Lužická srbština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Lužická srbština je všeobecné pojmenování pro příbuzné Západoslovanské jazyky používané Lužickými Srby na území německé Lužice, tj. ve východním Sasku a v jihovýchodním Braniborsku.

Lužická srbština se vyvinula z jazyka Polabských Slovanů, kteří vymřeli asi v 10. století, avšak zachovaly se prameny pro přepis a rekonstrukci jejich jazyka. Lužice patřila k Českému království, ztracena byla definitivně až v roce 1814 po vídeňském kongresu. V současné době jsou Lužičtí Srbové výrazně asimilováni, někteří z nich si však uchovávají jazyk i kulturní tradice.

Po roce 1990 se stala Lužická srbština úředním jazykem v některých oblastech Německa, zejména v okolí města Bautzen (česky někdy také Budyšín), a vyučuje se i na místních školách. L. S. také prožívají jakési „národní obrození“, kdy ti Lužičtí Srbové, kteří byli vychovávání pouze německy, mají nyní široké možnosti se jazyk svých předků naučit, a ožívají i jejich národní tradice. Většina Lužických Srbů dnes tedy ovládá lužickou srbštinu (jako jazyk pro domácí komunikaci) i němčinu (většinou v práci, při styku s úřady ap.). Z jazykovědného hlediska rozeznáváme lužickou srbštinu horní a dolní:

• hornolužická srbština (též hornolužičtina, horní lužická srbština)
• dolnolužická srbština (též dolnolužičtinu, dolní lužická srbština)

[editovat] Podívejte se

Jazykový portál

• Domowina