Lužičtí Srbové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Lužičtí Srbové jsou malý západoslovanský národ obývající jihovýchodní část východního Německa, historicky zvanou Lužice. Používají dva samostatné spisovné jazyky: hornolužičtinu (též hornolužická srbština, horní lužická srbština ) a dolnolužičtinu (též dolnolužická srbština, dolní lužická srbština).

[editovat] Historie Lužických Srbů

Srbové (nejedná se o jihoslovanské Srby) osídlili území Lužice v době stěhování národů. Území bylo v 10. století dobyto a kolonizováno německou šlechtou (epanzi zahájil východofranský král Jindřich I. Ptáčník, Srbové tak ztratili samostatnost. Ve středověku platila různá omezení a zákazy srbského jazyka. Po reformaci nastala mírná liberalizace. Vznikl psaný jazyk – i když tedy ve třech variantách: dolnosrbsky, hornosrbsky – evangelicky, hornosrbsky – katolicky.

1815 bylo území Srbů nově rozděleno. Dolní Lužice a severovýchod Horní Lužice připadly Slezsku a Braniborsku, které v byly v té době pruskými provinciemi; zbytek Horní Lužice zůstala Sasku. V Sasku se k Srbům v zásadě uplatňoval liberálnější přístup, v Prusku většinou tvrdší.

Ve 40. letech 19. století výrazně zesílilo národní vědomí Srbů a vyústilo v srbské národní obrození. Inspiraci lze hledat ve dvou pramenech. Prvním byl německý romantismus a německý nacionalismus, který panoval po Napoleonských válkách a který se přenesl také na Srby. Druhým byla idea součásti ve velkém ´slovanském společenství národů´ a slovanská romantika. Objevuje se silná vazba k česko-slovenskému národnímu obrození. Vydávají se první noviny, v saské Horní Lužici se šíří zakládací vlna různých společností a sdružení.

K revolučním bojům z roku 1848 se Srbové nepřipojili. Po potlačení drážďanského povstání byly některé požadavky Srbů splněny. Jako příklad může sloužit výuka v srbštině na gymnáziu v Budyšíně (Bautzen) nebo bohoslužby v hlavním městě – Drážďanech. V Prusku byla srbština opět masivně omezena.

V poslední třetině 19. století probíhá silná asimilace srbského obyvatelstva, většina Srbů již vyrůstá dvoujazyčně.

Roku 1912 byla založena dodnes existující Domowina jako zastřešující organizace srbských sdružení. Po porážce Německa v 1. světové válce propagovali některé vůdčí osobnosti Srbů vlastní srbskou správní jednotku, která by pokud možno byla úzce spjata se vznikajícím Československem. Výmarská ústava pak zaručovala neněmeckým částem obyvatelstva svobodný vývoj, ale chyběly zákony, které by jej realizovaly.

V prvních měsících národního socialismu byl učiněn pokus Srby násilně integrovat. Chytrým vedením jako jediná organizace přežila Domowina, která odporovala všem pokusům Srby integrovat jako slovansky mluvicí Němce do nacistického konceptu. NSDAP roku 1937 Domowinu zakázala. Byly připravovány plány na vysídlení srbského obyvatelstva po konečném vítězství.

Po válce neexistoval jednotný program následujícího vývoje. Srbský národní výbor se sídlem v Praze prosazoval odtržení Lužice od Německa a její připojení k Československu. Znovu obnovená Domowina podporovala myšlenku autonomie Srbů v Lužici. KPD/SED, která mezi Srby však měla zanedbatelnou členskou základnu, bojovala o jejich integraci do budoucí NDR a slibovala rozsáhlou podporu. Do roku 1948 byli Srbové výrazně podporováni z Prahy (gymnázium, tiskárna, rozhlasové pořady, finanční podpora atd.), což byla pro německé komunisty stálá výzva. Roku 1948 přijala saská sněmovna zákon pro ochranu práv Srbského národa.

V době NDR byla vybudována velkorysá síť srbských institucí, která byla ročně podporována vysokými finančními částkami: Institut pro srbský národopis (dnes Serbski institut), Státní ensemble pro srbskou národní kulturu, Nakladatelství Domowina, srbská redakce u Radia DDR, několik základních škol, 2 erweiterte Oberschulen, Srbské národní divadlo). Cenou za tuto v dějinách Srbů jedinečnou podporu byla plná integrace do NDR. Domowina byla zcela pod vlivem SED.

Po roce 1989 se museli i Srbové postavit požadavkům nové politiky. 1989 se utvořilo Srbské národní shromáždění. Do r. 1991 byla obnovena Domowina ve stylu, v jakém existovala ve 20. letech. Dolní Lužice je dnes součástí spolkové země Braniborska (Brandenburg), Horní Lužice patří k svobodnému státu (Freistaat – zvl., ale právně ekvivalentní označení spolkové země) Sasku. Síť srbských institucí, která vznikla za NDR pracuje v současnosti dále.

V současnosti si cizinec nejprve povšimne dvoujazyčných názvů. Srbové provozují vlastní studio u televize MDR. Práva Srbů v Sasku dnes zaručuje Ústava svobodného státu Saska, Zákon o právech Srbů ve svobodném státě Sasko z roku 1999 a další právní předpisy.

[editovat] Některé tradice a zvyky Lužických Srbů

Zdobení velikonočních vajec Velikonoční zvyk podobný českému.

Osterreiten (1. velikonoční svátek) Tento zvyk má kořeny už v předkřesťanské době. V magickém kruhu objížděli zemědělci plužinu vesnice, aby uchránili mladou setbu před zlými bytostmi. V křesťanské době se Osterreiten změnilo v procesí několika stovek jezdců na koních.

Pálení velikonočních ohňů Zvyk vychází z pohanského vyhánění zimy.

Ptačí svatba (jen v Horní Lužici) Dnes dětský zvyk, kdy děti za okno staví prázdný talíř, aby se nechali obdarovat od ptáků, kteří toho dne slaví svatbu. Děti se pak také přestrojí za ptáky a po vesnici vybírají dary. Zvyk opět vychází z předkřesťanské doby, kdy lidé věřili v posmrtný život v ptačí podobě - jednalo se tedy o milodar zemřelým v podobě potravy.

Hahnrupfen (volně přeloženo jako „trhání kohoutů“) Soutěž, vítězem se stává ten, kdo utrhne při jízdě ve cvalu na koni hlavu nebo křídla kohoutovi, který je uvázán v určité výšce. Vítěz si pak může se zavázanýma očima z kruhu dívek vybrat královnu.