Vlajka
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vlajka je zpravidla různobarevný kus látky, obdélníkového, čtvercového či jinak pevně stanoveného tvaru a poměru stran, který označuje příslušnost ke skupině, organizaci, územní jednotce či státu, případně slouží k signalizaci. Zřejmě nejznámějším příkladem vlajek jsou vlajky národní. Nauka o vlajkách se nazývá vexilologie.
Obsah |
[editovat] Rozdíl mezi vlajkou a praporem
V běžném hovoru se často a nesprávně zaměňují výrazy vlajka a prapor. Zatímco pro vlajku je charakteristická vodorovná poloha a upevnění k vlajkové tyči či stožáru pomocí lanka, prapor je s žerdi přichycen napevno. Prapor nemá oproti vlajce předepsaný poměr stran a používá se ve vodorovné, šikmé i svislé poloze. Prapory (řidčeji vlajky) existující pouze v jediném exempláři, například jako symbol konkrétní vojenské jednotky či cechu, se někdy označují slovem zástava.
[editovat] Historie
Jestliže vlajky (tedy vytahované na stožár lankem) se vyvinuly až počátkem novověku na námořních lodích, původ jejich předchůdců sahá až do starověku. Existence na žerdi upevněných předmětů či vyobrazení, označovaných odborným výrazem vexilloid, je doložena už na počátku 3. tisíciletí př. n. l. v Egyptě a v následujících stoletích na celém Blízkém východě. První zprávy o látkovém praporu máme z počátků dynastie Čou v Číně (12. století př. n. l.), v čínském Ma-wang-tuej byl objeven i nejstarší dochovaný prapor – rozměrný hedvábný praporec byl uložen do výbavy šlechtického hrobu za dynastie Chan ve 2. století př. n. l.. Ve starém Římě zavedl roku 105 př. n. l. Gaius Marius symboly legií zvané vexilla. Vexillum (zdrobnělina z latinského velum = plachta) mělo podobu čtvercového kusu látky, uchyceného na tyči v podobě písmene T. S nástupem křesťanství za Konstantina I. počátkem 4. století se vexillum proměnilo v labarum – dosavadní „pohanské“ symboly byly vystřídány křesťanskými, zejména Kristovým monogramem XP [chí ró]. Prapory dnešního vzhledu, to jest upevněné k žerdi ne horním, ale bočním okrajem, se do Evropy dostaly pravděpodobně z východu od Hunů, Peršanů a Arabů.
V raném středověku byl obzvlášť rozšířeným typem praporů gonfanon, obdélník, jehož vlající část je rozdělena do několika protáhlých pruhů. S rozvojem heraldiky ve 12. století se symbolika šlechtických znaků přenášela i na prapory, takovéto vlající zpodobnění znaku, typické na výšku protáhlým obdélným tvarem, se nazývá banderium. Ve 14. a 15. století byly velmi běžné korouhve, prapory, uchycené k žerdi bokem a ještě napnuté tyčkou u horního okraje, často s protaženým horním vlajícím cípem. Prapory hrály důležitou úlohu při rozlišení bojujících stran ve válkách (ve feudálním Japonsku tak za bojů v 16. století nosili jednotliví vojáci prapor se symbolem svého pána), sloužily k orientaci v bitevní vřavě. Plukovní zástavy byly ceněnou trofejí a životnost praporečníků v boji zpravidla mizivá. Tato funkce však pozbyla s přelomem 19. a 20. století významu, armády již nebojovaly v sevřených formacích pod prapory a k předávání rozkazů posloužil v zákopech polní telefon. Od 1. světové války jsou tak prapory pozemních vojsk už jen symbolickými zástavami.
Na vývoj státních vlajek měla významaný vliv i francouzská revoluce. Trikolora se svislými pruhy v barvě modré, červené, která se v té době zrodila, se stala symbolem svobody a ovlivnila podobu státních vlajek.
[editovat] Vlajky na moři
Na moři bylo označování státní příslušnosti lodi vlajkou běžné již v 17. století, tento zvyk rozšířili zejména Holanďané. Postupně se vyvinuly zvláštní civilní a válečné námořní varianty státních vlajek. Primitivní námořní vlajková signalizace se používala už ve starověku (v bitvě u Salamíny roku 480 př. n. l. prý Themistoklés dal signál k útoku rudým kusem látky). Dnes existuje mezinárodní námořní vlajková abeceda, užívající kombinaci 40 signálních vlajek.
[editovat] Vzhled
Dnešní vlajky, zvláště pak státní, jsou v naprosté většině pravoúhlé, obdélníkové. Čtvercový tvar mají pouze vlajky Vatikánu a Švýcarska, nepravoúhlými výjimkami jsou cípaté vlajky Nepálu a státu Ohio v USA. Nejčastější poměr šířky a délky stran je 2:3 (ČR) či 1:2, ale mnohé vlajky mají poměr šířky a délky osobitý, např. Polsko 5:8, USA 10:19 aj.
[editovat] Vlajky národní a státní
Přísně vzato by se za státní vlajku měla označovat pouze taková, která je vyhrazena pro použití státními orgány, zatímco vlajky, vyvěšované soukromými osobami a institucemi, jsou pouze vlajky národní. V běžném projevu se však oba pojmy zaměňují. Jestliže v mnoha zemích (včetně ČR) se státní a národní vlajka vzhledově nijak neliší, jsou země, kde mají oba druhy vlajek rozdílnou podobu – na státní vlajce je například znak, který na národní vlajce chybí (Rakousko, Finsko).
Nejstarší dnes užívané státní vlajky sahají svými kořeny až do středověku. Vlajky Rakouska, Anglie a Dánska pocházejí již ze 13. století. Dánská vlajka je s téměř 800letou tradicí zřejmě nejstarší setrvale užívanou státní vlajkou světa. Jen o málo mladší je vlajka švýcarská, ze 16. století pocházejí vlajky Švédska a Nizozemska. Vlajky některých zemí měly na utváření nových vlajek velký vliv a to jak po stránce barevné symboliky, tak z hlediska tvarového uspořádání.
- Kříž na dánské vlajce zvané Dannebrog tak postupně převzaly všechny severské země od Islandu až po Ålandy.
- Švýcarská vlajka s obrácenými barvami se stala symbolem Mezinárodního červeného kříže.
- Vlajka Spojeného království vzniklá překrytím starších vlajek Anglie, Skotska a Irska, přezdívaná Union Jack, je dnes jako kanton součástí vlajek mnoha bývalých i stávajících britských kolonií (Austrálie, Nový Zéland).
- Francouzská revoluční trikolóra z roku 1794, zvláště pak její svislé uspořádání, inspirovala mimo jiné vlajky Itálie, Belgie, Mexika či Irska.
- Ruská vodorovná trikolóra, vytvořená po nizozemském vzoru, měla velký ohlas u slovanských národů. Bílá, modrá a červená barva ruské vlajky se jako tzv. panslovanské barvy odrážejí například na vlajkách Slovenska či Srbska.
- Vliv vlajky Spojených států amerických s hvězdami a pruhy se odráží na vlajkách Kuby, Chile, Libérie, Malajsie či Portorika.
- Žlutá, modrá a červená barva někdejší Velké Kolumbie stále spojuje vlajky Kolumbie, Venezuely a Ekvádoru.
- Nezávislá Etiopie, k níž vzhlížely kolonizované země Afriky, se stala vzorem i svou vlajkou – její zelená, žlutá a červená se rozšířily jako tzv. panafrické barvy. Vlajky a znaky afrických států často nerespektují vexikologická a heraldická pravidla.
[editovat] Vyvěšování vlajek a praporů
Při vyvěšování státních vlajek platí, že každá vlajka má vyhrazen svůj vlajkový stožár, žerď apod. Umisťovat více státních vlajek na jeden stožár je nepřípustné.
Vlajky by zpravidla měly vlát ve stejné výši (výjimkou je ceremoniál vyhlašování vítězů ve sportu).
Má-li být vedle sebe vyvěšeno více vlajek, platí, že by si měly být rovny velikostí a pokud možno poměrem stran. Na nejčestnějším místě – uprostřed – je domácí (v našem případě tedy česká) státní vlajka. Je-li vlajek sudý počet, nachází se nejčestnější místo vpravo od středu z hlediska vyvěšovatele, tedy vlevo od středu z hlediska pozorovatele. Ostatní vlajky se pak řadí střídavě po stranách od středu a to tak, že státní vlajky mají přednost před vlajkami městskými, firemními apod.
Na pevnině by správně vlajky neměly na stožáru zůstávat přes noc. Proto se ráno slavnostně vztyčují a navečer opět stahují.
Na znamení smutku (například při úmrtí hlavy státu) se vlajka vztyčuje pouze „na půl žerdi“, což v praxi znamená někam do prostřední třetiny vlajkového stožáru. Řádný postup je přitom takový, že se vlajka na okamžik vztyčí na vrchol stožáru jako obvykle a teprve pak se spustí do poloviny. Při snímání vlajky je postup přesně opačný. Jako smuteční se též užívá vlajka (prapor) černé barvy.
Pro prapory se udává, že by jejich délka neměla přesahovat trojnásobek šířky. Není to striktní pravidlo, ale příliš protáhlý prapor nepůsobí esteticky. Prapor sice oproti vlajce nemusí zachovávat poměr stran, i u něj však musejí být dodrženy šířkové a délkové poměry zobrazeného vzoru. Jestliže tedy u české vlajky s poměrem stran 2:3 sahá modrý klín do poloviny délky, musí sahat modrý klín do poloviny délky i u praporu, třebas by prapor měl poměr stran 1:2 nebo 1:3.
Při svislé orientaci praporu, například vyvěšení z okna nebo výzdobě řečnického pultu, se horní část praporu nachází z hlediska vyvěšovatele vpravo, z hlediska pozorovatele vlevo. Obdobně je tomu i u vlajek pokrývajících rakev při pohřbu.
