Čínština
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Čínština (汉语, 漢語, 中文) | |||
|---|---|---|---|
| Rozšíření: | |||
| Počet mluvčích: |
873 milionů – 1,2 miliardy |
||
| Klasifikace: |
|
||
| Písmo: | Čínské znaky | ||
| Postavení | |||
| Regulátor: |
|
||
| Úřední jazyk: | |||
| Kódy | |||
| ISO 639-1: | zh | ||
| ISO 639-2: |
|
||
| SIL: | CHN | ||
| Wikipedie | |||
| zh.wikipedia.org | |||
Čínština je orientální jazyk, kterým se mluví v Číně, na Tchaj-wanu a v čínských komunitách v zahraničí. Obecným označením čínština se rozumí mandarínština. Podle dnes rozšířeného názoru čínština není jednotným jazykem, ale sestává z několika menších jazyků. Často je uváděn počet 7, podle sedmi velkých dialektů (viz dále). Vzhledem k tomu, že tyto dialekty se v mnoha zásadních charakteristikách shodují, je tento názor přes svou rozšířenost sporný. V čínském jazykovém prostředí dosud neexistuje přísný a jednoznačný standard. Určitý standard nacházíme ve sdělovacích prostředcích, v ústech některých intelektuálů, částečně ve školách. Pojem Mandarin Chinese (mandarínština), který označuje tento standard, je dnes v akademických kruzích nahrazován pojmem Modern Standard Chinese (současná standardní čínština), čínsky putonghua. Z gramatického hlediska je tento standard jazykem založeným na vzorových dílech napsaných stylem baihua, z fonetického hlediska se jedná o jazyk založený na pekingském dialektu, z územního hlediska ho pak můžeme označit za jazyk severu. Standardní jazyk na Taiwanu se nazývá čínsky guoyu a byl přivezen v roce 1949 z pevninské Číny.
Obsah |
[editovat] Typologická charakteristika
Čínština se z typologického pohledu definuje pomocí tří charakteristik:
- Izolující jazyk
- Čínština coby izolující jazyk využívá k vyjádření vztahů mezi slovy ve větě především dva prostředky: (1) slovosled a (2) gramatická slova. Jednotlivá slova nemění svůj tvar jako ve flektivních jazycích (např. v češtině).
- Slabičný jazyk
- V čínštině se kryje hranice morfému s hranicí slabiky. Pojmem morfém, čínsky yu3su4, se zde označuje nejmenší jazyková jednotka, která spojuje rovinu významovou a rovinu výrazovou a je nedělitelná na další jednotky, které by měly význam a výslovnost. Až na pár výjimek si nelze představit hlásku, která by byla realizovatelná mimo slabiku.
- Tónový jazyk
- Každá slabika je realizována v určitém tónu (= hlasová melodie, doprovázející výslovnost celé slabiky). Tón nese význam a je neoddělitelnou součástí slabiky.
[editovat] Genealogická charakteristika
Existuje více klasifikací čínštiny na základě jejích genealogických (příbuzenských) vztahů s jinými jazyky.
Do současnosti velmi rozšířená i mezi čínskými badateli je tzv. francouzská klasifikace, jejímž autorem je Henri Maspero. Za základ své klasifikace si Maspero vzal vnější podobu sinických jazyků (=jazyky, které se po vnější stránce podobají čínštině). Nejprve všechny sinické jazyky rozdělil na monotónické (sem patří jazyky austronéské a jazyky mon-khmérské) a polytónické. Polytónické jazyky dále rozdělil podle slovosledu ve větě na SVO (subject-verb-object = podmět-sloveso-předmět, do této skupiny patří sino-thajské jazyky) a SOV (subject-object-verb = podmět-předmět-sloveso, do této skupiny patří tibetobarmské jazyky). Jazyky typu SVO nakonec ještě rozdělil podle pořadí přívlastku a slova určovaného na HA (head-attribute = slovo určované-přívlastek, poatří sem jazyky thaj-annamské) a AH (attribute-head = přívlastek-slovo určované, patří sem čínština). Tato klasifikace je diskutabilní. Typologická kritéria se totiž mohou v průběhu historie měnit. Z monotónických jazyků se mohou stát polytónické: Předpokládá se, že v čínštině se tóny vyvinuly až později, z původních sufixů. Stejně tak slovosled není neměnný: Zatímco klasická čínština měla slovosled SVO, moderní čínština používá i slovosled SOV.
Jiná klasifikace čínštiny pochází od Paula Benedikta ze 70. let 20. století. Vychází ze základního dělení sinických jazyků do tří skupin: (1) Austroasijská rodina zahrnuje jazyky mon-khmérské, vietnamštinu, miao, yao a jazyk munda. Mezi (2) Austronéské a thajské jazyky patří jazyky Polynésie, Indonésie, Malajština a Thajština. (3) Sinotibetské jazyky se dělí na čínštinu a jazyky tibetobarmské, které zahrnují tibetštinu a jazyky lolobarmské, což jsou jazyk lolo (někdy označovaný yi) a barmština. Této klasifikaci odpovídají i glotochronologické výzkumy, které prováděl v Petrohradě profesor Jachontov. (Jsou založené na předpokladu, že změny ve slovní zásobě probíhají konstantní rychlostí u všech jazyků. Zkoumá se vždy procento shody ve slovní zásobě určitých jazyků.)
[editovat] Dialekty
Čínské dialekty (či jazyky, podle přístupu) se v psané formě liší pouze odlišnou preferencí některých znaků (to platí v menší míře i o podobnosti čínštiny se zcela odlišným jazykem - japonštinou). Tyto znaky však mohou mít v každém čínském „dialektu“ odlišnou výslovnost. Mluvené formy mnohých dialektů jsou si tudíž vzájemně nesrozumitelné a liší se asi tolik jako čeština od polštiny. Mezi nejvýznamnější čínské jazyky (dialekty) patří Mandarínština (900 miliónů mluvčích, pro mnohé mluvčí jiných dialektů je to dorozumívací jazyk, úřední jazyk ČLR, Tchaj-wanu i Singapuru), Kantonština (70 miliónů mluvčích v jihovýchodní provincii Kuang-tung (Guangdong), nejobvyklejší jazyk zámořských čínských komunit, úřední jazyk Hong Kongu), Tchajwanština (správněji Min-nan, 40 miliónů mluvčích zejména v jihovýchodní provincii Fu-ťien (Fujian) a na Tchaj-wanu), Hakka (35 miliónů mluvčích roztroušených po Číně, Tchaj-wanu i celém světě), Šanghajština (80 miliónů mluvčích v Šanghaji a okolí), Minbei (11 miliónů mluvčích), Xiang (40 miliónů mluvčích) a Gan (25 miliónů mluvčích).
Kromě jazyků-dialektů se na území Číny používá řada dalších jazyků, o jejichž odlišnosti od čínštiny se nepochybuje. Čtyři z nich mají oficiální status menšinového jazyka: Tibetština, Mongolština, Ujgurština a Čuangština.
[editovat] Historie čínštiny
Periodizace dějin čínského jazyka podle profesora Wang Liho: (1) stará čínština (polovina 2. tisíciletí př.n.l. - 3./4. stol. n.l.) (2) střední čínština (4. stol. - 12./13. stol.) (3) nová čínština (13. stol. - 19. stol.) (4) současná čínština (1919 - současnost).
[editovat] Fonetika a fonologie, tóny
Základní fonologickou jednotkou je v čínštině slabika. Tři základní části čínské slabiky jsou: (1) iniciála (2) finála (3) tón. Iniciál je v současné standardní čínštině 21, s nulovou iniciálou 22 (v pinyinu: b, p, m, f, d, t, n, l, z, c, s, ch, sh, zh, r, j, q, x). Finál je 36 (v pinyinu: a, o, e, ai, ei, ao, ou, an, en, ang, eng, i , ia, ie, iao, iu, ian, in, iang, ing, u, ua, uo, uai, ui, uan, un, uang, ueng, ong, u, ue, uan, un, iong + i, er). (Finálu lze ještě dále dělit na mediálu a subfinálu neboli rým, který se ještě dělí na centrálu a terminálu). Tóny jsou 4 (vysoký, stoupavý, hluboký, klesavý), s nulovým 5. Z toho vyplývá, že v čínštině je poměrně omezený počet slabik.
[editovat] Čínské znakové písmo
Nejstarší doklady čínských znaků pocházejí už z 2. tisíciletí př.n.l. Od té doby samozřejmě čínské písmo doznalo řadu výrazných změn.
Čínský znak v sobě nese výslovnost i význam. V drtivé většině případů odpovídá jeden znak jedné slabice, často i jednomu slovu. Může se stát, že jeden znak má více čtení. Naopak pro jednu slabiku s jedním významem může být více možností zápisu znakem. Výslovnost jediného znaku se může v různých dialektech lišit, avšak význam zůstává stále stejný, proto se číňané z různých oblastí mezi sebou písemnou formou dorozumí, přestože v mluveném projevu mohou nastat potíže. Znak se často skládá z více součástek. Často (v 90% případů) se znaky skládají z tzv. fonetika (součástka, která určuje výslovnost) a tzv. radikálu (součástka, která určuje význam). Někdy mohou znaky také přímo zobrazovat věc, kterou označují (např slunce, měsíc, strom apod.).
V dnešní době extistují dvě varianty čínských znaků: (1) zjednodušené, které se používají v pevninské Číně a v Singapuru a (2) složité (tradiční), které se používají na Taiwanu, v Hongkongu a v zahraničních čínských komunitách. Zjednodušené znaky byly zavedeny po reformě čínského znakového písma ve 20. století.
[editovat] Transkripce čínštiny
Transkripce je způsob, jak jedním písmem (např. latinkou) zapsat znaky jiného písma (např. čínských znaků.) Transkripcí čínštiny se od doby, kdy se první Evropané začali učit čínsky, vyvinulo značné množství. Pro českého čtenáře či pisatele jsou dnes aktuální dvě, což má za následek různé zmatky a nepřesnosti. V literatuře, uměleckých textech i části médií se často setkáme se standardním českým přepisem z r. 1951, jehož autorem je Oldřich Švarný. Poměrně přesně vystihuje výslovnost čínštiny a protože je založen na české výslovnosti písmen („ch“ se v něm čte jako „ch“, a ne jako anglické „č“), jeho čtení nedělá českému čtenáři problém. pro cizince, a to i včetně Číňanů, však není použitelný. Ve sféře médií, hospodářství a politice se proto jako velmi praktické jeví doporučení následovat příkladu zahraničí, kde se již dlouhá léta používá oficiální čínská transkripce pinyin, kterou pro přepis čínštiny do latinky vyvinuli v ČLR. Některá slova psaná v pinyinu se čtou jinak, než bychom čekali na základě zvyklostí z češtiny a evropských jazyků: např. qin přečteme ne jako „kvin“, ale jako čchin, xie jako sie, jia jako ťia. V anglických textech se ještě můžeme setkat s Wade-Gilesovou transkripcí, která se používala jako nejčastější přepis v anglofonních zemích do doby, než se jako mezinárodní standard prosadil pinyin.
Uveďme jeden příklad. Hlavní město ČLR „Peking“ se píše znaky 北 a 京, jejichž význam je „sever“ a „hlavní město“. V putonghua (mandarin) zapsané českou transkripcí se vyslovuje „Pej-ťing“, v pinyinu „Beijing“. Západními médii pomalu opouštěný „Peking“ je pozůstatkem starších transkripcí.
[editovat] Reference
- Jaroslav Průšek: Učebnice mluvené čínštiny. Vyšší lidová škola Tomáše Bati, Zlín 1938, 153 pp.
- O. Švarný, J. Bartůšek, J. Kalousková a Ťing-jü Rotterová: Úvod do hovorové čínštiny. SPN, Praha 1967, sv. I., 458 pp., sv. II., 606 pp.
- O. Švarný, O. Lomová a Tchang Jün-ling Rusková: Gramatika hovorové čínštiny v příkladech [skriptum], Vydavateľstvo Univerzity Komenského, Bratislava, díl I., 1991, 307 pp., díl II., 1993, 567 pp.
- Oldřich Švarný: Učební slovník jazyka čínského I., Univerzita Palackého, Olomouc 1998, 289 pp.
- Vladimír Liščák (ed.): Transkripce čínštiny (I. Sborník příspěvků; II. Tabulky a návody). Česko-čínská společnost, Praha 1999, 260 pp.
[editovat] Externí odkazy
- www.cinsky.cz – stránky se slovníkem a automatickou tabulkou pro převod mezi českou a čínskou transkripcí (pinyinem)
- www.cinstina.cz — stránky s podrobným popisem čínštiny a čínských znaků
- Learn to Speak Mandarin Chinese Online 汉语-中文学习
| Sinotibetská jazyková rodina |
|---|
| Čínské: mandarínské (standardní mandarínština | jinština) | wu (šanghajština | hui) | kantonština (pinghua) | tchajwanština (min-nan) | xiang | hakka | gan |
| Tibetobarmské: kamarupanské | himálajské | qiangské | jingpho-nungsko-luské | lolo-barmsko-naxské | karenské | baiština |
