Baroko (hudba)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Období hudebního baroka je obvykle kladeno mezi roky 1600 a 1750. Jedná se samozřejmě pouze o orientační vymezení.
Termín baroko, přejatý z dějin umění, je odvozen z portugalského a francouzského barroc, tzn. perla nepravidelných tvarů. V tomto případě platí označení pro nabubřelost starého umění, barokní hudba platila za harmonicky zmatenou, melodicky obtížnou, kostrbatou, zkrátka barokní. Teprve 19. století přineslo kladné hodnocení baroka.
Styl hudby se s rokem 1600 skutečně mění, zároveň se ale udržuje původní polyfonie, takže existují souběžně dva styly (stile antico, stile moderno). Kolem roku 1600 navíc přichází opera. Kolem roku 1750 (úmrtí J. S. Bacha) probíhá další, o něco méně jasná změna, kolem roku 1730 se hudba zjednodušuje, je více přirozená, kolem roku 1780 již navazuje v klasicismus.
Barokní hudba, která představovala naplnění zcela nových ideálů, se výrazně lišila od hudby renesanční. Obecně lze říci, že barokní hudba je charakteristická polaritou sopránu a basu. Tyto dva hlasy provádějí základní melodii v kontrapunktu a ostatní hlasy slouží jako harmonická výplň, doprovod. Pro barokní hudbu je typická zpěvnost, zcela záměrná líbivost a emocionální působivost – hlavním úkolem barokní hudby je přenášet pocity na posluchače, působit.
Za největší barokní skladatele jsou všeobecně považováni Georg Friedrich Händel a Johann Sebastian Bach.
České země v období baroka začaly dohánět náskok evropské špičky a v tomto období se vlastně prvně významněji zapsaly do dějin hudby. Nejvýznamnějšími českými barokními skladateli jsou Adam Michna z Otradovic, Pavel Josef Vejvanovský, Jan Dismas Zelenka, Bohuslav Matěj Černohorský a Šimon Brixi. Prostředí českého hudebního baroka bylo významně vázáno na vídeňský habsburský dvůr. Velký podnět české hudbě přinesla 1723 korunovace Karla VI. českým králem, během níž se Praha rozzářila řadou skvělých barokních kompozic, zvláště oper a oratorií. Vrcholem bylo uvedení korunovační opery Constanza e Fortezza (Stálost a síla), jíž zkomponoval vrchní císařský kapelník a velká osobnost soudobé hudební Evropy Johann Joseph Fux, mj. učitel Jana Dismase Zelenky.
Obsah |
[editovat] Kulturní a společenské souvislosti
Nástup barokní hudby je možno sledovat po celé 16. století, ale teprve na jeho konci se dá mluvit o skutečném začátku hudebního baroka. Toto postupné převládání barokní hudby bylo důsledkem několika důležitých procesů:
- Sílící důraz na jednu hlavní melodii – tato melodie byla povětšinou v nejvyšším hlase. V souladu s touto myšlenkou byly upravovány renesanční skladby, kde byl ponechán jeden hlavní hlas a zbylé hlasy tvořily pouze doprovod.
- Humanistická tvorba
- Hudební divadlo
- Reformace – reformace a vznik nových církví kladly nové nároky na hudbu jako způsob komunikace s věřícími. Reformací byl narušen kulturní monopol katolické církve a ta usilovala o znovuzískání vlivu. Klíčový byl v tomto smyslu Tridentský koncil. Jeho závěry se týkaly církve a společnosti obecně. Zde se zmíníme o závěrech tridentského koncilu, co se týče hudby. V zájmu protireformačního úsilí byly odsouhlaseny zásady, které byly dříve nemyslitelné a které z významné části definovaly barokní hudbu: emocionální působivost a srozumitelnost. Bylo také povoleno používat národních jazyků při bohoslužbách a oficiálně byly povoleny i jiné žánry (lidové frašky, duchovní písně).
[editovat] Hudební představy
Baroko obnovuje představu antické harmonie sfér (z řec. sphaira = koule). Navrací se zpět k Pythagorejcům, kteří věřili, že pohyb hvězd vydává zvuk, tóny, přestože už Aristotelés takovou možnost popíral kvůli nedostatku tření ve vesmíru. Johannes Kepler srovnává rozdílné rychlosti pohybů planet na jejich drahách v přiblížení a vzdálení od Slunce. To mu dává jisté číselné poměry, jež odpovídají hudebním intervalům.
Většina klasifikací hudby vychází z Boethia, který rozdělil hudbu na musica mundana, musica humana, musica instrumentalis a musica theorica a practica.
[editovat] Hudební nástroje
Hudební nástroje přejímá baroko z renesance, přičemž většina nástrojů prochází konstrukčními úpravami. Mění se tvar smyčce, u dechových nástrojů (příčné flétny) se objevují klapky. Nepočítáme-li kladívkový klavír, mnoho nástrojů vynalezeno nebylo.
V umělecké hudbě se užívají housle, viola, violoncello, kontrabas, viola da gamba, loutna, kytara, theorba, harfa, cembalo, varhany, flétny příčné i zobcové, hoboj, fagot, chalimeaux (předchůdce klarinetu), cink, klarina, pozoun, lesní roh, tympány.
V lidové hudbě se užívají tzv. nástroje venkovanů a potulních muzikantů, jedná se o oktávové housle, niněru, kytaru, cimbál, grumle, příčnou píšťalu, flažolet (zobcová fétna), šalmaj, dudy, krumhorn (zakřivený roh), buben, kastaněty, xylofon, zvonky, řehtačky a další.
Barokní hudba přináší strukturální inovace: dur-mollovou harmonii, generálbas (basso continuo), koncertantní princip, monodii, moderní systém taktů.
Bach
[editovat] Interpreti barokní hudby /Hudební soubory
Ars rediviva, soubor založen 1951 flétnistou a muzikologem Milanem Munclingerem. Byl prvním českým komorním souborem, který se soustavně věnoval interpretaci barokní hudby a zabýval otázkami historicky poučené interpretace.
| Periodizace dějin evropské hudby | ||
|---|---|---|
| Středověká hudba (476-1430) | Renesance (1430-1600) | |
| Období jednohlasého zpěvu - monodie (6.-10. století) | Baroko (1600-1750) | |
| Období raného vícehlasu (11.-12.století) | Klasicismus (1750-1820) | |
| Notredamská škola (1150-1250) | Romantismus (1820-1900) | |
| Ars antiqua (1250-1320) | Hudba 20. století (1900-2000) | |
| Ars nova (1320-1430) | Soudobá vážná hudba (od 1975 do dneška) | |
