Vizigótská říše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Migrace Vizigótů

Vizigótská říše je označení zaniklého státního útvaru v Evropě, tzv. barbarské říše, která se zformovala na území rozpadajícího se římského impéria v jihozápadní Galii (dnešní Francie), postupně se rozšířila na Pyrenejský poloostrov do Hispánie a po roce 507 ztratila téměř všechny své galské državy a zůstala omezena jen na Hispánii. Zakladatelem říše, která existovala v letech 419–711, bylo germánské etnikum Vizigótů.

[editovat] Původ a rané dějiny Gótů

Podrobnější informace naleznete v článku Gótovénaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

[editovat] Vizigóti v době stěhování národů

Vizigóti bývají spojováni především se Španělskem, antickou Hispánií, jejich cesta na Pyrenejský poloostrov však byla velmi spletitá. Roku 376, poté, kdy byli Gótové přepadeni v severním Černomoří Huny, stáhly se některé skupiny za Dunaj na území římské říše a byly zde císařem Valentem usazeny roku 376 jako foederáti v naději, že posílí obranu římské hranice proti dalším barbarům. V římské říši v té době panoval značný nedostatek pracovní síly. Snaha zotročit vizigótské bojovníky vedla k velkému protiřímskému povstání, k němuž se vzápětí přidalo zbídačelé místní obyvatelstvo, především otroci těžce pracující v thráckých dolech. Roku 378 se povstalcům postavilo římské vojsko u Adrianopole. Římané byli tvrdě poraženi a císař Valens podlehl svým zraněním z bitvy. Roku 380 vtrhli Vizigóti do Malé Asie a do Řecka. Teprve po nástupu Theodosia I. roku 379 se novému císaři podařilo Góty pacifikovat obdarováním pozemky a dobytkem. Uzavřel s nimi smlouvu, přiměl k návratu do Moesie a Thrákie a znovu je tu usídlil jako foederáty.

Za Alaricha I. (395–410), který byl spíše vojenským vůdcem svého lidu než skutečným králem, podnikali Vizigóti rozsáhlá tažení na východ i na západ. Poté, kdy vytáhli proti Konstantinopoli, snažil se císařský dvůr zbavit tohoto nebezpečného protivníka, a zaměřil proto Alarichovu pozornost do západořímské říše, která zápasila s útoky mnoha barbarských kmenů. Vizigóti došli roku 395 až do Panonie, ale poté se vrátili na východ a zpustošili Řecko.

Alarich se představy, že dobude Itálii, nevzdal a počátkem nového století odvedl Vizigóty na západ. Využil k tomu situace, kdy vynikající římský vojevůdce Stilicho byl zaměstnán mimo Itálii, zatímco západořímský císař Honorius přesídlil ze strachu z Mediolana do Ravenny. V roce 401 přitáhli barbaři k Římu, ale od jeho dobývání upustili po vyplacení vysokého výkupného. V letech 402 a 403 byli poraženi vojsky Stilichona a přinuceni k návratu na Balkán. Předtím však Alarich uzavřel se Stilichonem dohodu o společném útoku proti východořímské říši. Ten se však neuskutečnil, neboť Stilicho musel bránit Itálii a Galii před barbarskými útoky a nakonec byl zavražděn.

Alarich požadoval za neuskutečněnou dohodu výkupné a roku 409 se vydal do Itálie znovu. K velkému zděšení obyvatel Itálie padl 24. srpna 410 pod náporem Vizigótů Řím. Byli to první barbaři, kterým se podařilo město dobýt. Poté se však rozhodli, že se přeplaví na Sicílii do římské provincie Afriky, která se rozkládala na území dnešního Tunisu, a vyrazili na italský jih. Loďstvo, které je mělo přepravit na africké pobřeží, však ztroskotalo a Alarich nedlouho na to zemřel.

[editovat] Založení tolosánského království

Rozsah říše okolo roku 500

Po Alarichově smrti byl zvolen králem jeho švagr Athaulf (410-415), který odvedl na žádost císaře Honoria Vizigóty z Itálie. Jako římští spojenci měli bojovat v Galii s útočícími barbary. Když dobyli jihozápadní část země (Akvitánii), začali se zde usazovat. Athaulf, který byl jmenován vrchním římským velitelem pro Galii, usiloval o větší legitimitu postavení Vizigótů na římském území, a proto se oženil s nevlastní Honoriovou sestrou Gallou Placidií, která byla vizigótskou zajatkyní. Již v té době pronikali Vizigóti za Pyreneje, kde bojovali s germánskými Vandaly. Během těchto bojů byl Athaulf roku 415 v Barceloně zavražděn.

Honorius si přál, aby Vizigóti pokračovali v bojích v Hispánii s Vandaly, Svéby a Alany, proto je roku 419 oficiálně usídlil jako foederáty v Akvitánii. Vizigóti zde poté vybudovali první barbarskou říši na římském území, nazývanou podle města Tolosy, dnešního Toulouse, které zvolil vizigótský král Wallia za svoji rezidenci, tolosánské království. Přestože až do roku 476 králové fakticky uznávali římskou nadvládu, bylo království prakticky na Římu nezávislé.

V průběhu 5. století, poznamenaného rozkladem západořímské říše, rozšířili Vizigóti svou moc do střední Galie a dále pronikali do nitra Hispánie. Dobytí většiny jejího území netrvalo příliš dlouho. Ovládnout se jim nepodařilo pouze severozápadní oblasti, kde se již etablovala moc jiného germánského etnika, Svébů. Po roce 500 se postupně vyhrotily vztahy Vizigótů s Franky, postupujícími pod vedením krále Chlodvíka od severovýchodu na jih Galie. Vrcholem této konfrontace se stala bitva u Vouillé (507), v níž zvítězili Frankové.

Vizigóti, jejichž král Alarich II. v této bitvě padl, se po roce 507 museli stáhnout na území Hispánie – z původních držav severně od Pyrenejí jim zůstala jen tzv. Septimánie, území kolem dnešního města Narbonne. V té době se dostali pod silný vliv Ostrogótů, příbuzných, kteří v devadesátých letech 5. století ovládli celý Apeninský poloostrov včetně Říma. Závislost na Ostrogótech se však ukázala být přechodným jevem, související s autoritou a prestiží krále Theodoricha Velikého. Vizigóty však po roce 507 zachránila před další franskou agresí.

[editovat] Vizigótská říše v Hispánii

V Hispánii představovali Vizigóti pouze vládnoucí menšinu. Většinu tvořilo obyvatelstvo hispanořímského původu, které bylo jazykově romanizované a vyznávalo katolické náboženství, zatímco Vizigóti byli ariány. Zpočátku se výrazně odlišovali také způsobem života. Ve čtyřicátých a padesátých letech 6. století procházel vizigótský stát vážnou krizí, způsobenou odstředivými tendencemi hispanořímské šlechty. Toho využili Byzantinci k ovládnutí jihovýchodního pobřeží Španělska (554), jehož se zmocnila vojska císaře Justiniána I.. Teprve za krále Leovigilda (568–586) a jeho syna Rekkareda (586–601) se podařilo obnovit silnou ústřední vládu s centrem v Toledu. V letech 568–570 byli z poloostrova vytlačeni Byzantinci, 568–585 vyvrácena svébská říše na severozápadě poloostrova. Poté kontrolovali vizigótší králové celé území dnešního Španělska a Portugalska.

Král Rekkared pochopil také význam jednotného vyznání obyvatelstva říše a ve snaze předejít nové opozici hispanořímské šlechty vyznávající katolicismus se roku 587 vzdal ariánského vyznání a přestoupil s nejvýznamnějšími velmoži ke katolické víře. Roku 589 svolal koncil do Toleda a vyhlásil katolictví za státní náboženství. Král se stal fakticky hlavou církve a biskupové byli povinni mu sloužit. Jednotné vyznání přispělo k rychlejšímu mísení původního obyvatelstva s Vizigóty. Katolická církev nabyla velkého vlivu a již tehdy přistoupila k pronásledování Židů, kteří tvořili významnou složku obyvatelstva.

Uspořádání vizigótské říše vykazovalo značnou kontinuitu se společenským zřízením římské provincie Hispánie. Zůstala správní struktura, daňový systém, pouze funkci provinčních úřadů převzal král. Typické bylo zachování otroctví, naopak po příchodu Vizigótů počet otroků ještě vzrostl. Města si zachovala funkci center řemesla a obchodu. Vizigótská říše se stala hospodářsky prosperující zemí.

[editovat] Arabská invaze

Postupně se i na Pyrenejském poloostrově přežily antické poměry a vizigótská společnost začala procházet hlubokými proměnami. Vedly ke značné vnitropolitické labilitě, k níž se přidaly politické zmatky, převraty a pokusy uchvátit trůn. To oslabilo také postavení vizigótského státu navenek. Když se roku 711 vylodili na jižním pobřeží muslimští nájezdníci ze severní Afriky, nebyli jim Vizigóti schopni čelit. Jejich říše byla dobyta v letech 711–713 Araby a Berbery a zanikla. Jen na úplném severu poloostrova, v hornatých oblastech pozdější Asturie, se udržela drobná panství v čele s vizigótskými šlechtici, zárodek budoucích křesťanských středověkých království.