Parti communiste français

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Slavnosti L´Humanité

Parti communiste français (česky: Francouzská komunistická strana) je francouzská komunistická strana, členka Strany evropské levice. Strana zastává pozice blízké eurokomunismu.

Obsah

1 Historie
2 Přehled volebních výsledků v legislativních volbách (5. republika)
3 Přehled volebních výsledků v prezidentských volbách (5. republika)
4 Přehled volebních výsledků ve volbách do Evropského parlamentu
5 Podívejte se také na
6 Extérní odkazy

[editovat] Historie

Komunistická strana byla ve Francii založena v roce 1920 dosavadními členy socialistické SFIO, kteří požadovali vstup do III. internacionály a provedení proletářské revoluce po vzoru ruských bolševiků. Nově vzniklá strana však v parlamentních volbách v roce 1924 propadla, když získala necelých 5% hlasů. Kvůli radikální bolševizaci (zhruba od roku 1930 uplatňování čistek po vzoru stalinismu) strany se nedařilo PCF získat většího vlivu a zůstávala v izolaci.

Sídlo PCF

Vše se změnilo po pádu světové ekonomiky. Komunisté získávali stále větší vliv (počet jejich hlasů se zdojnásobil). Po 7. kongresu Kominterny , který nařídil komunistickým stranám vytváření spojenectví proti fašismu s demokratickými stranami, došlo 11. 1. 1936 k podpisu dohody o vytvoření lidové fronty se socialisty, radikálními socialisty a zástupci odborů. Ikdyž Lidová fronta famozně zvítězila (asi 60 %), PCF nakonec do vlády nevstoupila. Podpis německo-sovětské smlouvy o neútočení rozdělil francouzské komunisty (stejně jako české) na dvě skupiny: Část strany, reprezentovaná hlavně vedením, označili válku za imperialistickou. Druhá (většinová) část tento pakt neuznala a vstoupila do národního odboje. Dne 26. 9. 1939 byla PCF zakázána. Po pádu nacismu ve Francii vyhrála PCF první poválečné volby (1945) s výsledkem 26 % a poprvé tak vstoupila do vlády. Ovšem už roku 1947 byli z vlády vyloučeni. V roce 1964 zemřel stalinista Maurice Thorez a ve vedení strany ho nahradil reformní Waldeck Rochet. Opravdovou reformu však přineslo až zvolení George Marchaise roku 1972. Strana pod jeho vedením odmítla diktaturu proletariátu a kritizovala některé kroky SSSR, k eurokomunistickým proudům se však zatím oficiálně nepřihlásila. Tehdy také vstoupila PCF do volební koalice s Francouzskou socialistickou stranou, kterou ale již roku 1974 opustili. Ve volbách 1981 získali francoužští komunisté 16,1 % a podruhé v historii vstoupili do vlády (s účastí čtyř svých ministrů), tentokrát vedené socialistou Lionelem Jospinem. Z historického hlediska by se dalo říci, že to byl zlomový krok v historii PCF. Komunisté se sice s konečnou platností stali součástí demokratické politické

Georg-Marie Buffetová na Madagaskaru

scény, ale zaznamenali velký pád preferencí (1978: 21, %, 2002: 4,8 %). Pád Sovětského svazu přinesl otázku zda změnit jméno a orientaci (viz Italská komunistická strana), nebo zůstat na pozicích eurokomunismu a historického názvu. V roce 1994 se stal předsedou strany Robert Hue. Ve volebním období 1997-2002 byli opět součástí středo levicové vlády. Kvůli katastrofálnímu výsledku v prezidentských volách (3,8 %), rezignoval Hue na post předsedy. První předsedkyní v historii PCF se stala Georg-Marie Buffetová. Roku 2005 vedla strana úspěšnou kampaň proti euroústavě, na jaře 2006 podporovala studentské nepokoje. To jí podle průzkumů veřejného mínění přineslo vzestup preferencí. Strana vydává tradiční tisk L´Humanité, největší podporu vlastní v okrajových částech Paříže, Lille a Marseille. Komunisté úzce spolupracují s odbory (CGT) a sociálními hnutími (např. KOPERNIK a ATTAC).