit verifikaci, testování, pozorování, ověřování jako regulaci, která uvádí poznatky vědy do souladu s experimentem. Vypadá to, že namísto jediné absolutní procedury tu má věda nástroj velmi silný, ne však jediný.
[editovat] Analýza jazyka vědy
Výše představené problémy přinesly změnu těžiště problematiky poněkud jinam a podle mne opět ne zcela bez úspěchu.
- Přechodem k analýze jazyka vědy opouštějí pozitivisté původní program empirické deskriptivní metodologie a jejich zkoumání tak získává novou dimenzi, předmětem se stává jazyk vědy a cílem se stává exaktní metodologie, převádějící zkoumání do roviny normativně preskriptivní, jak věda (vědec) má nebo musí pracovat1.
Znamená to přechod od objektového jazyka k metajazyku. toto odlišení je velmi důležité, ale pro novopozitivismus ne zcela snadné. Uvědomme si, že prvoplánovou snahou novopozitivismu bylo vytvoření exaktní metodologie v úsilí o jednotnou vědu.
- Soustředění pozitivistického proudu na analýzu jazyka vědy znamenal zásadní obrat ve filosofii vědy. Zatímco v původní verzi šlo o nalezení základního metodologického principu - verifikace, ve 30. letech dochází k zaměření na zkoumání logické formy procedur verifikace a konfirmace. Pozitivismus verifikacionistický se tak mění na pozitivismus syntaktický2.
Nahrazením kontextu objevu kontextem zdůvodnění se pozitivismus orientoval na logickou analýzu. Metodologií vědy se stala logika. Úplného cíle, vytvoření dokonalého jazykového aparátu pro vědu, absolutně přesného a jednoznačného jazyka nebylo dosaženo.
…došli jsme konce jiného než kterého jsme mířili, naše stopa je majákem budoucím.
[editovat] Závěr
Novopozitivismus jako ucelený přístup je podle všeho již minulostí. Na rozvalinách jeho konstrukcí, myšlenek a výsledků vyrostla učení nová, přejme jim ať jsou pro lidstvo alespoň tak prospěšná jako byl novopozitivismus. Na otázku Kdo zabil logický pozitivismus?2, odpovídá K. R. Popper, že částečně i on, z části článek Johna Passmora „Logical Pozitivsm“, Encyclopedia of Philosophy, vyd. Paul Edwards, díl V, str. 56. Hlavní příčinu však vidí v ztrátě zájmu o velké problémy.
- Myslím, že na takové ztráty neumírají jen filosofické směry.
[editovat] Literatura
1 Fajkus, B: Současná filosofie a metodologie vědy. FILOSOFIA, Praha 1997, 1. vydání ISBN 80-70007-095-1, (brožované)
2 Popper, K. R: Věčné hledání (Intelektuální aurtobiografie), Unended Quest (An Intellectual Autobiography). PROSTOR, OIKOYMENH, VESMÍR, Praha 1995, 1. vydání, ISBN 80-85190-37-0, 80-85241-92-7 (OIKOYMENH), 80-901131-8-4 (VESMÍR), (vázané)
1 strana 30
1 strana 31
2 strana 84
