Igor Fjodorovič Stravinskij
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Igor Fjodorovič Stravinskij, rusky: Игорь Фёдорович Стравинский, (17. června (5. června podle juliánského kalendáře) 1882 Oranienbaum, Rusko – 6. dubna 1971 New York, USA) byl ruský skladatel 20. století. Težiště jeho tvorby spočívá v baletech (Svěcení jara, Petruška, Pták Ohnivák). Již od počátku své tvorby si vytvořil charakteristický styl. Teméř každé jeho dílo bylo novátorské ve všech hudebních oblastech. Jeho práce ovlivnila velké množství umělců a patří k základním vývojovým znakům hudby 20. století.
Obsah |
[editovat] Životopis
Narodil se v rodině Fjodora Stravinského, basisty Mariinské opery v Petrohradu a přítele Petra Iljiče Čajkovského. V mládí neprojevoval výrazný hudební talent, který by napovídal, jak významným skladatelem se stane. Vzhledem k otcově povolání byl dům Stravinských vždy plný významných osobností ruského kulturního života té doby. Stravinskij původně studoval práva, jen zkusmo komponoval. V roce 1900, ještě za studií, ukázal některé své skladby N. A. Rimskému-Korsakovovi, na kterého zřejmě, aniž to přiznal, velmi zapůsobily a od roku 1903 začal dávat Stravinskému soukromé lekce instrumentace a potažmo kompozice. Tyto lekce pokračovaly až do skladatelovy smrti v roce 1908. Stravinským smrt jeho učitele velmi otřásla. V této době Stravinskij napsal svou první velkou skladbu, symfonii Es dur, která však nenesla stopy jeho pozdějšího vývoje. V lednu roku 1906 se tajně oženil se svou sestřenicí Kateřinou Nosenkovou. V tomto roce se setkal také se Sergejem Prokofjevem se kterým udržoval přátelství i v Paříži, když Prokofjev spolupracoval s „Ruským baletem“.
[editovat] Ruské nebo folklórní období
Stravinského skladaba Ohňostroj zaujala ruského impresária Sergeje Ďagileva, který v Paříži organizoval vystoupení baletního tělesa „Ruský balet“. Nabídl Stravinskému spolupráci na příštím baletu a byl velmi překvapen, když mu Stravinskij oznámil, že s prací již začal. Za námět byla vybrána ruská pohádka o ptáku Ohnivákovi, protože byla typicky ruská, ačkoli Stravinského tento námět příliš nelákal, protože bylo nutné hudbou příliš popisovat dějovou složku. Již v roce 1910 byl uveden balet Pták Ohnivák (L'Oiseau de feu) v Théâtre National de l'Opéra v Paříži. Orchestr řídil Henri Pierné a choreografii vytvořil Michel Fokin. Titulní roli Ohniváka ztvárnila Tamara Karsavinová. Premiéra měla nečekaný úspěch a toto dílo se stalo výjimečně trvale oblíbeným. Stravinského popularita Ohniváka dlouho provázela a s nelibostí se s ní potýkal. Později z baletu vytvořil i několik verzí koncertní suity. Premiéru shlédl i Claude Debussy a stal se Stravinského přítelem až do své smrti.
V červenci 1910 byla paní Stravinská kvůli svému těhotenství převezena na kliniku do Lausanne a i Igor se zde ubytoval. Najal si podkroví domu přes ulici, kde začal pracovat na Petruškovi(1911). Když se Stravinským narodil mladší syn Sulima (později také skladatel) měl Stravinskij hotový již celý druhý obraz. V říjnu v Beaulieu (u Nizzy) partituru dokončil a odeslal ji Sergeji Kusevickému (s kterým se dohodl, že vydá všechny jeho skladby, které mu Stravinskij nabídne). V prosinci odjel do Petrohradu domluvit scénař s Alexandrem Benoisem, ale hned po návratu se musel dlouhou dobu léčit z akutní otravy nikotinem. Petruška měl nakonec velký úspěch, který Stravinskij ani Ďagilev nečekali. Po premiéře představil Debussy Stravinskému Erika Satieho a Stravinskij je spolu vyfotografoval. Titulní postava tohoto baletu pochází z ruské lidové hry z prostředí potulných komediantů a jarmarečních loutkářů. Balet se odehrává na Náměstí admirality.
V roce 1913 měl v Théâtre des Champs-Elysées premiéru Stravinského skandální balet Svěcení jara (Le Sacre du Printemps). Obrazy z pohanského Ruska, inspirované starým rituálem uctívání příchodu jara, na kterých spolupracoval s malířem Nicholasem Roerichem, způsobily při premiéře legendární poprask, způsobený z větší části zásluhou hudby. Hlavní důraz je zde kladen na rytmus a na posluchače v prvních řadách hudba působí doslova fyzicky. Choreografii vytvořil Václav Fomič Nižinskij.
Stravinskij pracoval od roku 1908 na opeře Slavík (Le Rossignol), avšak jeho práci přerušila Ďagilevova nabídka. V roce 1913 se však k opeře opět, po dokončení Svěcení jara, vrátil a dokončil jí. V roce 1914 byla uvedena. Stravinský zde použil za námět pohádku od H. Ch. Andersena, jehož pohádky miloval. Celá opera hýří barvitou instrumentací a exotikou.
Jeho další balet Svatba (Svaděbka, Les Noces) (komp. 1914 - 1917) jsou zhudebněná ruská pořekadla a říkanky ve scénickém provedení pro zpěváky, herce a tanečníky. Stravinskij dlouho zvažoval instrumentaci, až se rozhodl pro neobvyklé řešení čtyř klavírů a souboru bicích nástrojů. Premiéra se uskutečnila až za šest let v pařížském divadle Sáry Bernhardtové.
[editovat] Jazz a neoklasicismus
Stravinskij v roce 1918 spolupracoval se spisovatelem Charlesem Ramuzem na baletu Příběh vojáka (L'Histoire du soldat). Definitivně se zde rozešel s ruskou orchestrální školou a použil jazzové prvky, hlavně v instrumentaci a rytmu, ačkoliv jazz do té doby nikdy neslyšel (znal ho jen z notového zápisu). Námět je podle Afanasjevovy bajky o vojákovi a čertovi, který mu ukradne housle. Premiéra se konala v Ženevě ve skromných podmínkách v důsledku tehdejší politické situace.
S jazzem experimentoval až do roku 1920. Byl to Ďagilev, kdo dal podnět k napsání, podle jeho slov, „rozkošné skladby z 18. století“ a navrhl zinstrumentovat hudbu „jistého“ Giambattisty Pergolesiho. Stravinskij zpočátku váhal, ale nakonec se pustil do práce a do hudby se zamiloval. Tak vznikl Pulcinella. Do díla záměrně přidal mnoho pozdějších hudebních prvků, nezapadajících do hudby 18. století (např. glissanda). Libreto pochází z Pergolesiho oper a jedné kantáty a stejně jako ve Svatbě nejsou zpěváci ztotožněni s postavami na jevišti. O vytvoření scény se postaral Pablo Picasso. Jak hudební, tak i výtvarná stránka baletu pohoršily nejen samotného Ďagileva, ale i velkou část kritiků, kteří nařkli Stravinského z „plagiátorství“ a z toho, že opouští modernismus. Navzdory kritikům (i toho, že si tímto dílem znepřátelil velkou část uměleckých přátel, včetně Debussyho) si Stravinský na základě tohoto baletu vytvořil styl, který sledoval až do padesátých let.
Práci na Oktetu (1923) zapříčinil sen, ve kterém se Stravinskému zdálo, že slyší osm hudebníků hrající hudbu, na kterou se nemohl rozpomenout, jediné, co si pamatoval, byli nástroje - flétna, klarinet, fagoty, trubky a trombóny. Hned ráno začal s kompozicí a poměrně rychle práci dokončil. První provedení koncertu dirigoval sám (a měl prý strašnou trému). Koncert má tři části a je typickým příkladem Stravinského neoklasicismu.
Práci na hybridu, opeře-oratoriu Oidipus Rex, začal v roce 1925. Stravinskij v té době dlouho uvažoval o tom, že napíše „široce založené“ dramatické dílo. Dlouho vybíral v jakém jazyce dílo bude. Ruštinu předem zavrhl a francouzština, němčina nebo italština se mu zdály svým temperamentem nevhodné. Nakonec se rozhodl pro ciceronskou latinu. Námět měl být všeobecně známý, aby ho nemusel zdlouhavě představovat a mohl se soustředit plně na hudbu. Volba padla na Sofoklova Oidipa krále, kterého znal velmi dobře z mládí. Stravinskij požádal o spolupráci na vytvoření libreta spisovatele Jeana Cocteaua, který nabídku přijal. Byl to Cocteau, kdo navrhnul přidat do hry vypravěče. Stravinskij později jeho úlohu velmi kritizoval. Skladatel sám řídil premiéru v divadle Sáry Bernhardtové v Paříži 30. května 1927. Dílo bylo přijato chladně a rozporuplně, avšak je vrcholem Stravinského neoklasicismu 20. let. Stravinskij sám označuje dílo jako „statické drama“, kde mají zpěváci přímo uloženo se nehýbat. Na premiéře Oidipa Rexe v Berlíně přišel Stravinskému blahopřát i Albert Einstein.
10. června 1934 získal francouzské občanství. Ale již roku 1939 musel z Francie uprchnout před německými vojsky do Spojených států. Tento rok byl pro Stravinského tragický z toho důvodu, že zemřely jeho matka, žena i dcera na rodinnou nemoc tuberkulózu, ze které se sám dlouho a bolestivě léčil. V roce 1940 se oženil s Věrou Sudejkinovou (de Bosset) a usadil se v Kalifornii, kde ho navštěvoval i Sergej Rachmaninov. V roce 1945 získal americké občanství.
[editovat] Serialismus
Od roku 1948 se přátelil a úzce spolupracoval s dirigentem Robertem Craftem, který dirigoval premiéry některých jeho posledních děl. Ačkoli Stravinskij většinu svého života zastával opozici k teoriím skladatele Arnolda Schönberga, v padesátých letech nakonec Craft, Schönbergův obdivovatel, Stravinského přesvědčil k experimentům se serialismem nebo neoserialismem. Výsledkem těchto pokusů jsou díla jako Agon a Canticum Sacrum aj. Stravinského poslední skladbou je Sova a kočka pro soprán a klavír z roku 1966.
Poslední desetiletí svého života zasvětil nahrávání svých děl za svého vlastního řízení a tak za sebou zanechal jedny z nejbohatších souborů nahrávek nežijícího skladatele. Svou tvorbou ovlivnil velké množství skladatelů (Martinů, Poulenc, Copland, Zappa, Williams ...) a významným způsobem zasáhl do vnímání hudby a celosvětového kulturního dědictví.
[editovat] O životě
Od roku 1910 žil v zahraničí (Švýcarsko, Francie, USA). V roce 1962 po padesáti letech navštívil Sovětský svaz. Velkou část života byl nemocen. Byl obrovský dříč, pracoval až 18 hodin denně. Stravinskij byl také velký kuřák (začal ve 14 letech). Setkal se dokonce i s prezidenty Masarykem a Benešem, když koncertoval v Praze. Podle jeho slov měl v Praze tak ohromné přijetí, jaké pamatoval už jen z Mexika. Kromě mnoha hudebních děl napsal i několik knih (například Kronika mého života, Rozhovory s R. Craftem, Hudební poetika). Časopisem Time byl označen za „nejvlivnější osobnost století“.
Podle svého přaní je pohřben na hřbitovním ostrově San Michele (Sv. Michal) nedaleko Benátek.
[editovat] Dílo
[editovat] Balety
- Pták ohnivák (1910)
- Petruška (1911)
- Svěcení jara (1913)
- Lišák (1916)
- Příběh vojáka (1918)
- Pulcinella (1920)
- Svatba (1923)
- Apollon Musagète (1928)
- Polibek víly (1928)
- Hra v karty (1936)
- Orfeus (1947)
- Agon (1957)
[editovat] Opery
- Slavík (1914)
- Mavra (1922)
- Persefona (1933)
- Život prostopášníka (1951)
[editovat] Koncerty
- Capriccio pro klavír a orchestr (1929/1949)
- Houslový koncert v D (1931)
- Koncert pro dva sólové klavíry (1935)
- Koncert v Es „Dumbartonské duby“ (1938)
- Danses concertantes (1942)
- Ebony Concerto (1945)
- Koncert v D „Basilejský koncert“ (1946)
[editovat] Symfonie
- Symfonie Es dur (1907)
- Žalmová symfonie (1930)
- Symfonie v C (1940)
- Symfonie o třech větách (1945)
[editovat] Opera-oratorium
- Oidipus Rex (1927)
[editovat] Hudební hra
- Potopa (1962)
[editovat] Komorní a orchestrální díla
- Ohňostroj (1908)
- Suita pro malý orchestr č. 1 a 2 „Osm snadných kusů“ (1915)
- Ragtime (1918)
- Symfonie dechových nástrojů (1920)
- Concertino (1920/1952)
- Oktet (1923)
- Cirkusová polka (1942)
[editovat] Klavírní díla
- Piano Rag-Music (1919)
- Tango (1940)
