Frenetická literatura
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Frenetická literatura je označení pro literární žánr, který ve Francii ve 20. a 30. letech 19. století bezprostředně navazuje na gotický román. Zároveň byl tento žánr silně ovlivněn literárním dílem markýze de Sade (1740-1814).
Charakteristickým rysem děl frenetikcé literatury je přehnaná drastičnost, zdůrazňování odpudivých detailů a drsných výjevů, které jsou vkomponovány do normálního, reálného pohledu na skutečnost se záměrem šokovat čtenáře.
Postavy děl frenetické literatury bývají zpravidla nenormální jedinci, kteří pohrdají svým okolím a společenskými normami a nejednou se ocitají v moci satana nebo jiných temných sil a vášní. V příběhu se povětšinou rozvíjí stereotypní schéma: bezbrannou dívku pronásleduje hrůzný trýznitel, pak se objeví tajemný ochránce, který se ji snaží zachránit.
Předním představitelem frenetické literatury byl francouzský kritik a publicista Jules Janin (1804-1874), který si svou knihou Mrtvý osel a gilotinovaná žena (1829, L'âne mort et la Femme guillotinée) sice získal mnoho čtenářů, ještě více jich však znechutil. Frenetickou literaturou jsou ale i raná díla Honoré de Balzaca, která vydával pod pseudonymem Horace de Saint-Aubin, např. Poslední víla (1822, La Dernière fée). Několik děl v tomto duchu napsal také Alexandre Dumas starší a rovněž románová prvotina Victora Huga Han z Islandu (1823, Han d'Islande) vykazuje její rysy.
Frenetická literatura je společně s gotickým románem předchůdcem moderního hororu.
 |
Podobné články obsahuje: |
