Markión
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Markión ze Sinopé (asi 110 Sinopé – 160) byl významný křesťanský teolog 2. století, jehož učení bylo církví ostře odmítáno jako heretické (viz markionismus). Markión vytvořil silnou církevní organizaci, paralelní o organizaci římské církvi, jejímž byl biskupem. Mnoho z Markiónových heretických názorů se průběžně objevovalo v pozdějších dějinách církve.
Obsah |
[editovat] Život
To, co nám je o Markiónovi známo, pochází od jeho protivníků, kteří se ovšem zásadně shodují. První zmínku o Markiónovi nalézáme v Justinově První apologii (26) z poloviny 2. století. V době sepsání První apologie byl Markión stále naživu a měl mnoho příznivců. Markión byl bohatý syn biskupa ze Sinopé v Pontu. Tertullianus píše, že byl loďařem.
Nepřátelský postoj vůči Markiónovi zaujímá Polykarpův žák Irenej z Lyonu ve svém polemickém spise Adversus haereses z konce 2. století, toto jeho pojednání rozšiřuje ve své polemice Adversus Marcionem Tertullianus. Hippolyt Římský o Markiónovi říká, že byl synem biskupa, který jej pro nemravnost exkomunikoval; této historce se však nechce příliš věřit, protože ostatní zmínky o Markiónovi hovoří jako o ctnostném muži.
Markión se někdy kolem roku 140 dostává do Říma a v prvních několika letech vypracovává Markión teologický systém, kterým strhl na svou stranu množství posluchačů. Poté začínají konflikty s římskými biskupy a Markión začíná organizovat vlastní oddělené společenství věřících. Markión je exkomunikován a římská církev mu vrací předchozí dar 200 tisíc sestertiů. Řím však zůstává místem Markiónova působení, přitom se zakládají další markiónovské komunity po celé římské říši. Takto vzniká samostatná církevní organizace, jejímž biskupem je Markión.
Podle Tertulliana a Ireneje se Markión pokoušel použít svého majetku k tomu, aby církev přijala jeho učení, což odmítla. Markión se setkal i s Polykarpem ze Smyrny, který tvrdil, že znal osobně apoštola Jana a který Markióna nazval „prvorozencem ďáblovým“. Kromě již zmiňovaných patřili k Markiónovým kritikům Efrém Syrský, Dionýsios z Korinta, Theofilos z Antiochie, Filippos z Gortyny, Rhodo, Kléméns Alexandrijský a Órigenés. Již toto množství oponentů svědčí o vlivu, který markionité v rané církvi měli.
[editovat] Teologie
Svou nauku zaznamenal Markión ve dvou spisech nazvaných Instrumentum a Antieze, které se nám ovšem nedochovaly; o jejich existenci víme z Tertullianova spisu Adversus Marcionem. Markiónovo učení je autory často označováno za gnostické, s křesťanskou gnózí ovšem Markión vykazuje určité odlišnosti.
Spojuje je však systematický protiklad dobrého Boha Nového zákona plného lásky, Otce, jehož zvěstuje Ježíš Kristus, a „zlého“ Boha Starého zákona, který je zodpovědný za stvoření, zákon atd. Jedná se tak o první takto vyostřený příklad dualismu v rámci rodícího se křesťanství. Markión odmítá celý Starý zákon, který připisuje demiurgovi, který se, stejně jako v gnózi zjevuje jako zlý Bůh. Stvoření a hmotu pokládá Markión za zcela špatné a pro duchovního člověka za nepřijatelné. Demiurg je též zodpovědný za veškeré utrpení a bolest. Vykoupení se pro člověka skrývá v návratu k duchovnímu životu. Kristus je představen jako Bůh lásky, který člověka osvobozuje od zákona. Pouze víra v tohoto boha lásky je nezbytná ke spáse. Ježíše nepokládá Markión za Mesiáše, ale za božskou bytost se zdánlivým tělem (dokétismus), které nemůže trpět.
[editovat] Související odkazy
[editovat] Reference
- MONDIN, Battista. Marcione. Dizionario dei teologi. Bologna: Edizioni Studio Dominicano, 1992, s. 373.
- THERON, Michel. Marcionites. Petit lexique des hérésies chrétiennes. Paris: Albin Michel, 2005, s. 258-261. ISBN 2-226-15902-9.
