Pierre Teilhard de Chardin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pierre Teilhard de Chardin /čti pjér tajár d šardén/ (1. května 1881, Orcines, Francie - 10. dubna 1955, New York, USA) byl francouzský teolog, filosof a paleontolog. Byl členem jezuitského řádu. Svým teologicko-filozofickým zaměřením patří k novotomistům. Je znám především pro názory, kterými popírá antagonismus vědy a víry. V knize Le Phénomène humain mezi prvními předkládá teorii historie vesmíru podle vědeckých poznatků své doby v optice spojení evolucionismu a spirituality.

Obsah

1 Životopis
2 Princip filozofického konceptu
- 2.1 Etapy vzniku a vývoje vesmíru a života
- 2.2 Postuláty a poselství
3 Díla
4 Bibliografie
5 Podívejte se též na
6 Externí odkazy

[editovat] Životopis

Pierre Teilhard de Chardin vystudoval jezuitské gymnázium a v roce 1911 byl vysvěcen na kněze. Následně vystudoval geologii a paleontologii na přírodovědecké univerzitě v Paříži. Na začátku 1. světové války (1914) dobrovolně vstupil do armády a účastnil se bojů v jedné z nejrizikovějších rolí - jako nosič raněných. Získává významná francouzská vyznamenání, Médaille militaire a Légion d'honneur (Řád čestné legie). V roce 1916 publikuje svoůj první esej, La Vie Cosmique (Kosmický život). Po skončení války vydává (1919) soubor esejů Puissance spirituelle de la Matière (Duchovní síla hmoty), které již předznamenávají směr jeho další tvorby a myšlenek. Ve dvacátých letech se věnuje přednáškové činnosti, získává doktoráty v dalších přírodovědných oborech, botanice a zoologii a pokračuje i v psaní dalších děl. Ta jsou však církevními institucemi odmítnuta. Theilhard de Chardin odjíždí posléze na Dálný východ, aby se účastníl vykopávek v Barmě a v Číně, kde participuje na objevu „člověka čínského“, sinantropa. Pozdější život zasvěcuje jak činnosti literární ve filozoficko-teologické i odborné oblasti a cestám za výzkumnými účely. Navštíví postupně Etiopii (1928), USA (1930), Indii (1935), Jávu (1936), Peking (1939 - 1946) a Jižní Afriku (1951 a 1953). Přes množství sporů zůstal církvi a jezuitskému řádu věrný až do smrti v roce 1955.

[editovat] Princip filozofického konceptu

Evoluční teorie Charlese Darwina, paleontologie, geologie a křesťanský výklad principu dobra a zla jsou v myšlenkách Teilharda de Chardin sjednoceny v holismu (neuznává oddělenost hmoty ani ducha, ale zavádí kategorii hmoty-ducha) „lidského fenoménu“, který chápe jako etapu vývoje, směřujícího ke vzniku noosféry, což je jakýsi prostor idejí, skládající se z neživého (geosféry) a živého světa (biosféry). Ta je přípravou k nástupu kvalitativně nové, definitivní éry, kterou nazývá „Christ Cosmique“, tedy „kosmickým Kristem“.

[editovat] Etapy vzniku a vývoje vesmíru a života

Evoluci, navazující na akt stvoření v počátečním bodě Alfa, si Teilhard de Chardin představuje jako sbíhavý proces, schematizovaný tvarem kuželu, kdy vše spěje k dokonaleji uspořádaným celkům. (Pozn.: v této souvislosti připomíná, že problém stvoření není vědecky řešitelný, neboť nepodléhá zkušenosti, proto vlastně nepatří do dějin evoluce. Mimo vědeckou práci zmiňuje názor, který je tzv. kreacionismem vývojového typu - Bůh tvoří věci tak, aby se samy dotvořovaly). V jednotlivých etapách dochází nejprve ke kosmogenezi od prvotní amorfní a neuspořádané hmoty, přes vznik elementárních částic, jejich struktralizaci a organizaci, sdružování do složitějších celků až ke vzniku geosféry. Ta je již prostorem pro vytváření organických sloučenin, které jsou základním substrátem pro vznik života. Nastává biogeneze - vznikají buňky, které se postupně dále organizují v mnohobuněčné organizmy nejrůznějších typů a forem. Rozvoj nervové soustavy živočichů vyúsťuje ve vznik prvotního vědomí, které se tím pouze projevuje, protože esistovalo od počátku, ale v latentní formě. Mezi savci se vyvíjejí primáti a záhy vzniká člověk. S nástupem člověka na scénu dochází k sebeuvědomění a zrození duše, které Theilhard de Chardie nazývá noogenezí. Termín vychází z starořeckého noös (=duše) a genos (=zrození). Se schopností myšlení a abstrakce je člověk je počákem vrcholové fáze evoluce, kdy si jeho prostřednictvím vesmír uvědomuje v tzv. bodu reflexe sám sebe, podle Teilharda de Chardin je ovšem lidstvo v současnosti stále ještě v primitivním, resp. embryonálním stadiu. Finální fází vývoje je tzv. kristogeneze a jejím zakončením je tzv. bod Omega, který představuje bod konečného střetu sbíhajících se přímek vesmírné evoluce (tedy vrchol pomyslného kuželu). Tímto průsečíkem má na mysli (citace) „tzv. Nejvyšší vědomou osobnost, ve které dosáhnou všechny ostatní vědomé osobnosti jednoty a harmonie, aniž by přitom pozbyly svou vlastní, bod Omega je tedy nečasoprostorová transcendentní božská skutečnost osobní povahy. Tímto bodem je Kristus, který je zdrojem aktivace energie lásky celého světa a zpřítomňuje Boha“.

[editovat] Postuláty a poselství

Z uvedeného vyplývá, že celý vývoj vesmíru a člověka je v díle Teilharda de Chardin vlastně kristogenezí. Ta probíhá na základě všeobjímající, sjednocující a tvořivé lásky, která může být považována za nejvyšší formu energetického zdroje. Dosažení bodu Omega je absolutním vrcholem lidské existence.

Pierre Theilhard de Chardin stojí ve svých doporučeních lidskému jedinci na principu uvědomění si sama sebe jako aktivní, tvůrčí součásti jednoho celku a odmítá volby typu mystického oddělení se od světa či individualistického, resp. egoistického odmítnutí lidského společenství.

[editovat] Díla

Většina autorových spisů vyšla až po jeho smrti. V rozmezí let 1955 a 1976 bylo autorovo dílo s výjimkou ryze vědeckých publikací postupně vydáno ve třinácti svazcích s názvy: