Řád mečových bratří
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Řád mečových bratří (Fratres militiae Christi) se zasloužil o rozšíření křesťanství ve východním Pobaltí, kde na na území dnešního Lotyšska a Estonska založil řádový livonský stát. Řád existoval v letech 1202–1561, ale 1237–1525 byl autonomní součástí řádu německých rytířů.
Řád mečových bratří je znám i pod názvy rytíři meče, livonský řád, livonští rytíři apod.
Heraldika: červené (v některých fázích zkřížené) meče a kříže na bílém poli.
Obsah |
[editovat] První léta řádu
Řád mečových bratří založil roku 1202 v Rize po vzoru templářů třetí livonský (později rižský) biskup Albert von Buxhoevden. Úkolem řádu bylo christianizovat dosud převážně pohanské obyvatelstvo východního Pobaltí v oblasti, kterou Němci nazývali podle jednoho ze zdejších kmenů Livonsko. Papež Inocenc III. řád roku 1204 potvrdil a přikázal mu poslušnost vůči rižskému biskupovi (od 1253 arcibiskup, metropolita pro Livonsko a Prusy). Řád však uznával tuto závislost pouze formálně, fakticky byl zcela samostatný. Albertovi se také podařilo přimět papeže Inocence III., aby livonské území zasvětil Panně Marii (Terra Mariana), a postavil ji tak pro účastníky křížových výprav naroveň Svaté zemi.
V čele řádu stál na doživotí volený velmistr. Mimo rytířů, kteří měli pocházet z urozeného rodu, zahrnoval řád také vojáky, mnichy a řemeslníky. Jeho hlavním sídlem se stal Wenden (latinsky Cesis, dnes estonské Viljandi).
Po založení řádu nastal v procesu dosud nepříliš úspěšné christianizace Livonska obrat. Mečoví rytíři vtrhli nejprve na území obývané Livy, kterým přišli na pomoc Rusové pod vedením polockého knížete, neboť zdejší oblasti na něm byli poplatně závislé a někteří místní vládcové přijali již dříve pravoslaví. Místní obyvatelstvo se expanzi úporně bránilo a donutilo křižáky vybudovat si pevnosti a stáhnout se do nich. Po podmanění Livonska bylo napadeno Estonsko, kde si dobyvatelé počínali zvláště krutě. Biskup Albert pozval řádu na pomoc dánského krále Valdemara II., který ovládl severní Estonsko a roku 1219 tu založil hrad Tallinn.
Mezi dobyvateli došlo vzápětí ke konfliktu, neboť Dánové si činili nároky na svrchovanost nad Rigou. O expanzi do Estonska se neúspěšně pokusilo také Švédsko. Roku 1222 vypuklo v Estonsku proti Dánům a mečovým rytířům velké povstání, kterému přišly na pomoc ruské oddíly z Novgorodu a Pskova. Přes počáteční úspěchy povstalců nabyli postupně převahy mečoví rytíři. Povstání skončilo v roce 1224 dobytím města Jurjeva, založeného velikým knížetem Jaroslaven Moudrým, které bránili Estonci i Rusové. Tak získali křižáci možnost pronikat dále do ruského vnitrozemí. Roku 1227 byl dobyt ještě ostrov Saaremaa, odkud bylo povstání zahájeno.
Poté obrátili řádoví rytíři svoji pozornost jihozápadním směrem na území Zemgalů a litevských Žemaitů (Žmuď). Katastrofální porážka v roce 1236 u Saule (dnes litevské Šiauliai), kde našla smrt většina rytířů včetně velmistra, měla závažné důsledky pro panství řádu ve východním Pobaltí. Podmaněné obyvatelstvo se začalo vymaňovat z nadvlády a vracet se k pohanským kultům. Konflikty měl řád také se Svatou stolicí, která mu vyčítala brutální postup proti pohanům i již pokřtěným, dále pak snahy starat se více o vlastní jmění než christianizaci nevěřících. Z těchto důvodů se zbylí mečoví rytíři rozhodli sloučit s řádem německých rytířů, působícím v sousedních Prusích. Stalo se tak v roce 1237 viterbskou smlouvou, která zaručila rytířům v Livonsku autonomní postavení.
[editovat] Livonská větev řádu německých rytířů
Po sloučení s řádem německých rytířů obrátili livonští rytíři svoji pozornost na východ, na území ruských knížectví, která byla v té době ohrožena tatarskou expanzí. Současně se snažili proniknout do novgorodské země Švédové, aby získali pod svoji kontrolu zdejší obchodní cesty. Útočníci se pokusili svoje vojenské akce zkoordinovat.
Roku 1240 se Švédové vylodili pod vedením jarla Birgera v ústí Něvy. Současně zaútočili na Rus také němečtí rytíři z Livonska a zmocnili se pevnosti Izborsk. Poté jim otevřel svoje brány Pskov, neboť vládnoucí bojaři byli ochotni uznat svrchovanost řádu místo Novgorodu. Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Novgorodský kníže Alexandr Něvský, který již dříve porazil Švédy na Něvě, nyní vyrazil urychleně na sever. Tady dobyl křižáckou pevnost Koporje a nechal ji rozbořit (1241). Poté vyhnal řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně Čudského jezera, zastavil Alexandr na jaře roku 1242 v tzv. „ledové“ bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše.
„Ledová“ bitva ukončila s definitivní plaností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve středověku vůbec. Základním posláním obou rytířských řádů ve východním Pobaltí měla být christianizace dosud pohanského obyvatelstva. V polovině 13. století začala papežská kurie počítat s livonskými rytíři (a také se Švédy) jako s prostředníky pokatoličtění pravoslavných Rusů, jimž se za to mělo dostat pomoci proti Tatarům.
Tato myšlenka však nebyla nikdy uskutečněna. Roku 1283 dokončili němečtí rytířů podmanění Prus a obrátili svoji pozornost na Žmuď, kterou jim odstoupil litevský král Mindaugas roku 1253. Z druhé strany na ni zaútočili livonští rytíři, kteří právě opanovali území Zemgalů. Žmuď měla pro řád zásadní význam. Její opanování by znamenalo územní spojení obou řádových států, pruského i livonského.
Proti rozpínavosti livonských rytířů se později postavil litevský velkokníže Gediminas, který získal roku 1322 spojence přímo na území Livonska, a to samosprávu města Rigy a rižského arcibiskupa Fridricha z Pernštejna, kteří měli s rytíři vážné spory. Jejich prostřednictvím se obrátil roku 1323 na papeže Jana XXII, důležitá německá přístavní a obchodní města, františkány a dominikány v Sasku. Dosud pohanský vládce je informoval o svém úmyslu nechat se pokřtít a zval do své země duchovní i kolonisty. Zároveň obvinil livonské rytíře, že svým jednáním zprofanovali křesťanství v takové míře, že ho nyní Gediminasovi poddaní nenávidí. Papež požádal livonské rytíře, aby uzavřeli s Litvou mír (1323) a vyslal na Litvu své poselstvo (1324).
Papežští legáti však brzy zjistili, že Gediminas bude sice nadále na svém území křesťany tolerovat, sám však křest nepřijme, smysl jeho dopisů byl prý v tomto ohledu zkreslen, a nebude v tom ani nikoho povzbuzovat. V důsledku tohoto vývoje událostí nepovažoval řád smlouvu s Litvou za závaznou a ještě koncem roku 1324 proti ní obnovil útoky. Válka se protáhla až do roku 1338 a v jejím průběhu zaútočili proti Litvě také němečtí rytíři z Prus, kteří počátkem roku 1329 napadli v koordinované akci s českým vojskem Jana Lucemburského Žmuď.
Zájmy německých rytířů v Prusích a livonské větve řádu se postupně začaly lišit. Livonští rytíři například nebojovali v bitvě u Grunwaldu, do války vstoupili až poté, co v bitvě zahynul výkvět pruského řádového rytířstva.
[editovat] Samostatný livonský řád
Po roce 1525, kdy poslední pruský velmistr řádu Albrecht Braniborský přijal luteránskou reformaci a majetek řádu sekularizoval, se jeho livonská větev znovu osamostatnila. Po zániku Livonska 1561 byl však s konečnou platností zrušen a přičleněn k řádu německých rytířů.
