Válka v Zálivu
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
- Tento článek pojednává o válečném konfliktu v letech 1990-91. O konfliktu mezi Irákem a Íránem v 80. letech si můžete přečíst v článku Irácko-íránská válka. O válce v roce 2003 v článku Válka v Iráku
Válka v Zálivu, jinak též válka v Perském zálivu, byla ozbrojeným konfliktem mezi Irákem Saddáma Husajna a koalicí 28 států (včetně Československa) v čele s USA, kterým OSN poskytla mandát k provedení vojenské operace za účelem osvobození Kuvajtu.
Obsah |
[editovat] Příčiny války
Irácko-íránská válka Saddáma Husajna a jeho režim finančně zruinovala. Dlužil 15 miliard dolarů Kuvajtu a dalších 15 miliard Saúdské Arábii. Další půjčky mu byly zamítnuty. Husajn se vydal cestou nátlaku na Kuvajt. Začal otevřeně provokovat. Tvrdil, že Iráku náleží sporné pohraniční území s bohatými zdroji ropy, že Kuvajt je historicky 19. provincií Iráku apod. V létě 1990 nebyly Irácko-kuvaitské vstahy pro USA v centru zájmu. Americká zahraniční politika se již řadu let zabývala islámskou revolucí v Iránu, která začala svržením šáha. Irák se tehdy jevil jako vhodná protiváha fundamentalistů. Když začala Irácko-íránská válka, USA (ale i mnoho dalších států včetně Francie a Ruska) Saddáma fakticky podporovalo - dodávkami zbraní, včetně informací CIA o pohybech iránské armády. Po nejasných vyjádřeních západních diplomatů se Saddám Husain odhodlal k vojenské akci.
[editovat] Průběh války
- 2. srpna 1990 – Irácké elitní jednotky vtrhly s obrovskou přesilou do Kuvajtu. Po krátkém boji jej obsadily. OSN přijalo rezoluci, která vyzývala Irák, aby se okamžitě stáhl.
- 3. srpna – Jordánský král Husajn navrhoval konferenci čtyř arabských států za účasti egyptského prezidenta Mubaraka, jeho, Saddáma Husajna a za předsednictví krále Fahda ze Saúdské Arábie. Věřil, že takováto konference by mohla přesvědčit iráckého diktátora, aby se bez boje stáhl z Kuvajtu. Rychlé Saddámovo odmítnutí jeho arabské přátele urazilo. Otevřela se tak cesta k tomu, aby Saúdská Arábie souhlasila s umístěním cizích vojenských jednotek na svém území.
- 6. srpna – Saúdská Arábie oficiálně požádala sily Spojených států, aby vstoupily do království za účelem jeho obrany. První letky stíhačů odletěly na Blízký východ téhož dne. Začala operace Pouštní štít. Jejím cílem bylo zabránit Saddámovi v další expanzi. V té době zdaleka nebylo jasno, zda zvítězí diplomatické či vojenské řešení krize.
- 21. září – Saddám Husajn přednesl prohlášení Revoluční velitelské rady. V něm tvrdil, že není ani nejmenší možnost iráckého odsunu z Kuvajtu a všechny pokusy vyhnat Irák by vedly k „matce bitev“. Rada bezpečnosti schválila celkem 12 rezolucí odsuzujících agresi Iráku proti Kuvajtu. Ve většině z nich spolu poprvé hlasovalo všech pět stálých členů. Vznikla koalice 28 států, jejichž jednotky se vydaly do ohrožené oblasti v Perském zálivu. Součástí 300 tisícové koaliční armády byla i Čs. protichemická jednotka.[1] Faktickým ultimátem pro Saddáma byla rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 673
- 17. ledna 1991 začala operace Pouštní bouře.
[editovat] Ocelový déšť
Vrchní velitel koaličních sil generál Norman Schwarzkopf měl jasný plán. Prvním cílem musí být nepřátelské radarové a protiletecké systémy. Nepřítel nesmí „vidět“ útočící letadla. Jinak hrozí velké stráty.
- 17.1.1991 2:38 - z vrtulníků Apache, které operují nízko nad terénem a jsou těžko detekovatelné, byla vypálena baráž raket typu Helfire. Jejich úkolem bylo zničit radary včasného varování v jižním Iráku
- 3:00 - přesně v hodinu H „neviditelné“ bombardéry F 117 vypouští první laserem naváděné bomby na telekomunikační centrum v Bagdádu.
- 3:03 - z lodí v Rudém moři a Perském zálivu startují rakety tomahawk s plochou dráhou letu
- 3:15 - startují návnady BQM 74. Nejnovější střely, dokončované v horečném tempu. Střela je na obrazovkách radarů vidět jako letka bombardérů. Pátrající radary jsou prozrazeny a následně zničeny
- pátého dne války byla irácká protiraketová obrana vyřazena z provozu.
- začalo vytrvalé bombardování ve dne - v noci
- ocelový déšť padal na Irák 43 dnů
[editovat] Izrael
Po napadení Irák zareagoval odpálením raket Scud částečně na spojenecké základny v Saúdské Arábii, ale hlavně na území Izraele. Doufal, že Izrael vojensky zareaguje a to by mohlo vést k rozbití koalice, neboť Arabové by mohli mít problém pokračovat v boji po boku Židů.
Situace byla nesmírně napjatá. Stát Izrael již od svého vzniku čelil ohrožení. Byl schopen - spíš donucen - se mnohokrát postarat o svou existenci se zbraní v ruce. Nejenom účinná obrana, ale i rychlé strategické protiútoky byly důvodem, proč ještě existoval.
A nyní dostal defakto ultimátum od svých spojenců. Nechat si líbit, že na jeho města budou dopadat rakety scud, a nepodnikat nic. To se příčilo celé dosavadní izraelské strategii. Diplomatická jednání byla velmi složitá. Misku vah převážily až americké baterie obranných protiraketových střel Patriot. Nakonec Saddámův plán nevyšel. Židovský stát zachoval neutralitu.
Úspěch nepřinesly ani obranné či lokální útočné operace irácké armády, která byla v ploché poušti velmi rychle rozdrcena zejména leteckými údery. Husajn se tedy alespoň pomstil zapálením ropných vrtů v Kuvajtu a vypuštěním ropy do moře (aby způsobil co největší ekologické škody) a stáhl své nejlepší jednotky (zejm. Republikánskou gardu) pryč, aby se vyhnul jejich zničení. S jejich pomocí pak potlačil povstání šíitů, které Američané vyprovokovali, aniž by mu pak poskytli slibovanou pomoc. Válka skončila osvobozením Kuvajtu. Američané ani jejich spojenci se neodhodlali ke svržení Husajna (ke kterému ovšem neměli mandát od OSN). K tomu došlo až později, v válce v Iráku. Protože pozemní boje byly sváděny především v otevřené pouštní krajině, ztráty na životech nebyly zdaleka takové, jak se původně spojenečtí plánovači obávali. Generál Schwarzkopf už při svém jmenování striktně trval na tom, že bojové operace bude řídit on se svým štábem, a ne Bílý dům
Na straně spojenců se udává kolem čtyř stovek mrtvých a necelá tisícovka zraněných, odhady iráckých ztrát se velmi rozcházejí. Nejmenší odhady docházejí k 1 500 obětí, největší uvádějí až 200 000 obětí, nejčastěji se uvádí 25 000 až 75 000 obětí mezi vojáky a několik tisíc mezi civilním obyvatelstvem. Některé odhady uvádějí až 35 000 civilních obětí. Do spojeneckého zajetí padlo na 71 tisíc příslušníků irácké armády.
