Max Planck
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Max Planck (23. dubna 1858 Kiel – 4. října 1947 Göttingen) byl německý fyzik, považovaný za jednoho ze zakladatelů kvantové teorie.
Studoval u vynikajících německů fyziků Helmholtze a Kirchhoffa. V červenci 1879 získal doktorát na mnichovské univerzitě. V roce 1880 dokončil dizertační práci a stal se soukromým docentem na mnichovské univerzitě. V roce 1885 byl s pomocí otce jmenován mimořádným profesorem na univerzitě v Kielu. V roce 1892 nastoupil po Helmholtzovi na místo řádného profesora teoretické fyziky na berlínské univerzitě. V Berlíně pak působil až do konce své vědecké kariéry.
Zpočátku pracoval na termodynamice, později jej zaujala Kirchhoffova práce o záření a začal se zabývat problémem záření černého tělesa, kde dosáhl největších vědeckých úspěchů. Roku 1899 objevil základní fyzikální konstantu, dnes nazývanou Planckova konstanta. Téhož roku popsal sadu tzv. Planckových jednotek, udávající přirozená měřítka času, prostoru a hmotnosti. O rok později pak objevil správný zákon vyzařování černého tělesa – průlomový článek v Annalen der Physik vyšel roku 1901. Pro vysvětlení zákona vyzařování Planck formuloval hypotézu kvantování energie oscilátorů. (Skutečný dosah myšlenky kvantování si ovšem uvědomil teprve Albert Einstein o pět let později, postuloval kvantování energie elektromagnetického pole a touto teorií okamžitě vysvětlil fotoefekt.)
V letech 1905 – 1909 Planck předsedal Německé fyzikální společnosti (Deutsche Physikalische Gesellschaft). V roce 1918 byl za práci na záření černého tělesa oceněn Nobelovou cenu za fyziku.
V pozdějších letech se Planck věnoval filozofii, estetice a náboženství. Před 2. světovou válkou se pokusil přesvědčit Hitlera, aby změnil rasové zákony a ušetřil vědce židovského původu. V roce 1945 byl Planckův syn Erwin umučen Gestapem v souvislosti s neúspěšným pokusem o atentát na Hitlera.
