Plótínos

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Plótínos ( řecky: Πλωτίνος) (205, Egypt - 270) byl řecký filosof, hlavní představitel novoplatonismu.

Plótínos

Plótínos se narodil v Egyptě, byl žákem Ammónia Sakky z Alexandrie, který je považován za zakladatele novoplatonismu, avšak o jehož učení prakticky není nic známo. Posléze Plótinos založil v Římě filosofickou školu, kterou vedl až do své smrti. Od obyvatelstva se mu dostávalo téměř pověrčivé úcty, příznivě mu byl nakloněn i císař Gallienus. V Itálii chtěl založit město filosofů - Platónopolis, kde by se uskutečnila Platónova představa státu (nezrealizováno).

Plótínos uspořádal novoplatonskou nauku a sepsal celkem 54 spisů, které sebral jeho žák Porfyrios a vydal je v šesti skupinách po devíti částech - tzv. Enneady (devítky). První enneada obsahuje pojednání etická, druhá a třetí pojednává o světě, čtvrtá o duši, pátá o duchu a idejích a šestá o nejvyšším principu - Dobru. Plótinos je považován za kontemplativního filosofa, jeho nauka měla významný vliv na formování křesťanské teologie (spolu s Plótinem byl žákem Ammonia Sakky i nejvýznamnější křesťanský spisovatel starověku Órigenés).

Plótínos se snažil očistit Platónovu filosofii od pozdější příměsi a uspořádat ji do ucelené soustavy, přičemž se mu ve skutečnosti podařilo vytvořit originální filosofický systém. Bytí chápal jako stupňovité vrstvení jednotlivých sfér, které jsou postupnými emanacemi božského Jedna - až k hmotnému světu, který zároveň znamená nebytí a zlo. Lidská duše podle Plótina usiluje o vymanění z těla pomoci mystické kontemplace, překonáním tělesnosti a smyslovosti.

Zabývá se tedy Absolutnem které chápe jako Jedno (dobro, bůh), které je počátkem všeho. Toto Jedno je nepoznatelné, nepochopitelné, Z něj emanují další skutečnosti:

Duch (νούς nús) - aktivní složka, oživující a tvořící energie - komplex Platónových idejí;
Světová duše - vyplývá z nús, dělí se na mnoho menších subjektivních lidských duší, má dvě stránky, které mezi sebou v člověku bojují, neboť duše touží po svobodě, po návratu do vyšší sféry, z níž vypadla:
- a) vyšší - část vázaná na nús, na vyšší svět, komplex idejí,
- b) nižší - část vázaná na hmotu - skrze světovou duši realizace idejí.

Plótinos se zabývá se vztahem mezi bohem a světem. Zde se ukazuje jako dualista. Chápe Jedno jako nehybnou prapodstatu, která je zdrojem světové duše. Svět je dílem boha, není s ním však totožný. Nesporný přínos patří Plótinovi také ve vymezení subjektu a objektu. Každé Já je podle něj nenapodobitelným originálem; člověk je subjektem, vše ostatní je vůči němu objektem. Člověk není na objekty napojen, vytváří si k nim vztahy.

Plótinos se též táže, odkud se bere zlo, pokud je bůh absolutní dobro a dochází k názoru, že příčinou všeho zla je hmota (tělo), která moc lpí na světě a stahuje člověka ke zlu. Proto je třeba askeze k umravnění těla a rozvoji duše. Zlo také znamená nedostatek dobra, absolutně dobrý je jen prvopočátek (Jedno) - než se dostane dobro ke hmotnému světu, určitá jeho část zmizí. Duše se snaží se vrátit k Jednomu; při tom musí projít očistou katarzí prací na sobě, ctností, kontemplací. Plótinos je též stoupencem reinkarnace; domnívá se, že příliš sobecké duše se k očištění musí mnohokrát narodit. Očista je tak pro něj utrpení, které má výchovný charakter.