Les
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Les je porost dřevin, v němž je vyvinuto stromové patro. Chápeme ho jako velmi složitý lesní ekosystém, tvořený složkou rostlinnou (fytocenóza), živočišnou (zoocenóza) a abiotickým prostředím (biotopem). Dle obecně přijímané lesnické definice se za les považuje porost, v němž stromy dosahují výšky alespoň 5 m a zápoje korun alespoň 25 %. Největší rozlohu souše zaujímá tzv. tajga, formace jehličnatých lesů chladného pásma severní polokoule, tvořená v Evropě především různými druhy smrku, jedle, modřínu a borovic, v Asii ještě kryptomerie, tsugy, túje a cypřišky, v sev. Americe také douglaska.
Obsah |
[editovat] Význam lesa
- Cenný krajinný prvek s vysokou biodiverzitou. Vysoká biodiverzita je posílena především vertikální strukturou porostu - v přírodním lese jsou většinou zastoupena všechna vegetační patra a věkové kategorie stromů. Tropické pralesy jsou považovány za místo s největší biodiverzitou na Zemi (tzv. biodiversity hot-spot).
- Místo pro rekreaci. Je prokázáno, že les působí blahodárně na lidskou psychiku. Za turisticky nejatraktivnější krajinu je Čechy považována krajina, v níž les a bezlesí jsou v poměru cca 2:1.
- "Plíce planety" Země. Lesy jsou nejvýznamnějším zdrojem kyslíku na Zemi, spolu s planktonními řasami oceánů. Les dále zachycuje prachové částice a podílí se na odstraňování některých škodlivých látek ze vzduchu. Lesy ve své biomase poutají významné množství oxidu uhličitého, což je důvod, proč je výsadba nových lesů považována za jeden ze způsobů eliminace zvyšování koncentrace tohoto plynu v atmosféře.
- Protierozní funkce. Výsadba lesních pásů snižuje odnos půdy zejména ve svažitých terénech na naprosté minimum. 1 cm půdy z kukuřičného pole zmizí v průměru za 15 let, z obilného cca za 300 let, ale z lesa až za několik tisíc let (tempo vytváření nové půdy je zde rychlejší).
- Stabilizace klimatu. Les představuje ekosystém s největší konstantou drsnosti, tj. klade největší odpor proti větrům. Dále se v lese vytváří specifické mikroklima, které snižuje teplotní extrémy a udržuje stabilně vlhčí ovzduší. Při srážkách dochází k jejich rovnoměrnějšímu rozdělení, neboť intercepce listy stromů představuje až 30 % celkových srážek. („V lese prší dvakrát“ - jednou během deště a podruhé po něm, když kape voda ze stromů.)
- Protipovodňová ochrana. Rovnoměrnější rozdělení srážek spolu s vysokou schopností sorpce mechového patra snižuje extrémní odtoky z lesních povodí a tím i riziko vzniku povodní. Je známým faktem, že extrémní „stoleté“ povodně, které známe v současnosti, začaly vznikat až v souvislosti se středověkým odlesňováním pohraničních pohoří. Ochranná protipovodňová úloha smrkových stejnověkých monokultur je navíc o něco nižší než u přirozených smíšených lesů.
- Zdroj dřeva. Zejména v rozvojových zemích je úloha lesa často redukována na tuto, jedinou ekonomicky vyčíslitelnou funkci. V současné době jsou ve většině vyspělejších zemí zavedeny nástroje, které znemožňují nadměrnou exploataci lesních porostů za cílem získat dřevní hmotu a dá se tak s jistou nadsázkou říci, že lesnictví je prvním odvětvím lidského hospodářství, kde se již v 18. století začaly uplatňovat myšlenky trvale udržitelného rozvoje. (Více viz samostatný článek Lesnictví).
[editovat] Hranice lesa
Hranice lesa definuje nadmořskou výšku či zeměpisnou šířku, za kterou už les nevyskytuje, neboť zde již nejsou podmínky umožňující růst souvislého lesního porostu. Za tyto podmínky je především považována průměrná denní teplota +10 °C a více alespoň po 30 dní v roce. Dále průměrné roční srážky alespoň 250 mm (v subtropických a tropických oblastech s ohledem na vyšší intenzitu výparu a tím silnější hrozbě vodního deficitu minimálně 400 - 500 mm). Na území Česka lze uvažovat hranici lesa pouze pokud jde o nadmořskou výšku, a to v pohořích Krkonoše, Jeseníky a Kralický Sněžník. Hranice lesa zde kolísá zhruba mezi 1250 - 1350 metrů nad mořem. V těchto polohách se vyskytuje už pouze borovice kleč (Pinus mugo), na Slovensku s příměsí borovice limby (Pinus limba).
[editovat] Typy lesa dle jeho přirozenosti
- Prales - les přírodní (původní)
- Les přírodě blízký
- Hospodářský les
- Kulturní les
[editovat] Typy přirozených lesních porostů světa (lesní biomy)
- tropický deštný prales
- tropický mlžný les
- suchý tropický les
- subtropické lesní a křovinné porosty
- opadavý les mírného pásu
- severský jehličnatý les (tajga)
[editovat] Typy přirozených lesních porostů Česka (popř. střední Evropy)
Česká republika se nachází v oblasti formace smíšených (opadavých) lesů mírného pásma, rozkládající se na s. polokouli mezi (30°-)40°-50°(-60°) s.š.; hlavními dřevinami v této formaci jsou četné druhy dubu a buku; ostatní dřeviny jsou zpravidla jen přimíšené.
- lužní les
- vrbotopolové „měkké“ luhy, svaz Salicion albae
- dubové „tvrdé“ luhy, svaz Alnion incanae, podsvaz Ulmenion
- olšiny, svaz Alnion incanae, podsvaz Alnenion glutinoso-incanae
- doubravy
-
- teplomilné doubravy, svaz Quercion pubescenti-petrae
- acidofilní doubravy, svaz Genisto germanicae-Quercion
- dubohabřiny, svaz Carpinion
- bučiny
- květnaté bučiny, svaz Eu-Fagion
- kyselé bučiny, svaz Luzulo-Fagion
- vápnomilné bučiny, svaz Cephalanthero-Fagion
- smrčiny
- klimaxové (horské) smrčiny, svaz Athyrio alpestris-Piceion
- podmáčené smrčiny, svaz Piceion excelsae, asociace Mastigobryo-Piceetum
- rašelinné smrčiny, svaz Piceion excelsae, asociace Sphagno-Piceetum
- reliktní bory, svaz Dicrano-Pinion
Víc o rozmístění jednotlivých lesních biotopů v Česku viz článek Vertikální stupňovitost.
[editovat] Ochrana lesů v Česku
V Česku se lesní hospodaření řídí lesním zákonem. Jeho základním principem je pokud možno nesnižovat procentuální podíl lesů v zemi. Dále předepisuje např. určitý podíl melioračních dřevin, maximální velikost holiny 1 ha (až na výjimky), nutnost nově zalesnit do 2 let od vytěžení předchozího porostu, do 5 let pak provést tzv. zajištění porostu.
Každý les je chráněn podle zákona o ochraně přírody a krajiny jako významný krajinný prvek. V praxi to znamená, že zásah do lesního porostu musí být konzultován též s příslušným orgánem ochrany přírody, především jestli nedochází k narušení krajinného rázu.
Přirozených lesů je v Česku už málo, v drtivé většině došlo k minulosti alespoň k částečným zásahům do struktury či druhového složení porostů. Ve většině případů byla zcela pozměněna druhová skladba, takže nyní v Česku převládají lesy smrkové (63 % lesů), popř. v písčitých oblastech borové (19 % lesů). Nejhojnější dřevinou by přitom měl být v Česku buk (cca 40 % plochy).
[editovat] Ochrana ve velkoplošných chráněných územích
Větší koncentrace porostů s významnějším podílem přirozených dřevin je v Česku v těchto velkoplošných chráněných územích.
- Národní parky:
- Podyjí
- Chráněné krajinné oblasti:
- Bílé Karpaty
- Křivoklátsko
- Litovelské Pomoraví
- Pálava
- Poodří
[editovat] Maloplošná chráněná území
Cennější porosty s alespoň částečně přirozeným druhovým složením a rozrůzněnější věkovou strukturou jsou často chráněny jako maloplošná chráněná území.
Nejcennější porosty, které jsou ponechány zcela bez zásahu a jsou v nich pouze sledovány přirozené procesy, jsou chráněny jako národní přírodní rezervace. Tyto porosty jsou často označovány jako pralesy, i když jde vesměs o lesy, v nichž v minulosti k zásahům člověka docházelo. Nejednalo se ovšem o zásahy velkého rozsahu a důsledek těchto zásahů nebývá již po desítkách a někdy více než stovce let přirozeného vývoje patrný.
Příklady pralesů v Česku:
- Nejstarší pralesy:
- od r. 1838 - Žofínský prales
- od r. 1838 - Prales Hojná Voda
- od r. 1858 - Boubínský prales
- Další pralesy, vesměs vyhlášené v počátkem 20. století:
- Cahnov-Soutok - Soutok Moravy a Dyje
- Jezeří - Krušné hory
- Keprnický prales - Jeseníky
- NPR Kohoutov - Křivoklátsko
- Milešický prales - Šumava
- Prales Jizera - Jizerské hory
- Mionší - CHKO Beskydy
- Jiné typy lesů ponechaných bez zásahu člověka (nebývají označovány za pralesy, i když jde rovněž o porosty blízké přirozeným porostům - jsou ovšem podmíněny specifickým terénem, nikoliv klimatem)
- Rašelinné lesy, např. Červené blato
- Skalní lesy, např. Čertova stěna-Luč
[editovat] Ohrožení lesů
[editovat] Kácení
V Česku nelze lesy považovat za ohrožené kácením, neboť dochází spíše k zvyšování jejich podílu vlivem útlumu zemědělské výroby (koncem 18. století byl podíl lesů v Česku jen 23 %, nyní dosahuje 34 % a předpokládá se, že do roku 2020 stoupne na 35-36 %). Jinak je tomu v rozvojových zemích, kde dochází k masivnímu kácení tropického pralesa, především ve snaze získat zemědělskou půdu pro neustále rostoucí populaci a také pro ceněné tropické dřevo. Zemědělská půda na místě pralesů je ovšem díky rychlému koloběhu organické hmoty plodná pouze pro omezené období, max. 3-5 let, poté výnosy rychle klesají, navíc vlivem vysokých srážek dochází též k intenzivní erozi. Odhaduje se, že tropické pralesy v současné době zabírají jen cca 50 - 60 % původní rozlohy, nejrychleji přitom mizí v Amazonii a na některých přelidněných ostrovech Indonésie (např. Jáva). Dlouhodobý dopad toho drancování pralesů lze jen těžko odhadovat, každopádně vede jejich zánik ke snižování biodiverzity (vymírání druhů především bezobratlých, z nichž řada nikdy nebyla popsána), narušování klimatu a zvyšování podílu oxidu uhličitého v atmosféře. Tropický deštný prales je navíc velmi složitý ekosystém, jeho vývoj trvá nejspíš několik set let.
[editovat] Imise a kyselé deště
V Česku hlavní ohrožení pro lesní porosty představují kyselé deště a acidifikace půdního horizontu jako následek imisního zatížení. Kyselé deště se nejvýznamnější začaly projevovat v 70. letech 20. století, kdy prudce vzrostly emise oxidu siřičitého. Dálkové přenosy emisí ovlivnily i porosty zcela mimo průmyslové oblasti. Ani velmi diskutabilní velkoplošné vápnění z letadel nedokázalo zastavit pokračující katastrofu. Nejvíc poškozené jsou porosty v Krušných horách, Lužických horách, Jizerských horách a Krkonoších. Zde se vytvořily rozsáhlé imisní holiny. Monokultury smrku jsou ke kyselým dešťům nejnáchylnější, porosty listnatých stromů na rozdíl od smrčin většinou přežily, i když ve zhoršeném zdravotním stavu. Koncem 80. let byly do těchto oblastí introdukovány odolnější dřeviny - smrk pichlavý, borovice pokroucená (Pinus contorta), borovice černá (Pinus nigra) a další druhy rodu Pinus. Omezení produkce oxidu siřičitého se pozitivně projevilo i na zdravotním stavu lesů. Další umírání lesů se zastavilo a nově vysázené porosty většinou dobře přežívají i na exponovaných místech. Půda je ovšem nadále kyselá, snížila se dostupnost některých prvků, především hořčíku, který je významnou stavební látkou pro zelené barvivo chlorofyl. Jehličí tak žloutne, jeho životnost je výrazně zkrácena. Jako dobrá prevence tomuto žloutnutí se zatím ukazuje bodové vápnění ke kořenům v prvních letech růstu smrků.
[editovat] Lesní škůdci
Mezi nejvýznamnější škůdce lesů patří bekyně mniška, bekyně velkohlavá, obaleči a kůrovcovití brouci (především lýkožrout smrkový). Za škůdce jsou považovány též některé dřevokazné houby, především houby působící u dubů tzv. tracheomykózu Většina škůdců za normálních podmínek napadá pouze oslabené stromy, ovšem během kalamitního přemnožení, daného často kombinací většího oslabení stromů (např. vlivem kyselých dešťů, delšího sucha) a klimatických podmínek. Nejznámějším případem kalamitního přemnožení jsou kůrovcové kalamity na Šumavě - především ta z 70. let 19. století a z přelomu 20. a 21. století. Viz heslo Národní park Šumava.
