Richterova stupnice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Chodník poničený vlivem zemětřesení.

Richterova škála (nebo také místní magnituda zemětřesení, škála = měřítko, stupnice) představuje jediné číslo, kterým se popisuje velikost (síla) zemětřesení. Je to logaritmická škála o základu 10 počítaná z vodorovné amplitudy největšího posunu od nuly na seismografu. Rozdíl amplitud způsobený vzdáleností epicentra zemětřesení od seismometru je opravený odečtením logaritmu předpokládané amplitudy zemětřesení o místní magnitudě 0 v té vzdálenosti. Tato oprava umožňuje používat toto číslo jako absolutní měřítko pro velikost zemětřesení.

Richterovu škálu vymyslel roku 1935 Charles Richter ve spolupráci s Beno Gutenbergem na California Institute of Technology (Caltech). Škála měla být původně používána při studiu kalifornských zemětřesení analýzou seismogramů zaznamenaných Woodovým-Andersonovým torzním seismometrem. Richter původně zaokrouhloval naměřené hodnoty k nejbližším čtvrtinám jednotek, ale později se začala používat desetinná čísla. Motivací k vytvoření této škály byla snaha o oddělení velkého počtu menších zemětřesení od několika větších zemětřesení, které v té době byly v Kalifornii zaznamenány. Inspirací byla škála hvězdných velikostí používaná v astronomii pro popis jasnosti hvězd a dalších objektů na obloze.

Richter vybral za magnitudu 0 událost, která by na seismogramu zaznamenaném Woodovým-Andersonovým torzním seismometrem umístěném 100 km od epicentra zemětřesení ukázala maximální vodorovný posun 1 mikrometr. Richter předpokládal, že díky tomu nebudou zaznamenávány záporné magnitudy, nicméně Richterova škála nemá žádnou horní nebo dolní hranici. Moderní citlivé seismografy dnes běžně zaznamenávají záchvěvy s negativní magnitudou.

Protože původní Woodův-Andersonův torzní seismometr používaný při vzniku škály má konstrukční limity, zemětřesení silnější než 6,8 nemohly být z měření vypočítávány. Mnoho vědců navrhlo různá rozšíření této škály.

Hlavní problém Richterovy škály je nejednoznačný vztah k fyzikálním charakteristikám zdroje zemětřesení. Navíc, okolo hodnot 8,3 až 8,5 nastává saturační efekt, který způsobuje, že tradiční metody měření naleznou stejnou magnitudu pro zemětřesení očividně rozdílných velikostí.

Na začátku 21. století se většina seismologů shodla, že původní škála je zastaralá a nahradila ji fyzikálně smysluplnějším seismickým momentem, který má bližší vztah k fyzikálním parametrům zemětřesení, jako je energie při něm uvolněná.

V roce 1979 seismolog Hiroo Kanamori, také z Caltechu navrhl momentovou škálu, která vyjadřuje seismický moment ve formě, která se blíží tradičnímu měření síly zemětřesení.

Magnituda by neměla být zaměňována s intenzitou. Intenzita (například Rossiho-Forelova a modifikovaná Mercalliho škála) závisí na podmínkách v místě zemětřesení a nepopisuje tak absolutní velikost zemětřesení.

Zemětřesení o velikosti 4,5 a více jsou dostatečně silná, aby je zaznamenaly seismografy po celém světě.

Následující tabulka popisuje typické účinky zemětřesení různých magnitud blízko epicentra, ale měla by být přijata s velkou opatrností, neboť intenzita, a tím pádem i účinky na povrchu, nezávisejí jen na magnitudě, ale také na vzdálenosti od epicentra a geologickým podmínkám v jeho okolí (některé terény mohou zesílit seismické signály).

Velmi velká zemětřesení jsou zaznamenána v průměru jednou ročně. Nejsilnější zatím zaznamenané zemětřesení bylo Velké chilské zemětřesení 22. května 1960, které mělo sílu 9,5 Richterovy škály (Chile).