Victor Hugo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Victor Hugo

Pamětní deska Victora Huga na ostrově Jersey.

Victor-Marie Hugo [ígo] (26. února 1802, Besançon – 22. května 1885, Paříž) byl francouzský básník, prozaik, dramatik, esejista a politik, vrcholný představitel romantismu.

Obsah

1 Život
2 Dílo
3 Podívejte se také na
4 Externí odkazy

[editovat] Život

Jeden z největších francouzských básníků a spisovatelů 19. století se narodil v Besançonu, když 19. století byly dva roky, jak praví v jedné své autobiografické básni. Byl vychováván pobožnou matkou, která byla přívrženkyní krále a monarchie (royalistka), a otcem, který byl důstojníkem napoleonské armády a stoupencem Napoleona (bonapartista).

Roku 1845 vstoupil Hugo do politiky a byl jmenován pairem, v pairovské komoře se vyslovoval pro návrat Ludvíka Bonaparta, po rozpuštění pairie (1848) úspěšně kandidoval do parlamentu. Ačkoliv byl zprvu politickým stoupencem Napoleona III., brzy vystupoval jako jeho odpůrce a jako zastánce liberálního socialismu. Proto musel koncem roku 1851 odejít do exilu, nejprve do Bruselu a v roce 1852 na Normanské ostrovy v Lamanšském průlivu (Guernsey a Jersey), kde strávil téměř dvacet let. Do Paříže se za bouřlivých oslav vrátil až roku 1870 v době, kdy Francie byla poražena pruskými vojsky a přiklonil se k ideálům Komuny.

Roku 1875 se stal senátorským delegátem a brzy na to senátorem. Roku 1881 byl znovu zvolen senátorským delegátem a roku 1882 se znovu stal senátorem.

Victor Hugo zemřel roku 1885 v Paříži jako velký a uznávaný francouzský národní básník. V den jeho pohřbu byl vyhlášen státní smutek. Je pochován v pařížském Panthéonu.

[editovat] Dílo

Victor Hugo je autorem klasicistních básní a romantických dramat a románů, v nichž mísil postupy černého románu se zásadami kritického realismu. Ve své tvorně spojoval snové, filosofické, politické a lyrické oblasti, mísil tragično a komično, krásu a ošklivost, vznešenost a grotesknost a z pozice humanisty se nadčasově dotkl řady sociálních problémů světa.

[editovat] Divadelní hry

Cromwell (1827), předmluva k tomuto dílu se stala manifestem romantického dramatu a odstartovala diskuzi mezi francouzským klasicismem a romatismem.
Marion de Lorme (1829),
Hernani (1830),
Král se baví (1832, Le Roi s'amuse), podle této hry napsal italský skladatel Giuseppe Verdi svou operu Rigoletto.
Lukrécie Borigia (1833, Lercréce Borgia),
Marie Tudorovna (1833, Marie Tudor)
Ruy Blas (1838),
Angelo (1835),
Kasteláni (1843, Les Burgraves),
Torquemada (1882).

[editovat] Poezie

Victor Hugo psal poezii lyrickou, epickou, milostnou i satirickou. Jeho poezie překvapuje dokonalostí veršované formy, barvitostí obrazu a líčení nálad. K nejvýznamnějším autorvým básnickým sbírkám patří:

Ódy (1822, Odes),
Nové ódy (1824, Nouvelles Odes),
Ódy a balady (1826, Odes et Ballades),
Východní zpěvy (1829, Les Orientales),
Podzimní listí (1831, Les Feuilles d'automne),
Zpěvy soumraku (1835, Les Chantes du crépescule),
Vnitřní hlasy (1837, Les Voix intérieurs),
Paprsky a stíny, (1841, Les Rayons et les ombres)
Tresty (1853, Les Châtiments), satirická básnická sbírka s častými útoky na Napoleona III..
Kontemplace (1855, Les Contemplations),
Legenda věků I.-II. (1859, 1877, La Légende des Siècles), básnická epopej, třídílný cyklus, v němž se básník zamýšlí nad vývojem lidstva v cestě za pokrokem a humanitou a opimisticky věří v lepší budoucnost lidstva.
Písně ulic a lesů (1865, Les Chansons des rues et des bois),
Hrozný rok (1872, L'Année Terrible)
Papež (1878, Le Pape)
Konec Satana (1886, La Fin de Satan),
Celá lyra, (1888, Toute la lyre)

[editovat] Eseje

William Shakespeare (1864), životopisná esej
Napoleon Malý (1851, Napoléon-le-Petit), politický pamflet, mistrný portrét dobrodruha na trůně Napoleona III.
Historie jednoho zločinu (1877-1878, Histoire d'un crime), protest proti jedné z nejotřesnějších událostí francouzské historie - proti státnímu převratu Ludvíka Bonaparta.

[editovat] Romány

Han z Islandu (1823, Han d'Islande), autorova románová prvotina ovlivněná černým románem a frenetickou literaturou.
Bug-Jargal (1826), historický román napsaný duchu Waltera Scotta, líčící vzpouru černošských otroků na Haiti roku 1791.
Chrám Matky Boží v Paříži (1831, Notre-Dame de Paris), historický román ze středověké Paříže v době vlády Ludvíka XI.
Bídníci (1862, Les Misérables, někdy česky též jako Ubožáci). V románu Hugo zachycuje život francouzského lidu v 1. třetině 19. století. Ústřední postavou je Jean Valjean. Je to bývalý galejník, který se na galeje dostal za krádež chleba. Když se mu podařilo uprchnout, stal se dobrodincem a ochráncem těch nejbídnějších. Jeho protihráčem je policejí prefekt Javert, který ho pronásleduje. Ženskými hrdinkami románu jsou Fantine, mladá žena, kterou bída dohnala k prostituci a její dcera Cosette, které se ujal Jean Valjean. Román vyznívá jako obžaloba tehdejší společnosti a mravů.
Dělníci moře (1866, Les Travailleurs de la Mer), román, jehož děj se odehrává v prostředí drsné přírody Normanských ostrovů v době plachetnic a prvních parníků, oslavuje vítězný lidský zápas s mořským živlem a lidskou práci
Muž, který se směje (1869, L'Homme qui rit), historický román z anglického prostředí na přelomu 17. a 18. století, který nás zavádí do prostředí kočovných tlup, mezi námořníky, do žalářů i do paláců.
Devadesát tři (1874, Quatre-vingt-treize), román, ve kterém Hugo zobrazuje nejdramatičtější rok Velké francouzské revoluce, rok 1793. Přibližuje jej na osudech tří postav z obou táborů, a to jednak na postavě vůdce protirevoluční selské vzpoury v kraji Vendée, a jednak na postavách dvou stoupenců revoluce, kteří tragicky hynou pro rozpory mezi věrností revoluci a osobními city.