František Halas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Devětsil
(1920–30)

zakladatelé:

vůdčí osobnosti:

architekti:

Jaroslav Fragner
Jan Gillar
Josef Havlíček
Karel Honzík
Josef Chochol
Jaromír Krejcar
Evžen Linhart
Pavel Smetana

básníci:

divadelníci, herci:

hudebníci:

Jaroslav Ježek

režiséři:

spisovatelé:

výtvarníci:

Adolf Hoffmeister
Otakar Mrkvička
František Muzika
Jindřich Štyrský
Toyen

fotograf:

Jaroslav Rössler

kritici, teoretici, vědci:

František Halas (3. října 1901, Brno – 27. října 1949, Praha) byl český básník.

Narodil se v Brně, dětství prožil na českomoravské vrchovině. Jeho rodiče byli textilní dělníci. Po ukončení základní školy se vyučil knihkupcem.

Otec ho přivedl mezi komunistickou mládež, která ho velmi ovlivnila, později (od r. 1921) pracoval pro komunistický tisk (Rovnost a Sršatec), vydával avantgardní časopisy na kterých spolupracoval s Bedřichem Václavkem (Pásmo a Fronta).

Jeho tvorbu ovlivnil Jiří Mahen a pobyt ve Španělsku, kde byl v průběhu Španělské občanské války.

Za 2. světové války přispíval do ilegálně vydávaného Rudého práva. Byl členem revolučního výboru spisovatelů.

Po roce 1945 se stal předsedou syndikátu českých spisovatelů, pracoval na ministerstvu informací, choval se jako aktivní komunista, později (především po svém návratu z návštěvy v Sovětském svazu) však byl novým režimem zklamán.

Zemřel v Praze dne 27. října 1949 na selhání srdce. Pohřben je v Kunštátě.

[editovat] Dílo

Jeho sbírky jsou nemelodické, bez ozdob. Hlavním tématem mu je sociální otázka, vědomí nicotnosti člověka a tušení blízkosti smrti. Jeho chápání života je dramatické, bojuje o nalezení smyslu života a umění. Pro jeho tvorbu je charakteristická nepravidelnost verše, neologismy, neobvyklé básnické výrazy, časté používání archaismů a zdůrazňování smrti. Jeho pozdější sbírky jsou ovlivněny existencialismem. Základním uměleckým prostředkem v jeho poezii je metafora, která je často i dost překvapivá. Nevyhýbá se ani erotickým motivům.

Sepie – (1927), poetistická sbírka, která je naplněna melancholií, životní pasivitou a hořkostí.
Kohout plaší smrt
Tvář
Hořec – k výše zmiňované charakteristice se přidává barokní konstrukce verše.
Dělnice – zde spojil vzpomínku na předčasně zemřelou matku s typickým osudem dělnic.
Staré ženy (1935), jde o popis starých žen – lítost nad osudem a stářím, srovnává je s jejich mládím. Klade zde velký důraz na sociální cítění. Celá tato báseň je špatnou obdobou Villonova Nářku někdejší sličné zbrojmistrové. Toto dílo označil S. K. Neumann v dopise B. Václavkovi za maloměšťácký motiv a za Halasův „kňouravý pesimismus“, dokonce ho to vedlo k napsání polemické básně Staří dělníci.
Dokořán – antifašistická sbírka
Torzo naděje (1938) – pravděpodobně vrchol tvorby, staví se proti Anglii a Francii, kteří podle něj zavinili Mnichovskou dohodu. Označuje je za zrádce a volá po odplatě.

Básně:

Praze

Zpěv úzkosti

Mobilizace

Naše paní Božena Němcová (1940) – oslavný cyklus básní ke 120. výročí narození B. Němcové. Tragický osud Boženy Němcové je zde paralelou k situaci českého národa.
Ladění (1942), básně z let 1937–1941
Já se tam vrátím (1939, vydáno 1947) – o kraji Halasova mládí (Kunštát, Českomoravská vrchovina). Jedná se o lyrizovanou prózu.
V řadě (1948)
Předposlední sbohem
A co básník (vydáno 1957) – naznačuje zklamání z vývoje po únoru 1948.

Není bez zajímavosti, že brzy po smrti zaútočil na Halasovo dílo komunistický kritik Ladislav Štoll, Halasovo dílo se dočkalo rehabilitace až koncem 60. let.