Z Pernštejna
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pernštejnové byli výrazným českým rodem původně z jihozápadní Moravy. Největšího rozkvětu dosáhli v 16. století, kdy byli vedle Rožmberků jedním z nejbohatších a nejvlivnějších rodů Českého království. Rodu náležela mj. panství Pardubice, Potštejn, Rychnov nad Kněžnou, Litice, Brandýs nad Labem, Lanškroun, Plumlov, Prostějov, Pernštejn, Tovačov, Lipník, Přerov, Hranice na Moravě aj.
Obsah |
[editovat] První zmínky
Přestože byli Pernštejnové ve své době takřka nejbohatší rod v Českých zemích, o počátcích této dynastie mnoho informací chybí. Jedním z prvních užívajících erb se zubří hlavou (erb je jedním z nejstarších v Českých zemích) byl Šťepán z Medlova (†1235), purkrabí hradu Děvíčky na jižní Moravě a správce hradu Veveří. Za počátek písemné historie rodu je považován rok 1208, ze kterého pochází listina úřední povahy, jejím předmětem byla výměna pozemků mezi Štěpánem a olomouckým biskupem. Štěpán nechal za svého působení vystavět rodinný klášter při kostele sv. Kříže v Doubravníku jako místo rodových pohřbů, či jako útočiště pro neprovdané Pernštejnky. O Štěpánových potomcích se dovídáme pouze ze soudních či politických dokumentů. Nejasné se zdají být i kořeny rodu, spekuluje se o možném uherském či německém původu, ačkoli sami Pernštejnové se vždy hrdě hlásili k moravským předkům.
[editovat] Pernštejnská bílá paní
Z nejstarší historie pochází i pověst o pernštejnské bílé paní. Pernštejnka Adléta byla vyslána na hrad Veveří, kde se dala najmout do služby. Za blíže neurčených okolností na hrádku otěhotněla. Protože takovéto těhotenství bylo vskutku velmi nevhodné, snažila se vše zapřít a křivě se zapřísáhla „ Pane bože, jestliže já jsem břichatá, bodejť bych se hned propadla“, to se také stalo. Od té doby můžete Adlétu potkat jako hradní strašidlo nikoli na Veveří, ale na Pernštejně, jelikož se jako bílá paní rozhodla působit na domovském hradě. Ještě jedno upozornění: potkáte-li ji bíle oděnou, přináší to štěstí v podobě novorozeněte, pokud má však šat černý, předpovídá smrt.
[editovat] Pernštejni na Pernštejně
Z roku 1285 je doloženo užití predikátu „ z Pernštejna“ a konec 13. století je uvažován jako přesídlení rodu na Pernštejn, který se stal hlavním rodovým sídlem. Jméno Pernštejn je nejčastěji spojováno s německým výrazem Bärenstein, v překladu „medvědí kámen“, v mineralogii také jantar. V podhradí totiž protéká říčka Nedvědice (Medvědice). Poněmčené názvy nejsou pro tuto dobu ojedinělé, byla to poměrně módní záležitost.
[editovat] Vytrvalost jako rodové heslo
Z dob 13. a 14. století nemáme o Pernštejnech mnoho pramenů. Pro rod je totiž typická dlouhověkost, což je také jedním z hlavních důvodu jeho častých úspěchů. Zřejmě se doslova řídili rodovým heslem „Kdo vytrvá, vítězí“. Syn si vždy stačil zajistit vlastní mocenské pozice ještě za otcova života. Průměrným věkem dožití Pernštejnů bylo asi 70 let. (Někteří z Pernštejnů měli potomky i ve více než 60-ti letech!)
[editovat] Chudnoucí rod?!
Za vlády Karla IV. v Čechách a Jana Jindřicha na Moravě se Pernštejnové stahují do ústraní, ztrácí části majetku a stává se z nich chudnoucí šlechta. Ovšem ne na dlouho, na pozadí sporů Václava IV. a Zikmunda Lucemburského (přelom 14. a 15. stol.) nastává doba pro obratné politiky. A takovým se zdá být Vilém(†1427), podporou moravského markraběte Jošta si buduje politickou kariéru. Stal se dokonce členem užší rady markraběte, má tedy přístup k důvěrným jednáním. Jošt se dokonce v době zajetí Václava IV. stává správcem českého království. Na Moravě tedy potřebuje pevné zázemí, Vilém z Pernštejna je tedy pověřen úřadem znojemského purkrabí, posléze moravského hejtmana (nejvyšší šlechtický post na Moravě), a to v letech 1397- 1399. Mezi lety 1408 a 1409 zastává funkci nejvyššího komorníka soudu zemského v Brně. Léta 1417-1420 jsou spojena s působením v Olomouci, z Viléma se stal komorník zemského soudu. Viléma již nemohla ohrozit ani Joštova smrt (1411), jelikož si předem získal pevné pozice a to nejen v politice. Snad až polovina příjmů pocházela z nepříliš legálních zdrojů. Vilém však jistě nebyl prvním ani posledním šlechticem, který ve svém kraji nechával volnou ruku loupeživým bandám.
[editovat] Za husitství
V době husitství se Pernštejnové postavili jednoznačně na stranu kališníků, důkazem může být i Vilémova pečeť (hned druhá v pořadí) na protestním listu české šlechty adresovanému Kostnickému koncilu ([1415]), napadající Husovo upálení. Avšak po bitvě na Vítkově ([1420]) je Vilém z Pernštejna podruhé zvolen moravským hejtmanem, tentokrát však Zikmundem. Ten je pevně rozhodnut získat Moravu na svou stranu. Roku 1421 slíbil Vilém Zikmundovi poslušnost a vzápětí rezignoval na svou funkci. Odchází z politického života do ústraní. Je však jisté, že jeho potomci se opět hlásí ke kališníkům. Jan z Pernštejna se účastní 3. a vzápětí i 4. křížové výpravy proti kacířským Čechům a je členem i pověstných husitských rejsů.
[editovat] Vilém
Snad nejvýraznějším z Pernštejnů je označován druhorozený syn Jana z Pernštejna – Vilém (1438-1521). Již od mládí se účastní mnoha turnajů, což svědčí o jeho dobré fyzické kondici a zdatnosti. Jako čtrnáctiletý je společníkem Ladislava Pohrobka (†[1457]). Nebýt Ladislavovy náhlé smrti, rýsovala se po králově boku slibná politická kariéra. Vilém se dostává do okruhu Jiříka z Poděbrad a to i se svým starším bratrem Zikmundem, za své služby byli odměněni např. majetky kláštera [Tišnov] či [Oslavany]. Proti králově straně ovšem stojí [Zelenohorská jednota] v čele se Zdeňkem ze Štenberka. Po smrti Jiřího z Poděbrad ([1471]) se Vilém dostává do zapeklité situace. Bratr Zikmund je unesen a vězněn přívrženci krále Matyáše, jenž za jeho svobodu požaduje vojenské služby Pernštejnů. Vilém dlouho neváhá a tak se dobrovolně dává na Matyášovu stranu a z kališníka se stává katolík. I na tomto činu se odráží Vilémova vlažnost, či tolerantnost k náboženskému vyznání. Historiky je považován za na svou dobu pokrokového politika. Vyznavače odlišného náboženského proudu nepokládal za kacíře, ale pouze za „jiného“, neboť podporoval myšlenku prezentace víra podle vlastního svědomí. Tyto názory jsou zahrnuty ve Vilémově rčení: „.. s Římany (=katolíky) věřím, s Čechy (= utrakvisty) držím, s Bratřími (=jednota bratrská) umírám…“
[editovat] Vilém dobrý hospodář
S Vilémem je však spojena ještě jedna velmi výnosná hospodářská činnost, která se v dané době začala rychle rozvíjet – [rybníkářství]. K budování kanálů bylo výhodné jeho vlastnictví velkých územních celků a tak se v okolí Pardubic rybníkářům dařilo. Dokonce i slavní Rožmberkové se měli od Pernštejnům v tomto oboru co učit.Podle současníků byl Vilém člověkem skromným a pokorným, s neobyčejnými diplomatickými schopnostmi a vyvinutým ekonomickým myšlením, které se odráželo v úspěšných investicích. Nepotrpěl si prý na přepych, považoval jej za zbytečnou ztrátu peněz. S manželkou Johankou z Libic (†1515) se dočkal 3 dětí- Vojtěcha, Bohunky a Jana. V Pardubicích nechal zbudovat nové rodinné sídlo.
[editovat] Vilémovi synové
Když jeden ze synů Vojtěch († 1534) koupil Nové Město nad Metují, blížil se 50 letům věku. Působil zde 7 let. Za vlády krále Vladislava II. zastával úřad nejvyššího hofmistra království českého. V roce 1523 však Ludvík Jagellonský (†1526) sesadil zemské úředníky a spravoval zemi sám. Vojtěch na protest proti králově zvůli rezignoval jako první. Vynucenou rezignaci bral jako urážku a úřad na rozdíl od ostatních odmítl, ačkoliv mu byl nabízen. Přijal jej až od Ferdinanda I. O Vojtěchovi se dokonce uvažovalo i jako o možném kandidátovi na [český trůn], po smrti Ludvíka Jagellonského roku 1526 v bitvě u Moháče. Naděje ovšem, jak se ukázalo, byly minimální.
[editovat] Záhadné úmrtí
Náhlá Vojtěchova smrt 17.března 1534, které předcházela krátká nemoc, je dosud záhadná. Je nejasné, proč byl s takovým spěchem pohřben. V souvislosti s jeho smrtí se připomíná jedna událost. Dne 23.ledna 1534 odsoudil Vojtěch z Pernštejna jako předseda komorního soudu k trestu umoření hladem v Mihulce, věži Pražského hradu, sadistickou vražedkyni Kateřinu Bechyňovou z Lažan, která postupně zavraždila čtrnáct svých služebnic. Vražedkyně jej po vynesení rozsudku proklela. Vojtěch ochuravěl a zemřel dva dny po smrti Kateřiny Bechyňové. Podle rodového ujednání připadly Vojtěchovy statky a tedy i novoměstské panství Janu VIII.
[editovat] Jan bohatý
Jan (†1548), nazývaný bohatý, který původně spravoval moravské statky a po smrti hlavního dědice Vojtěcha ještě české, vládl nakonec celému pernštejnskému majetku. Roku 1526 vedl moravskou zemskou hotovost do Uher na pomoc králi Ludvíku Jagellonskému proti Turkům, jelikož vlastnil rozsáhlá panství, byl schopný postavit velmi početné vojsko. Po nástupu Ferdinanda I. se aktivně podílel na opoziční činnosti, která byla namířena proti centralizačnímu úsilí Ferdinanda I. V době protihabsburského povstání roku 1547 byl Jan z Pernštejna defenzorem novoutrakvistů a konsitoře, mimo jiné držel v zástavě kladské panství, které mu dal do zástavy roku 1537 Ferdinand. Po vítězné bitvě katolíků proti lutheránům u Mühlberka roku 1547 si pospíšil a byl jedním z prvních, kteří se králi vzdali. Ferdinand prozíravě vysokou šlechtu omilostnil. Janovi žádné velké nebezpečí nehrozilo. Přesto, patrně z obavy před konfiskací, ještě toho roku jednal s Krajířem z Krajku o prodejí panství Stubenberkům. Jan byl, ale ještě za svého života patrně nucen narychlo prodávat některá panství, jelikož musel své splácet dluhy. Zemřel již 8.září 1548 a zanechal po sobě 3 syny, Vratislava, Jaroslava, Vojtěcha.
[editovat] Janovi synové
Jaroslav, je popisován jako hýřilec a bankrotář, který se vydal do Itálie. Roku 1560 zemřel. Další syn Vojtěch se majetkově i ideologicky od svého rodu odděluje, jelikož se snažil o vytvoření samostatné protestantské církve v Prostějově. Jeho manželka pocházela z jednoty bratrské. Vojtěch je také znám svou literární činností. Zemřel roku 1561.
[editovat] Vratislav nádherný
Zřejmě nejúspěšnější ze tří bratrů byl Vratislav zvaný Nádherný, který měl nesporně značné politické nadání, protože už v mládí zastával vysoké politické funkce a byl pověřován důležitými úkoly od svého krále Maxmiliána Habsburského. Vratislav Maxmiliána doprovázel již jako osmnáctiletý mladík při jeho cestě do Španělska roku 1548. Roku 1552 byl znovu vyslán na diplomatickou cestu do Španělska, kde byl za politické zásluhy roku 1556 odměně řádem Zlatého rouna. Vroce 1556 se Vratislav o ženil s donou Marií Manrique de Lara, krásnou a jemnou ženou, poloviční Španělkou ze starého rodu Hurtadů de Mendoza, členkou doprovodu královny Marie, Maxmiliánovy manželky. Nebyl jediným, kdo na Maxmiliánově dvoře spojil svůj rod se Španělskem, téhož roku tak učinil i Adam z Dietrichsteina. Právě tito lidé dali vzniknout „španělskému kroužku“ na císařově dvoře, který pokračoval pochopitelně i za jeho následovníka Rudolfa II. Oblékali se po španělském vzoru (krátké baňaté kalhoty - bubny, skládaný límec - gorguera, boty - kordovánky, plášťový přehoz - capa).
[editovat] Vratislavovy děti
Jejich děti Polyxena, Viviana a Jan získaly politické nadání po otci. Polyxena byla provdána za Viléma z Rožmberka, Viviana za Francesca Gonzagu a Jan za Marii Manriqui mladší z Pernštejna. Jan se však potýkal s problémy, díky dluhům je nucen prodat svá panství. Nakonec mu zůstal jen Prostějov a česká Litomyšl. Jan se dal na vojenskou kariéru, což se mu stalo osudným, i když dosáhl až na post císařského generála- zemřel roku 1579 při obléhání pevnosti Rábu v Uhrách, kde mu dělová koule z tureckého děla utrhla hlavu a levou ruku i s ramenem.
[editovat] Vymření rodu
V Litomyšli zanechává Jan jednoho synka a tři dcery. Syn se jmenuje Vratislav Eusebie a je posledním potomkem rodu. Po svém otci nastupuje kariéru vojevůdce, ale v jedné ze šarvátek během třicetileté války umírá. Jeho smrtí vymírá rod Pernštejnů roku 1631 po meči.
[editovat] Zubr do erbu
Po smrti sestry Fibonie roku 1646 přechází pernštejnský majetek na potomky Polyxeny, tedy na knížata z Lobkovic, kteří si do svého erbu přidávají pernštejnského zubra. Zkrocením tohoto „nebezpečného“ zvířete statečným a chytrým uhlířem Vaňkem podle legendy historie rodu začíná. Vaněk byl za svůj záslužný čin bohatě odměněn a ještě dostal právo pro sebe a své potomky používat erb se zubrem s houžví v nozdrách, za kterou nebezpečné zvíře přivedl. Zubrem, který z volné přírody vymizel v 18. století, „historie“ rodu začíná. A právě jedno století před jeho vyhubením, končí svou slavnou, zajímavou a bohatou historii.
