Bitva u Grunwaldu
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bitva u Grunwaldu, nazývaná taktéž bitva u Tannenbergu nebo bitva u Zalgiris, byla bitvou mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou koalicí, výrazně podpořenou českým vojevůdcem Janem Sokolem z Lamberka a Janem Žižkou z Trocnova, který zde přišel o oko. Polským králem byl Vladislav II. Jagellonský, litevský král měl jméno Vytautas.
Ráno 15. července 1410 se vojsko řádu německých rytířů šikovalo u vesničky Grunwald, koaliční polsko-litevská vojska u Tannenbergu, což je také důvod drobného zmatení, protože v německé dějepravě se bitva později nazvala bitvou u Tannenbergu, poláci a češi ji berou jako bitvu u Grunwaldu a litevci jako bitvu u Zalgiris.
Síly byly na počet vyrovnané, ačkoliv čísla jsou nejasná. Na obou stranách bylo zhruba dvacet, maximálně třicet tisíc mužů, ale křižáci měli převahu v těžké jízdě. Do bitvy se sjeli rytíři z celé Evropy, dokonce velmistr řádu požádal Vladislava (Polského krále) o odložení bitvy o dva týdny z poloviny června, aby mohl dopřát „čest evropskému rytířstvu zúčastnit se vymýcení pohanů“. Vladislav souhlasil, protože i jemu ta doba poskytla možnost další konsolidace armády. Výzbrojně tedy byla převaha na straně řádu a například kanónů měla koalice šestnáct, zatímco řád přes stovku. Nicméně zdroje se v číslech rozcházejí, udává se často vyšší poměr pro koalici, to bylo ale se započítáním v bitvě nepotřebného trénu.
Nejhorší pro koalici bylo, že křižáci v poli platili za nejlepší rytíře světa a například Kuno von Lichtenstein byl mistrem meče, o němž letěly neuvěřitelné zkazky. Také výzbroj a výstroj byla na straně křižáků lepší.
Jan Sokol z Lamberka do bitvy postavil podle zdrojů dva až tři tisíce mužů. To nebylo vůbec málo (jedna desetina). Kromě toho byl jedním z nejzkušenějších válečníků v poli a je tedy velmi pravděpodobné, vzhledem k úctě, jakou mu po bitvě polský král Vladislav prokazoval, že on byl jedním z hlavních autorů vítězné strategie. Už proto, že například manévry, zejména s vozovou hradbou, nikdy před tím ani Vladislav ani litevský král Vytautas nepoužili a tato strategie by se dala očekávat spíše u záškodnického boje, jaký Jan Sokol z Lamberka dlouhá léta praktikoval. Ale důkazy samozřejmě chybí.
Útok řádových rytířů začal v pět hodin ráno a bitva sama trvala více jak dvanáct hodin. Hlavní taktikou koalice bylo podušení křižáků na slunci, zatímco koaliční jednotky bojovaly ve stínu lesa. I tak koalice málem prohrála a křižáci už slavili vítězství, když do boje zasáhla polská i česká záloha a část litevských jednotek vedených knížetem Witoldem, které obklíčily a zneškodnily útočící řádové rytíře. Podle legendy (dost pravděpodobné) byl největším problémem křižáků v pozdní době bitvy fakt, že se jen obtížně proplétali mezi hromadami mrtvol, z nichž útočila pěchota.
Bitva u Grunwaldu změnila po dnešní časy politickou mapu Evropy, zejména té střední a východní. Polsko se definitivně etablovalo jako samostatný a suverénní stát a nějakou dobu dokonce aspirovalo na velmocenskou politiku. Spolu s Litvou se vymanilo z vlivu Řádu německých rytířů, kterému bitva zlomila vaz. Z šedesáti představených řádu jich padesát v bitvě našlo smrt, padl i velmistr řádu Ulrich von Jungingen. Na nedaleký řádový hrad Malbork se stáhli členové řádu, kteří přežili. A byl to Jan Sokol z Lamberka, který nabídl, že domluví vydání hradu zradou českých žoldnéřů bojujících na straně řádu. Vladislav II. Jagellonský tuto možnost odmítl, nezdála se mu příliš čestná a tak se o vydání Malborku s řádem dohadoval další dvě desetiletí, protože dobýt jej útokem nebylo představitelné. Řád německých rytířů dostal ránu, ze které se už nikdy nevzpamatoval a na mapě evropských dějin od té doby prakticky nikdy nehrál významnou roli jako jednotící síla.
Bitva u Grunwaldu měla také dopad na české dění, byť si to už dnes neuvědomujeme. Především: o dalších deset let později Řád se svojí tehdy propracovanou logistikou a výraznou vojenskou silou nemohl přispěchat na křížovou výpravu proti českým zemím. Proti husitským vojskům se tak postavily méně kvalitní křižácké sbory a ačkoliv v některých momentech nasbíral Zikmund veliké vojsko (např. bitvy na Vítkově se účastnilo zhruba 30 000 vojáků), nedaly se tyto sbory s vojskem pod velením Řádu rovnat.
Bitva u Grunwaldu zachránila české země od příchodu křižáků, kteří by mohli naprosto změnit následný sled revolučních událostí. Nejen to. V této bitvě se Zikmundovi zkomplikovalo dosažení české koruny a také definitivní přijetí koruny říšské. Tu si sice nechal odhlasovat podvodem, ale dělil se o ni s Joštem i Václavem IV., navíc Václavův i Joštův vliv byl nepopiratelný a bez opory v řádu musel Zikmund podstoupit české tažení, v němž utratil jmění, aby korunu nesporně získal na poslední rok svého života.
