Supermarine Spitfire

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Spitfire

Spitfire Mk.Vb BM597, dodnes provozovaný Historic Aircraft Collection v původní kamufláži polské 317. perutě
Typ:	Stíhač
Výrobce:	Supermarine
Konstruktér:	R. J. Mitchell
První let:	5. března 1936
Zaveden:	1938
Vyřazen:	1952 (RAF)
Hlavní uživatel:	Royal Air Force
Výroba:	1938 - 1948
Vyrobeno:	20 351 plus 2 334 Seafirů
Cena za kus:	£ 15 000
Varianty:	Spiteful Seafang

Vickers Supermarine Spitfire byl britský jednomístný stíhací letoun sloužící v RAF a v letectvech dalších spojeneckých armád během druhé světové války. Letoun tvořil spolu s Hurricany základ britského stíhacího letectva během bitvy o Británii.

[editovat] Vznik a vývoj

Supermarine začalo s vývojem své první stíhačky jako odpověď na specifikaci F.7/30 vydanou britským ministerstvem letectví v roce 1931. Ta požadovala letadlo moderní koncepce poháněné motorem Rolls-Royce Goshawk II. Soutěže o typ specifikovaný v F.7/30 se zúčastnily všechny významné letecké společnosti v Británii i malá firma Supermarine (od roku 1928 vlastněná koncernem Vickers). Ta měla zkušenosti s vývojem rychlostních speciálů, které dosáhly výrazných úspěchů v soutěži plovákových letadel Schneider Trophy s typy Supermarine S.5 a S.6 (rychlostní plovákový typ S.6B konstruovaný Reginaldem J. Mitchellem dosáhl 29. září 1931 světového rychlostního rekordu výkonem 657 km/h).

Spitfire Mk. V s krásným eliptickým křídlem

Vyvíjený stroj dostal označení Type 224 a jeho šéfkonstruktérem byl R. J. Mitchell. Měl otevřenou pilotní kabinu a mohutně zakapotovaný pevný podvozek (v kapotách bylo po jednom kulometu ráže 7,7 mm, další dva byly v trupu před pilotem). Prototyp vzlétl 19. února 1934, ale nedosahoval požadovaných výkonů.

V roce 1935 britské ministerstvo letectví objednalo ve firmě Supermarine specifikací F.37/34 první celokovové stíhací letadlo pro potřeby RAF. Prototyp Supermarine Type 300 byl dokončen 18. února 1936, konstruktérem byl opět Reginald J. Mitchell. Prototyp se sériovým číslem K5054 poprvé vzlétl 5. března 1936 (někdy se udává i 6. březen) poháněný motorem Rolls-Royce Merlin C a dvoulistou dřevěnou vrtulí. Mimo celokovové konstrukce měl krytou kabinu a zatahovací podvozek. Po menších úpravách prototypu byla v červnu 1936 objednána první série 310 kusů pod názvem Spitfire. Kvůli dosažení vyšších výkonů byla ve výrobě brzy nahrazena dvoulistá vrtule třílistou. Technologická náročnost typu (zejména výroby moderního eliptického křídla) způsobila zpoždění náběhu výroby a první stroje přišly k jednotkám až koncem roku 1938.

Celkem vzniklo 24 variant s mnoha podvariantami lišícími se motory, výzbrojí či výstrojí. Výzbroj se zpočátku u prvních verzí sestávala výhradně z kulometů (kvůli problémům se zástavbou kanónů do křídla). Verze Mk.IA nesla osm kulometů ráže 7,7 mm vestavěných do křídla. Protože se brzy ukázalo, že kulomety mají i přes svou koncentraci malý účinek, dostaly Spitfiry podobně jako německé Messerschmitty kanóny. Jejich instalace do tenkého křídla Spitfiru byla zpočátku problematická. První velkosériovou verzí, která nesla dva 20 mm kanóny byla verze Mk. VB a C. Tato verze byla poháněna motorem Rolls-Royce Merlin 45 a začala se vyrábět v létě roku 1941. Nejpočetnější však byla verze Mk. IX. Ta se od verze Mk. V mimo detailů, lišila hlavně motorem Rolls-Royce Merlin 61 a později 63, 66 či 70 a čtyřlistou vrtulí. Do služby byla nasazena v červenci 1942, měla být jen dočasným řešením nadřazenosti německých Fw 190 A nad tehdejšími stíhacími stroji RAF. Ihned se osvědčila a v její výrobě se pokračovalo. Přibyla také výzbrojová varianta E, která mimo kanónů používala i dva 12,7 mm kulomety namísto čtyř 7,7 mm. Největší změnou ve vzhledu byla úprava překrytu kabiny vylepšující výhled (tzv. Malcolm hood) a ke konci války výroba variant poháněných motorem řady Rolls-Royce Griffon. Bylo postavených více než 20 300 kusů všech verzí a Spitfire zůstal ve službě až do padesátých let 20. století. Stroje byly vyráběny v továrnách v Castle Bromwich nedaleko Birminghamu a v Southamptonu.

[editovat] Námořní verze

Seafire F XVII SX336 v červenci 2006

Existovala také námořní verze nazývaná Seafire určená pro operace z palub letadlových lodí. Místo ostruhového kolečka měla záchytný hák (kvůli brzdění letadla při přistávání na letadlových lodích), sklápěcí křídla a další výstroj potřebnou k provozu na letadlových lodích. I přes solidní výkony nebyla tato modifikace úplně vhodná pro takovou službu (obtížné přistávání, způsobené malým rozchodem podvozku, vedlo k množství nehod, typ také neoplýval dlouhým doletem potřebným nad mořem), a tak se Seafire nestal v britském námořním letectvu tak dominantním typem jako na pevnině u RAF.

Celkem bylo vyrobeno více než 2 500 strojů různých verzí letadla Supermarine Seafire. Poslední verze Seafire (Mk.47) byla nasazena ve válce v Koreji. K vyřazení Seafire ze služby došlo v roce 1952.

[editovat] Konstrukce

Spitfire byl od začátku koncipovaný jako celokovový dolnoplošník se zatahovatelným hlavním podvozkem a pevnou ostruhou.

Na tu dobu zajímavé bylo zkroucení křídel, tzv. washout, tj. úhel náběhu u kořene křídla byl +2° a u špiček křídel se postupně stáčel až na -1/2°. To pomáhalo v manévrovacím boji, tzv. vzdušném souboji, hlavně v prudkých zatáčkách (boční náklon cca. 90°), kdy byl Spitfire plně manévrovatelný, zatím co jiná letadla by už ztrácela vztlak a padala po křídle.

Slabinou Spitfirů byl karburátor, který při prudkých zatáčkách a manévrech kvůli odstředivé síle nakrátko přestal dodávat palivo do motoru, zatím co jeho hlavní soupeř Messerschmitt Bf 109E měl přímé vstřikování paliva do válců, které bylo proti tomuto jevu odolné. Messerschmitty měly navíc i přídavné spalování, vstřikování směsi metanolu a vody do motoru, které dokázalo v kritických momentech (kvůli riziku poškození motoru jen krátkodobě) zvýšit jeho výkon dvojnásobně. A protože ve vzdušných soubojích rozhodují sekundy byla to nebezpečná výhoda Messerschmittů. Projevovala se zejména v střemhlavém letu, v kterém byly schopné uniknout Spitfirům. Ty měly naopak lepší stoupavost, a tak často unikaly nepříteli prudkým stoupáním.

[editovat] Služba u RAF

Průzkumný Spitfire PR Mk XI, PL775 ‘A’ z 541. perutě RAF s invazními pruhy

Spitfire se časem stal, i díky úspěšné propagandě, legendou bitvy o Británii. Spitfire byl určitě jedním z nejlepších stíhacích strojů své doby. Během roku 1940 měl svou nezastupitelnou úlohu při ochraně britského vzdušného prostoru a při ochraně ustupujících britských a francouzských vojsk u Dunkerque. V době bitvy o Británii ale ještě nebyly perutě RAF vybaveny dostatečným počtem strojů tohoto typu, a tak se dělil o úspěchy se svým kolegou od firmy Hawker. RAF totiž v té době disponovala dostatečným počtem robustní stíhačky Hawker Hurricane, která se ukázala být vhodnou pro ničení nepřátelských bombardérů, ale kvůli nižším výkonům byla slabší v porovnání s německou nejrozšířenější stíhačkou Messerschmitt Bf 109E.

Tento stav vedl k tomu, že po relativně dlouhý čas měly obě stíhačky při německých náletech úkoly rozdělené (pokud to okolnosti dovolily). Výkonnější a obratnější Supermarine Spitfire zaměstnávaly stíhačky nepřítele a odolné Hawker Hurricane rozbíjely svazy bombardérů. Oba typy byly v tomto období pro Brity určitě nenahraditelné.

Spitfire a Hurricane měly oproti německým strojům výhodu v navigaci. Tu jim zabezpečoval tehdejší poměrně nový vynález – radar. Hlavní však bylo to, že ho Britové dovedli velmi účinně použít a skvěle navigovat své hlídkující stroje k nepříteli. Nezanedbatelným faktorem byla i blízkost vlastních letišť a tím pádem i nižší spotřeba paliva, což nahrávalo letcům RAF. Němci nebyli schopní poskytnout svým bombardovacím svazům stíhací ochranu po celou dobu letu. Obzvlášť v hloubce anglického vnitrozemí.

Verze Mk. I a II byly bojově nasazené v Evropě do konce roku 1941, kdy začaly být nahrazovány verzí Mk. V. Letadlová loď HMS Eagle dopravila několik těchto strojů i na Maltu, na jejíž obraně se v roce 1942 ve velké míře podílely v celkovém počtu kolem 275 strojů. Vybavené velkým prachovým filtrem byly verze Mk. V a Mk. VIII nasazeny také do bojů v severní Africe i v rámci amerického letectva. O něco později následovaly spojenecká vojska jako vzdušné krytí na Sicílii a do Itálie. Jejich krátký dolet je ale předurčoval jen na doprovod bombardérů na krátké vzdálenosti a na akce typu „sweep“ nad letišti v okupované Francii. Dálkový doprovod amerických bombardérů měly zajišťovat americké P-47, P-38 a později i P-51.

Na bojištích v Tichém oceánu byly Spitfiry nasazeny nejprve v Austrálii. Zpočátku hlavně jako průzkumné stroje, později i jako stíhačky. Koncem roku 1942 létaly na strojích Mk. V v severoaustralském Darwinu už dvě perutě. První stroje Mk. V byly v bojích v Barmě nasazeny v září 1943. Spojenečtí piloti byli nemile zaskočeni, že ani Spitfire nevymanévruje ve vzdušném souboji japonské stíhačky Micubiši Zero.

[editovat] Ostatní uživatelé

Supermarine Spitfire Mk IX v muzeu Heyl ha-Avir na letecké základně Hatzerim v Izraeli (2006)

Mimo RAF sloužily letouny Spitfire ve většině spojeneckých letectev. Obzvlášť významné byly pro kanadské (Royal Canadian Air Force), australské (Royal Australian Air Force), jihoafrické (South African Air Force) a novozélandské (Royal New Zealand Air Force) letectvo. Patřily též mezi několik málo neamerických typů letadel, které sloužily v americkém letectvu (United States Army Air Forces). Stíhačky Supermarine Spitfire používaly také některé jednotky cizích zemí, které spadaly pod britské RAF: byli to hlavně Francouzi, Norové, Poláci a Čechoslováci. V bojích proti Japonsku nasadilo tato letadla i Indické královské letectvo. Ukořistěné exempláře použila v několika případech i Luftwaffe.

Po druhé světové válce používalo Spitfiry: Švédsko, Itálie, Sýrie, Dánsko, Norsko, Turecko, Kanada, Holandsko, Francie, Portugalsko, Československo, Španělsko, Polsko, Rhodézie, Jugoslávie, Hongkong, Barma a Velká Británie. Zúčastnily se řecké občanské války a arabsko-izraelského konfliktu.

[editovat] Popis konstrukce verze F Mk. IX

Supermarine Spitfire byl jednomístný jednomotorový samonosný dolnoplošník. Kovová kostra křídel, pevných ocasních ploch a trupu byla pokryta duralem. Kovová kostra pohyblivých ocasních ploch plátnem. Krycí plechy byly duralové. Řadový motor poháněl kovovou nebo dřevěnou čtyřlistou vrtuli s nastavitelným úhlem náběhu. Podvozek byl zatahovací, se zatahováním hlavních podvozkových nohou směrem ke koncům křídel, zadní ostruhové kolečko bylo pevné. Mimo vestavěné výzbroje mohly být neseny bomby o celkové hmotnosti 339 kg nebo přídavná nádrž.

[editovat] Specifikace (F Mk. IX)

[editovat] Technické údaje

Posádka: 1 (pilot)
Délka: 9,47 m
Rozpětí: 11,23 m
Výška: 3,86 m
Plocha křídel: 22,48 m²
Prázdná hmotnost: 2 309 kg
Vzletová hmotnost : 3 000 kg
Maximální vzletová hmotnost: 3 071 kg
Pohonná jednotka: 1x Rolls-Royce Merlin 61 s kompresorem
Výkon pohonné jednotky: 1 118 kW (1 520 k) ve výšce 2 820 m

[editovat] Výkony

Maximální rychlost: 652 km/h
Dolet: 690 km
Dostup: 13 100 m
Stoupavost: 13,5 m/s
Plošné zatížení: 137 kg/m²
Poměr výkon/hmotnost: 360 W/kg

[editovat] Výzbroj

2x kanóny ráže 20 mm
4x kulomety ráže 7,7 mm

[editovat] Externí odkazy

Wikimedia Commons nabízí multimediální obsah k tématu

Supermarine Spitfire

Vojenské letouny Britského společenství národů druhé světové války
Stíhací letouny
Firebrand \| Roc \| Defiant \| Beaufighter \| Blenheim \| Mosquito \| Firefly \| Fulmar \| Meteor \| Gladiator \| Hurricane \| Tempest \| Typhoon \| Spitfire \| Whirlwind \| Boomerang
Bombardovací a torpédové letouny
Battle \| Blenheim \| Beaufort \| Hampden \| Whitley \| Wellington \| Henley \| Stirling \| Halifax \| Manchester \| Lancaster \| Skua \| Barracuda \| Albacore \| Swordfish
Transportní letouny a kluzáky	Průzkumné a spojovací letouny
Bombay \| Albemarle \| York \| Hotspur \| Hamilcar	Sunderland \| Lerwick \| Walrus \| Anson \| Botha \| Warwick Lysander \| Auster \| Vincent \| Proctor
Cvičné letouny	Experimentální letouny a prototypy
Tutor \| Magister \| Tiger Moth \| Oxford	E.28/39 \| Vampire