Pinyin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pinyin (v české transkripci pchin-jin; 拼音, pīnyīn; doslova „zápis zvuků“) je jednotný a dnes celosvětově nejrozšířenější způsob transkripce čínštiny (mandarínštiny) do latinky. Je důležitý zejména pro jednotný přepis čínských zeměpisných názvů a osobních jmen osob čínské národnosti. Byl zaveden v Čínské lidové republice, přijal ho Singapur a s úpravami se začíná prosazovat i na Tchaj-wanu.

Pinyin není založen na anglické výslovnosti a výslovnost některých písmen se od angličtiny značně liší.

Pinyin zachycuje mandarínskou výslovnost čínských znaků. Není použitelný pro ostatní čínské jazyky (např. kantonštinu, tchajwanštinu), které používají tytéž znaky, ale vyslovují je jinak.

Každý čínský znak se vyslovuje jako jedna slabika, pro některé znaky existuje několik variant výslovnosti. Množství slabik je poměrně omezené. Skládají se z počáteční souhlásky (může také chybět), skupiny samohlásek a případně koncového N, NG, výjimečně též R.

Souhlásky (v závorce odpovídající počeštěný přepis, který zhruba vystihuje výslovnost): B (p), C (cch), CH (čch), D (t), F (f), G (k), H (ch), J (ť), K (kch), L (l), M (m), N (n), P (pch), Q (čch), R (ž/r/ř), S (s), SH (š), T (tch), W (w), X (s/ś), Y (j), Z (c/dz), ZH (č/dž).

Samohlásky: A, E (e, '), I (i, '), O, U, Ü (po J, Q, X, Y se Ü nepíše, ale vždy se tam vyslovuje).

Skupiny samohlásek např.: AI (aj), AO, EI (ej), IA, IAO, IE, IU (iou), OU, UE (üe), UI (uej), UO.

S koncovým N např.: AN, EN, IAN (ien), IN, UAN, UN.

S koncovým NG např.: ANG, ENG, IANG, ING, ONG (ung), UANG.

S koncovým R: pouze ER.

Volitelně lze v pinyinu označit jeden ze čtyř tónů, kterými může být slabika vyslovena: 1. vysoký rovný, např. Ā; 2. stoupavý, např. Á; 3. klesavě-stoupavý, např. Ǎ; 4. klesavý, např. À. Tóny se někdy také vyznačují číslicí za slabikou. I v pinyinu s tóny zůstanou některé slabiky bez označení tónu, protože jsou tónově neutrální. Ani pinyin s tóny nedokáže vystihnout rozdíl mezi všemi znaky. Čínština je velmi homonymní jazyk, tj. existuje mnoho výrazů, které se stejně vyslovují, ale jejich význam se liší. V čínském písmu lze významy odlišit, ale v pinyinu, jenž je založen na výslovnosti, ne.

Slabiky jednoho slova se obvykle píší dohromady, např. Beijing (na rozdíl od tzv. českého přepisu, kde se slabiky jednoho slova oddělují pomlčkou, např. Pej-ťing). Tam, kde by spojování slabik mohlo působit problémy s interpretací, se slabiky oddělují apostrofem (např. Xi'an oproti Xian).

Zajistit jednotnost při stanovování hranic slov není jednoduché, protože v čínském písmu se hranice slov nijak nevyznačují a samotný pojem slova lze v čínštině považovat za importovaný. Přesto v řadě případů panuje shoda, co je a co není jedno slovo. Např. drtivá většina osobních jmen se skládá ze tří znaků (slabik), z nichž první je ekvivalent našeho příjmení a považuje se za jedno slovo, druhá a třetí slabika se pak spojuje do druhého slova, které odpovídá našemu křestnímu jménu (např. Mao Zedong = Mao Ce-tung). Nejvíce „slov“ v moderní čínštině je dvojslabičných.

Pinyin se běžně používá při řazení slov v překladových slovnících z čínštiny do jiného jazyka (na začátku takového slovníku je tabulka znaků s odkazy na jim odpovídající výslovnosti v pinyinu). Při abecedním řazení slov podle pinyinu se v zásadě využívá pořadí písmen v latince (tedy A-B-C-CH-D-E-F-G-H-I-J-K-L-M-N-NG-O-P-Q-R-S-SH-T-U-Ü-W-X-Y-Z-ZH), ale je potřeba mít na paměti, že spřežky (CH, SH apod.) se řadí samostatně a řazení podle slabik má přednost před pořadím písmen (např. xiafeng by bylo mezi xi'an a xian). Slabiky lišící se tónem se řadí podle pořadí tónů (A-Ā-Á-Ǎ-À, např. xiáshān by bylo před xiàfēng).