Stanislav Kostka Neumann
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Stanislav Kostka Neumann (5. června 1875, Praha – 28. června 1947, Praha) byl jeden z největších českých básníků. V obecném povědomí přežívá především jako autor Rudých zpěvů (1923), nicméně jeho tvorba a význam je mnohem širší.
Obsah |
[editovat] Život
Jeho otec byl žižkovský advokát a poslanec říšského sněmu. Jeho syn byl známý herec Stanislav Neumann. Studoval na gymnáziu. Protože nebyl úspěšný, přešel na obchodní akademii, ze které byl vyloučen. Jako student se stýkal s dělníky a navštěvoval sociálnědemokratické schůze. Při procesu s Omladinou (1894) byl odsouzen k jednoletému trestu, který si odseděl ve vězení Plzeň–Bory.
Po návratu z vězení uveřejnil první sbírku Nemesis, bonorum custos… (1895, latinsky Nemesis, strážkyně dobrých / majetku), která byla ovlivněna realistickou až naturalistickou tvorbou Josefa Svatopluka Machara. Přispíval do dekadentního (symbolistického) časopisu Moderní revue (1894–1925), který vydával Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic. Na zájezdech mezi horníky na Mostecku a Teplicku se stal význačným anarchistou a vůdčí osobností generace anarchistických buřičů jako organizátor skupiny kolem revue Nový kult, společně s F. Gellnerem, F. Šrámkem, K. Tomanem, J. Mahenem a V. H. Brunerem.
V roce 1904 odešel do Vídně, kde zažil krizi anarchismu v souvislosti s bojem o všeobecné volební právo. V letech 1905 – 1915 bydlel na Moravě, nejprve v Řečkovicích a později v Bílovicích nad Svitavou, a přispíval do Lidových novin. Zde se cítil velmi šťasten. Opustil anarchii a začal se zajímat o přírodu. Společně s bratry Čapkovými se podílel na sborníku Almanach na rok 1914, který odmítl symbolismus a individualismus a propagoval civilismus.
První světovou válku prožil na albánské frontě jako řidič sanitního vozu. Po demobilizaci pracoval jako redaktor původně staročeského deníku Hlas národa. Ve 20. letech se stal spoluzakladatelem KSČ a iniciátorem proletářské poezie. Byl redaktorem časopisů Červen, Kmen a Proletkult. Tam uveřejňoval marxisticko–leninské teoretické stati: Proletářská kultura (1921) a Agitační umění (1923). Vytvořil agitační větev proletářské poezie, ale psal také vědeckopopulární práce: Dějiny ženy, Dějiny lásky a Francouzská revoluce. Po V. sjezdu KSČ (1929) podepsal Manifest 7, za nějž byl vyloučen z KSČ. Ve 30. letech vážně onemocněl a léčil se v Poděbradech. Během druhé světové války žil v ústraní na venkově, aby unikl pozornosti gestapa. Po roce 1945 vydal sbírky Bezedný rok a Zamořená léta.
[editovat] Dílo
V svém díle bojoval proti maloměšťáctví. Rovněž měl odpor k teismu, a proto někdy psal básně jako parafráze modliteb. Oslavoval člověka, život, zemi, slunce; radosti a krásy. Používal volný, nerýmovaný, nepravidelný verš. Počet veršů i slov je také, spolu s rytmem, nepravidelný. Slova jsou zdůrazňována svým samostatným postavením na řádku popřípadě jejich opakováním. Jako každý dobrý básník přinášel neobvyklá slovní spojení obrazy a metafory.
- sbírka Nemesis, bonorum custos… (1895)
- dekandentní sbírka Jsem apoštol nového žití (1896) je vyjádřením rozladění z neúspěchů pokrokového hnutí. Básník zde používá abstraktních společenských alegorií.
- dekandentní sbírka Apostrofy hrdé a vášnivé (1896) je psána volným veršem a vynáší osobitost a renesanci člověka.
- dekandentní sbírka Satanova sláva mezi námi (1897). Báseň Ave Satan je pozdravením Satana, symbolu rebellie. Vypučel jsem nad bahna je alegorická dekadentní báseň psaná volným veršem. Zabývá se sebechválou a sebevyzdvižením nad okolním bahnem.
- dekandentní sbírka Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (1903) se zajímá o každodenní život a o obyčejné lidské radosti a strasti. Sen o zástupu zoufajících je těžko pochopitelná báseň. Satan je symbolem života. V okolí je obrovská bída. Také je vyjádřena nutnost osobnosti – vůdce. Stráň chudých lásek je erotická báseň o milencích, kteří se milují na travnaté stráni pod rozbitým křížem, symbolem překonání křesťanství.
- sbírka Hrst květů z různých sezón (1907)
- Socialism a svoboda: (1904–1908) (1909)
- České zpěvy (1910)
- vitalistická sbírka přírodní lyriky Kniha lesů, vod a strání (1914) oslavuje moravskou krajinu. Básník uvažuje o smyslu života a razí heslo, že člověk má žít naplno. Zabývá se smyslovým prožitkem a radostí ze života. Člověk je nezbytnou součástí přírody. Cílem je ideál svobodného člověka. Báseň Dedikace je lyrické uvažování nad jahodami ve slunné přírodě. Ke chvále země je erotická báseň s personifikací země do postavy smyslné ženy.
- sbírka Bohyně, světice, ženy (1915)
- sbírka Třicet zpěvů z rozvratu (1918)
- báseň Pozdrav Tomáši G. Masarykovi (1918)
- civilistická sbírka Nové zpěvy (1918)
- dekandentní sbírka Kniha mládí a vzdoru (1920) jsou verše z let 1895 – 1902. Shrnují pocity po návratu z vězení. Symbolismus a dekadence rámují básníkův individualismus.
- kniha fejetonů Ať žije život (1920) jsou úvahy o novém umění z let 1913–1914. K nové poesii sociální je zhodnocení současné poezie z pozice civilismu.
- Elbasan. Válečné vzpomínky (1922)
- sbírka Rudé zpěvy (1923) agitační poezie. Proletářská poezie je podporována výzvami a hesly. Vztah k lidu je humanistický. Oslava sovětské Rusi je podobná náboženské modlitbě vzýváním. Sbírka obsahuje Písně práce a Písně klení. Zpěv jistoty má patos, výzvy a hesla. Wir–forma zračí kolektivnost. Většinou je volný verš.
- kniha přírodních fejetonů S městem za zády (1923) z let 1907–1915. S městem za zády (1912) vytváří kompromis protikladů lesu a města, lásky a nutnosti. V Písni ke chvále vody (1912) se objevuje personifikace řeky do postavy ženy i odpor ke kolektivnímu koupání a protest proti znečišťování řek ve městech.
- Válčení civilistovo (1925)
- Bragodža a jiné válečné vzpomínky (1928)
- Francouzská revoluce (1929–1930)
- Krise národa (1930)
- Dějiny ženy (1931–1932)
- Monogamie. Od Masaryka k Russelovi, od Russela k socialismu (1932)
- román Zlatý oblak (1932)
- sbírka Enciány s Popa Ivana. Letní dojmy z Rachovska (1933)
- sbírka Láska (1933) intimní poezie milostné a osobní lyriky, milostný cit v jeho kráse a obavách; rým je pravidelný. Je zajímavé, že básník ve svých předchozích kritikách intimní poezii odmítal.
- sbírka politicky bojovná Srdce a mračna (1935) proti nacismu a kapitalismu. Polemika s bývalými kolegy z dob proletářské literatury, zejména s Josefem Horou a jeho sbírkou Srdce a vřava světa. Verše jsou dobově aktuální politickou lyrikou. Poděkování Sovětskému svazu je poděkováním za příklad, který dal utiskovaným a nesvobodným. Básník má víru, že bude následován.
- sbírka politicky bojovná Sonáta horizontálního života (1937) proti nacismu a kapitalismu. Je jednou z básníkových vrcholných sbírek. Přináší víru ve šťastný život. Země zdůrazňuje: važme si země, její osud máme ve svých rukou. Staří dělníci je prosebná báseň a polemika s Halasovou skladbou Staré ženy proti nicotě, zmaru, utrpení.
- polemika Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí (1937) - Neumann vystoupil z pravověrných stalinistických pozic proti názorům A. Gidea v jeho knize Návrat z SSSR.
- sbírka Bezedný rok (1945) byla psána v roce 1939. Básník vyjádřil obavy z budoucnosti a z ohrožení nacismem.
- sbírka Zamořená léta (1946) byla psána za války.
[editovat] Překlady
- Petr Kropotkin: Komunism a anarchie
- Vladimir Iljič Lenin: Stát a revoluce
[editovat] Ukázka z díla
- O krvavých požárech zpívám,
- zpívám o síle a vášni,
- zpívám o tmavých hlubinách,
- jež slují: záští a odboj.
- S nejvyššími sosnami hlubokých pralesů,
- s nejvyššími vrcholy nejvyšších pohoří
- zpívám o síle a vzdoru.
- Spoutaných příteli,
- rebellů bratře,
- milenče prokletých básníků,
- v bouřlivých nocích zpívám také
- o tvojí slávě.
- A že jsi mě stvořil dotekem revoltující ruky
- a že jsi mou duši zažehl hrdostí žhnoucího dechu,
- o svojí pýše zpívám
- uprostřed lůzy.
-
- Ave Satan
-
- Vypučel jsem nad bahna do měsíčné noci jednou, a ráno,
- když stříbrnou radost svého života skřivan střásal na zemi,
- ku žhnoucím nebesům vzepjatý, zřel jsem se zkvétat.
- Osudu tvrdou pěstí zasetý,
- přišel jsem z tropů a hrdým gestem odmítl jsem akklimatisovat se.
- Vypučel jsem do vzduchu,
- jenž zemdlený chvěje se bázní a předtuchou slavného otectví,
- o jehož příchodu zpívám;
- vypučel jsem vysoko a barvami vetřelce kvetu,
- nad bahny kvetu úbělem a uprostřed mdloby žárem.
- Ale ty v bahnech moje kořeny!
- Uprostřed pláně stojím samoten
- a vysoko zdvihám
- svá hubená ramena vstříc mým snům nejdražší vlasti.
- Sám
- pyšný
- věčné nepřátelství vypověděl jsem plazům, ježjiž kolem
- s jedovou vegetací živoří nečisté dny své,
- a svoji nenávist jako štít jasný jsem pozvedl
- a čekám rány.
- A takový jest můj život:
- když průvany větrů z dálek zní v tence napjatých strunách,
- své slzy nostalgické skrývám v samotě smutných.
- A vroucí plameny slunce když na ňadra rozhalená
- nechávám stékat
- s takovou rozkoší faunů, ježjiž tisknout se smějí
- na pevná ňadra nymf kdes na slunných březích
- – o Pane životodárný! –
- zas jásám
- a ten život hanebný
- pěstí bych přidržet chtěl až k poslední kapce.
- A to, co jest mezi tím,
- to, co jest nejlepší na mně,
- to věčné nesmíření se s bahny a s reptiliemi,
- ten boj za každý krok,
- ten boj za každé slovo…
- viď duše:
- Sám
- pyšný
- uprostřed pláně stojím a vysoko zdvihám
- svá hubená ramena vstříc mým snům nejdražší vlasti.
-
- Vypučel jsem nad bahna…
-
- A malé dívky výskají
- a sukénky jejich se zdvíhají:
- ó něho té nahoty mladé!
- …
- že jenom v objetí lásky vášnivé, nahé a hřejné
- je štěstí, je radost, je zapomenutí
-
- Stráň chudých lásek
-
- Syn lidstva jsem
- a soudruh proletariátu –
- – syn jeho revoluce
-
- Rudé zpěvy
-
