František z Ditrichštejna
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kníže František kardinál z Ditrichštejna (22. srpna 1570 Madrid – 19. září 1636 Brno) byl biskup olomoucký (1599–1636) a jeden z nejvýznamějších českých politiků 17. století. Pro své suverénní postavení na Moravě byl nazýván králem z Kroměříže nebo také králem moravským. Byl architektem rekatolizace Moravy a hlavním rádcem 4 habsburských panovníků – Rudolfa II., Matyáše, Ferdinanda II. a Ferdinanda III., přičemž jeho vliv na rozhodování posledních tří byl neobyčejně velký. Vedl závěrečnou redakci Obnoveného zřízení zemského. Jako správce světských statků se vyznačoval laskavým zacházením s poddanými a vášnivým odporem proti zvyšování robotních závazků.
Obsah |
[editovat] Mládí
Narodil se v Madridu jakožto syn Adama z Ditrichštejna, nejvýznamnějšího diplomata rakouských Habsburků druhé poloviny 16. století, a Markéty z Cardona, dcery aragornského rodu spřízněného se španělskými Habsburky.
V roce 1575 se přestěhoval s rodinou na Moravu, kde císař věnoval jeho otci bohaté panství Mikulov. Jelikož jej otec předurčil pro kněžskou dráhu, zahájil v roce 1582 studia nejdříve u jezuitů v Praze a později (1588–1591) v Římě na německé koleji (Colegia Germanica). Zde si jej velmi oblíbil kardinál Aldobrandini a velký vliv na něj měl i svatý Filip Neri a jeho skupina.
V roce 1590 zemřel jeho otec, následující léta strávil František z Ditrichštejna v Římě, kde jej papež Klement VIII. jmenoval svým komořím a posléze povýšil na jednoho z nejbližších spolupracovníků. Pouze občas svůj pobyt zde přerušil a zajel na Moravu, pokud to vyžadovala správa rodinných statků a mnoha církevních obročí. 4. října 1597 byl vysvěcen na kněze a 3. března 1599 jej papež jmenoval kardinálem. 28. května 1599 jej olomoucká kapitula na návrh papeže zvolila biskupem olomouckým. 21. června 1599 byl jmenován papežským legátem "a latere". Poté jej papež Klement VIII. potvrzuje jako biskupa olomouckého a vysvětí jej. 7. září František kardinál z Ditrichštejna vyráží z Říma ujmout se svého úřadu.
[editovat] Doba předbělohorská 1599–1618
Kardinál dorazil do Kroměříže (letní sídlo olomouckých biskupů a centrum správy biskupského majetku) koncem října 1599 a převzal správu rozvrácené a zadlužené diecéze. Jen splácení starých dluhů v následujících letech pohltilo více než třetinu veškerých Ditrichštejnových příjmů (biskupských i rodových). Aby mohl finančně ustát tuto situaci, rozpustil svůj knížecí dvůr a spokojil se s velmi omezeným sborem biskupského služebnictva a úřednictva. V následujících letech stabilizuje finanční situaci diecéze, pomalu se znovu ujímá biskupských privilegií a zahajuje první rekatolizační snahy. To se neobejde bez střetů s panstvem (převážně protestanté vedení Karlem starším ze Žerotína, odpírají mu rozličná biskupská privilegia a kladou odpor rekatolizaci), jeho many (rádi by omezili jeho pravomoce nad sebou, úplně se odtrhli či rozšířili robotnické povinnosti poddaných) a protestanty (drtivá většina obyvatel, klade odpor rekatolizačním snahám a trvá na obsazení i katolických farností protestantskými kněžími). Naopak opřít se mohl o tzv. římsko-španělskou katolickou stranu, v níž kromě něj zastávali významnou úlohu mladí katoličtí šlechtici vychovaní ve Španělsku a Itálii pod vlivy katolických řádů, zejména jezuitů. Kromě samotného kardinála byly jejími nejvýznamnějšími členy: jeho starší bratr Zikmund z Ditrichštejna (od roku 1598 zemský podkomoří), Ladislav Berka (nejvyšší zemský komoří) a Joáchym Haugvic z Biskupic (zemský hejtman).
V roce 1604 je jmenován protektorem Čech a dědičných císařských zemí.
V roce 1607 jej císař Rudolf II. jmenoval nejvyšším hofmistrem a prezidentem tajné císařské rady.
V roce 1608 provedla protestantská šlechta vedená Karlem starším ze Žerotína převrat, obsadila klíčová místa státní správy svými lidmi a postavila se na stranu Rudolfova bratra Matyáše. Zároveň prohlásila Františka z Ditrichštejna nepřítelem země. Ten se však brzy stal hlavním zprostředkovatelem ve sporu obou bratrů, nadále zůstával hlavním rádcem Rudolfa II., ale zároveň se stal přítelem i rádcem Matyáše, který jej potvrdil ve všech funkcích a dal moravským stavům najevo, že Ditrichštejn je nedoktknutelný. Stavové nakonec toto těžko stravitelné sousto překousli (nic jiného jim ostatně nezbývalo) a s Ditrichštejnem se smířili. Poněkud dále zašel Karel starší ze Žerotína, který se s kardinálem spřátelil. V následujících letech oba vedli Moravu pokud možno stranou a nezávisle na Čechách.
V roce 1611 domluvil kardinál odstoupení Rudolfa II. a korunoval Matyáše za českého krále. O rok později jej korunoval znovu – tentokráte jako císaře římského. Týž rok se přestěhoval i se svým knížecím sborem do Mikulova, aby byl blíže císaři sídlícímu ve Vídni. V letech 1611–1618 pracuje na zvelebení svých panství a hospodářsky upevňuje své pozice. V Kroměříži razí své vlastní mince (1613–1618), přestavuje mikulovský hrad a buduje biskupskou rezidenci v Brně. Tyto nákladné stavby byly hodně velkým břemenem pro jeho pokladnici, nicméně se s nimi dokázal vypořádat, mimo jiné i prostřednictvím neobvyklých finančních spekulací (obvykle velice povedených). I přesto měl však neustále nedostatek hotovosti.
V roce 1615 odstoupil Karel starší ze Žerotína z postu zemského hejtmana, kterým se stal katolík Ladislav z Lobkovic. Post nejvyššího zemského sudího obsadil další katolík Lev Burián Berka a kardinál Ditrichštejn se stal direktorem zemských peněz. Katolická strana opět ovládla nejvyšší úřady protestantské Moravy.
V dubnu 1617 požádal kardinál Ditrichštejn o uvolnění z biskupského úřadu, papež Pavel V. to ale odmítl. V červnu korunoval Ferdinanda Štýrského (bratrance Matyáše) (budoucím) králem českým a posléze koncem roku i císařem německým. V září kardinál pronajal veškeré biskupské komorní statky na 6 let za platbu dopředu (vcelku malou částku) – čímž se jednak zbavil nutnosti na ně dohlížet, jednak získal nemalý obnos. Koneckonců nadcházející časy hospodaření moc nepřály.
23. května 1618 propuklo v Čechách Stavovské povstání. Krátce poté, v srpnu roku 1618, obsadili katolíci poslední klíčový post na Moravě – kardinál Ditrichštejn byl jmenován polním generálem všech vojsk Moravy.
[editovat] Spory s panstvem
Spory s panstvem vedl kardinál zejména o biskupská privilegia. Odehrávaly se obvykle před zemským soudem. První pokus prosadit většinu svých privilegií učinil František z Ditrichštejna krátce po svém příjezdu. Utrpěl však ponižující debakl, soud musel opustit ponížen a zesměšněn. Karel starší ze Žerotína mu pak poslal posměšný dopis, ve kterém ho vyzval, aby se (chce-li ještě někdy nějaké své nároky vznášet před zemským soudem) nejdříve naučil pořádně česky a alespoň povšechně nastudoval základy psaného i zvykového práva moravského. Jeho vítězství však mělo velmi krátkého trvání. Kardinál se z porážky poučil a všechny následné významné soudní spory už probíhaly velice monotóně.
Nejdříve Ditrichštejnové sestavili žalobu na Karla st. ze Žerotína pro velezradu spočívající ve spolčení s Francií (Žerotín ve Francii v roce 1591 bojoval na straně hugenotů). Žalobu přednesl Zikmund z Ditrichštejna a následný soudní spor zaměstnal předáka protestantských šlechticů na několik let natolik, že vůbec neměl čas zabývat biskupskými privilegii. Kardinál pak začal před soud přistupovat vždy ve věci jednoho privilegia. Pečlivě připraven po právní stránce i diplomaticky, zastupován vynikajícím právníkem a řečníkem Danielem Šponarem z Blinsdorfu a s veškerou podporou autorit, jaká se dala sehnat, postupně prosadil všechna významná práva a privilegia, o které vedl se šlechtou spor. Nejednotná zemská šlechta zbavená vedení jediné osobnosti, která se mohla kardinálovi na Moravě alespoň částečně rovnat v rozhledu a intelektu, pro něj nepředstavovala rovnoceného soupeře. Zemský soud rozhodl, že olomouckému biskupovi automaticky náleží knížecí titul, právo razit vlastní mince, stavět za povinného přispění manů vlastní nezávislé vojsko (fungovalo od roku 1605 jednak při obraně biskupských lén a celé Moravy, jednak vedlo vpády do Uherska), pečetit za své many. Tyto úspěchy pochopitelně odsoudili k nezdaru snahy největších biskupových manů radikálně oslabit nebo zcela zpřetrhat svazky se svým lením pánem.
[editovat] Spory s many a robota
V souvislosti s vývojem sporů s vysokou šlechtou biskup postupně zkrotil touhu svých nejmocnějších manů po samostatnosti. Posléze se většina sporů a jednání biskupského manského soudu omezovala na spory poddaných a manů o míru robotních dávek (země vstupovala do éry tzv. druhého nevolnictví). V těchto sporech stál biskup pravidelně na straně poddaných a jeho rozsudky dávky pravidelně snižovaly. Ačkoliv byly jeho pravomoce v tomto ohledu omezeny, jeho konzistentní postoj a neustálý tlak, který na své many vyvíjel, vedl k tomu, že jeho leníci se ke svým poddaným chovali v průměru podstatně lépe, než průměrný moravský šlechtic, byť pořád hůře, než biskup zacházel se svými přímými robotníky. Obecné povědomí o biskupově náhledu na robotu vedlo k tomu, že se na něj obracely disputace poddaných moravského panstva. Tomu biskup nařizovat nemohl, nicméně i tak se snažil – velkou část jeho pozůstalosti tvoří kázání a dopisy, ve kterých apeluje na křesťanství a lásku k bližnímu u šlechticů.
[editovat] Předbělohorská rekatolizace
František kardinál z Ditrichštejna v soulatu s tehdejším cětšinovým přístupem odmítal svobodu vyznání, upřednostňoval však rekatolizaci nenásilnou. Za základní předpoklad úspěšné rekatolizace předpokládal posílení počtu kněží a jejich kvalitní vzdělání. Důraz kladl též na osobní příklad kněží. Zreformoval staré kněžské konventy a nové založil. Zahájil též rozšiřování sítě klášterů. V roce 1606 založil františkánský klášter v Kroměříži a kapucínský v Brně, 1611 kapucínský v Mikulově, 1616 ženský františkánský v Brně a 1617 kapucínský ve Vyškově. Velice dbal na morální kvality kněží a mnichů a tvrdě potlačil prostopášnosti, které mezi nimi panovaly. Vrchol diplomatického umění dokázal, když získal od protestantského panstva nejen souhlas s příchodem jezuitů, ale i nemalý finanční příspěvek na zbudování jejich koleje v Brně…
Mimo to vedl osobně kázal v kostelech a navzdory kostrbaté češtině sklízel značné úspěchy. Během své práce se netypicky na tehdejší preláty nevyhýbal chudině – nedělal mezi lidmi rozdílu, zpovídal a dával přijímání každému, kdo přišel, často osobně rozdával jídlo chudině. O svátcích bos vodil procesí. Osobním příkladem a zvýšením kvality duchovenstva se mu podařilo dosáhnout nemalého počtu konverzí. Mimo to ovšem používal i další metody – přinutil většinu měst, aby na vyšší místa ve správě dosazovala pouze katolíky. V letech 1602–1607 se rozhořel spor v Opavě o tamní katolickou faru, kde dlouhodobě působil protestantský pastor. Když tamní měšťané odmítli nově jmenovaného katolickéhom kněze, násilím se fary zmocnili a opět na ni dosadili evangelíka, povolal k prosazení svého rozhodnutí vosjko.
[editovat] Stavovské povstání 1618–1620
České stavovské povstání se obrátilo na Moravu, aby ho moravská šlechta podpořila, ale moravský zemský sněm, který žárlivě střežil nezávislost na Čechách a pochyboval o životaschopnosti povstání, podlehl argumentům a spojenému úsilí Františka kardinála z Ditrichštejna a Karla staršího ze Žerotína a odmítl se k českým stavům připojit.
V březnu 1619 zemře Matyáš a kardinál je povolán do Vídně jako klíčový poradce Ferdinanda II. V dubnu vtrhne na Moravu české stavovské vojsko a většina Moravy se přidá na jeho stranu. Proběhne převrat, hejtman Ladislav z Lobkovic je sesazen a nahrazen třicetičlennou radou, která plně spolupracuje s českými stavy. Ze tří pluků moravské zemské hotovosti se jeden vzbouří a přidá k povstání, zatímco polovina druhého (vedeného Albrechtem z Valdštejna) se rozprchna. Valdštejn sám prchl do Vídně i s plukovní pokladnou.
3. května vpadli stavovští ozbrojenci vedení Ladislavem Velenem z Žerotína do brněnské biskupské rezidence , kde se právě zdržoval kardinál Ditrichštejn, potupili ho a internovali. 6. června byla internace zrušena za slib, že kardinál neopustí Brno. Kardinál Ditrichštejn poté prchá do Mikulova a následně odjíždí do Vídně, kde přesvědčuje Ferdinanda II., aby neposílal na Moravu vojsko, neboť doufá, že se dá celý problém vyřešit jednáním.
Poté vede jednání se zástupci moravských stavů, ty ale posléze jednání přeruší. Co hůř, vydají usnesení označující Františka z Ditrichštejna za zrádce, konfiskující veškeré jeho majetky a propouštějící jeho many. Kardinál protestuje proti takovémuto zjevně protiprávnímu rozhodnutí a marně varuje moravské stavy před následky jejich neuváženého činu. Moravské stavy definitivěn pohřbí věškeré možnosti dohody, když v únoru 1620 přijmou Fridricha Falckého za svého panovníka a věnují mu Mikulov a biskupské panství v Kroměříži. Ferdinand II. se vzápětí nato rozhoduje poslat vojska i na Moravu. Již v polovině roku 1620 drtivě vítězí katolická strana a Morava se stává pleněným bojištěm. Navíc se ukazuje, že Ditrichštejnova zpravodajská síť je všude a nic jí neunikne.
František z Ditrichštejna vede po bitvě na Bílé hoře slavnostní kázání, ve kterém navrhuje na daném místě postavit kostelík na počest Panny Marie Vítězné a zároveň se přimlouvá za nižší tresty. 20. prosince vede s Karlem starším ze Žerotína moravské poslestvo, které má vyprosit milost pro moravské povstalce. Své vlastní odbojné many (tj. ty, kteří akceptovali protiprávní rozhodnutí moravského sněmu a zrušili manské závazky – asi dvě třetiny všech) potrestá rozsáhlými pokutami a polovině z nich zkonfiskuje buďto veškerý majetek, nebo jeho podstatnou část. Zároveň dochází k rozhodnutí jmenovat do pro příště do biskupských úřadů spíše lidi neurozené.
[editovat] Doba pobělohorská 1621–1636
V lednu 1621 byl kardinál jmenován gubernátorem a nejvyšším cís. komisařem na Moravě. Převzal též zpět veškeré své statky. Díky tomuto navrácení majetku a dalším konfiskacím se stává najbohatším feudálem v zemi. Z konfiskovaných knih vytváří v Mikulové jednu z největších a nejcenějších knihoven Evropy (padla za oběť švédskému vpádu v roce 1646). V tomto roce se okolo osobnosti kardinála objevuje první a jediný skandál, který se týká mladé vdovy, kterou si údajně vydržuje, nicméně máme zde jen kusé informace z jednoznačně zaujatého zdroje (jediný významný písemný pramen jsou písemnosti nuncia Karla Caraffy, který se později stane velkým kardinálovým přítelem a obdivovatelem, nicméně v tuto dobu je jeho zapřísáhlým nepřítelem, neboť jej Ditrichštejn porazil ve sporu o to, kdo z nich má právo na přednostní audienci u císaře. Ve svých pozdějších písemnostech týkajících se kardinála se nuncius už o tomto skandálu nikdy ani slovem nezmínil).
V květnu 1621 nechal Ditrichštejn pozatýkat přední představitelel odboje. Císaři dodal 200 jmen hlavních provinilců a zároveň připojil další doporučení pro schovívavost. V této době vládne na Moravě bez účasti stavů jako naprostý suverén. Jediným vážným problémem pro něj jej drnacování země převážně ze strany cís. soldatesky. Prosí Ferdinanda II., aby velení nad vojsky přesunul buďto na Albrechta z Valdštejna nebo na Tomassiho Caraccioliniho, císař je nakonec předá Maximiliánovi z Valdštejna. V roce 1622 císař dá na jeho rady a omilostní většinu rebelů (s výjimkou těch, co uprchli za hranice). Opět začíná prosazovat rekatolizaci a vydává dekrety proti novokřtěncům, z nichž polovina odejde za hranice. Povolává zpět jezuity a v některých případech neváhá povolat na prosazení úředních a rekatolizačních dekretů vojsko (např. Jihlava 1622). V roce 1624 je jedním z hlavních kandidátů na papežský úřad, ale nakonec neuspěje. 30. listopadu uzavírá všechny nekatolické kostely a nekatolické kněze vypovídá za hranice. 25. května 1625 dává nekatolickému obyvatelstvu na výběr mezi obrácením nebo vystěhováním. V případě vystěhování propadá 1/4 majetku císařské komoře. Následuje další vlna vystěhovalectví (odchází zejména příslušnící jednoty bratrské). Zakladá a obnovuje kláštery a opět osobně vede kázání a vizitace. V letech 1625–1627 vede společně s pražským arcibiskupem Arnoštem z Harrachu redakci Obnoveného zřízení zemského. V roce 1627 je jmenován guvernérem Vídně, Dolních Rakous a přilehlých končin. 27. listopadu téhož roku korunuje Ferdinanda III. českým králem.
V roce 1628 zrovnoprávnil František z Ditrichštejna před svým manským soudem češtinu s němčinou. Popraven je Václav Bítovský z Bítova pro svou účast na zavraždění Jana Sarkandra a pro velezradu. 9. března vydává patent adresovaný šlechtě – do půl roku má buďto přestoupit na víru, nebo opustit zemi. Lhůta byla na kardinálovy žádosti dvakrát prodloužena, takže trvala ve skutečnosti 2,5 roku. Jelikož odcházející nekatolickou šlechtu nahradili zejména německy mluvící šlechtici, došlo k rozsáhlému poněmčení vyšších vrstev. 17. prosince 1628 vydává František kardinál z Ditrichštejna patent proti zbytkům novokřtěnců skrývajícím se na Moravě. V roce 1629 císař odmítne další prodloužení lhůt z rekatolizačních patentů proti šlechtě. V roce 1631 je už Morava většinou rekatolizována (alespoň formálně), výjimky se vzácně vyskytují na protekčních panstvích. V roce 1631 uvádí kardinál na Moravu piaristy a zakládá jim nové kláštery (1631 Mikulov – první piaristická kolej mimo Itálii, 1633 Strážnice, 1634 Lipník nad Bečvou). V této době sílí jeho averze vůči jezuitům. Zároveň buduje v Mikulově tiskárnu. V této době se Mikulov stává kulturním a vzdělávacím centrem celé Moravy.
V roce 1632 se objevuje nové válečné nebezpečí. Kardinál znovu rozpouští svůj knížecí dvůr, aby ušetřené prostředky věnoval na výbavu armády. 20. srpna si kardinál stěžuje císaři, že Valdštejnovy požadavky jsou nehorázné a on jim nemůže vyhovět, počátkem listopadu odmítně poslat císaři požadované zásoby obilí, neboť tolik jich na Moravě ani není a to, co tam je, už zabral Valdštejn. V roce 1633 se stále obtížněji shání prostředky na vydržování vojska, když zemi navíc zasáhl mor. O rok později si stěžuje na počínání Valdštejnových jednotek a upozorňuje císaře, že už opravdu není kde a brát. Zároveň upozorňuje, že Morava poskytla na vydržování císařských vojsk více prostředků, než všechny ostatní císařské země dohromady. V tomto roce též vytváří ze všech svých statků nedělitelné dědičné panství, tzv. rodový primogeniturní fideikomis. Ve zprávě do Říma tíž shrnuje výsledky rekatolizace na Moravě. Podle jeho zprávy z původních 150 000 rodin na Moravě jich 110 000 buďto vždy bylo nebo se během rekatolizace stalo katolíky a 40 000 rodin Moravu opustilo. Od papeže získal taktéž tento rok povolení nechat přeložit do Češtiny Bibli (překlad pořídil kapucín František Polen).
V roce 1634 je Ditrichštejn jmenován protektorem Germanie. Stále se potýká s finančními problémy, chováním císařských vojsk a morovými epidemiemi.
V roce 1636 se s ním císař radí před sjezdem kurfiřtů a žádá po něm další zásoby a financování vojsk. Ditrichštejn je zoufalý, protože už neví, jak by přemrštěné císařské požadavky splnil a je roztrpčen, že mu to císař nevěří. V dopise papeži Urbanu VIII. si stěžuje na vysoký věk, únavu a nemoci stáří. Také je roztrpčen císařským nevděkem (23. srpna 1636 císař ustoupil tlaku říšské šlechty a nařídil mu rezignovat na post protektora Germanie). 19. září 1636 náhle umírá ve své brněnské rezidenci. Pohřben byl dle svého přání bez zvláštních ceremonií v katedrálním kostele.
[editovat] Další
- V Olomouci mu patřil dům na Horním náměstí zvaný Ditrichštejnův palác.
- Pán města Hranice v letech 1622-1636 (do své smrti).
[editovat] Literatura
- Balcárek P.: Kardinál František z Dietrichštejna, Kroměříž 1990
