Lavočkin LaGG-3

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Lavočkin LaGG-3

Lavočkin LaGG-3
Typ:	Stíhač
Výrobce:	Lavočkin
Konstruktér:	Semjon Lavočkin, Vladimír Gorbunov, Michail Gudkov
První let:	březen 1940
Hlavní uživatel:	Sovětský svaz
Vyrobeno:	6 528 ks

LaGG-3 (Lavočkin-Gorbunov-Gudkov - 3; rusky: Лавочкин-Горбунов-Гудков ЛаГГ-3) bylo sovětské stíhací letadlo vyvinuté z předsériového LaGG-1 před druhou světovou válkou a jedno z nejpoužívanějších letadel na počátku Velké vlastenecké války.

[editovat] Vývoj

LaGG - 3 byl pojmenovaný po svých konstruktérech Semjonu Alexejevičovi Lavočkinovi, Vladimírovi Petrovičovi Gorbunovovi a Michailovi Ivanovičovi Gudkovovi. Vyvinut byl ještě před začátkem války na základě požadavku vzdušných sil na nový stíhací jednoplošník s uzavřenou kabinou a zatahovacím podvozkem začátkem ledna 1939. Konečný výběr se soustředil na dva prototypy poháněné řadovým motorem Klimov M-105P s kanónem umístěným mezi bloky válců a střílející dutým hřídelem vrtule. Charakteristickou vlastností obou strojů byla absence duralových častí kostry trupu a křídel. První byl začátkem roku 1940 vyzkoušený typ I-26 konstruktéra A. S. Jakovleva, který měl trup svařený z ocelových trubek a kostru křídel ze dřeva. Tvarem mu byl velmi podobný druhý prototyp I-22 z konstrukční kanceláře vedené Lavočkinem s Gorbunovem a Gudkovem jako asistenty. Byl zalétán v březnu 1940. Mezi oběma letouny byly hlavně skryté rozdíly: I-22 byl vyrobený z diagonálně vrstvené překližky ze sibiřské břízy, tento dřevěný materiál byl v době nedostatku hliníku jeho lacinou náhradou. I-22 byl záhy přejmenován na I-301. Spolu se svým konkurentem I-26 se nakonec dostal do sériové výroby začátkem roku 1941. Oba stroje se však staly známé pod jinými označeními: I-26 jako Jak-1 a I-301 jako LaGG-1. V době, kdy se začínaly vyrábět, byl Sovětský svaz napaden nacistickým Německem.

Ještě během výroby byly odstraňovány nejrůznější nedostatky stroje a vznikl tak nový typ LaGG-3. Začleňování strojů LaGG do vzdušných sil Sovětského svazu bylo spojené s objektivními těžkostmi. V době napadení Německem, bylo na tento typ přeškoleno jen asi 32% létajícího personálu. Stroj absolvoval nejrůznější úpravy. Jako jeho výzbroj se zkoušel jeden kanón ŠVAK nebo jeden 12mm kulomet Bk či 23mm kanón Vya-23 a dva kulomety BS nebo ŠKAS. Stroje mohly do roku 1942 nést pod křídlem též neřízené střely RS-82. V pozdějším období války byl mezi válce osazován kanón NS-37 ráže 37 mm pro stíhání bombardérů a pro boj proti tankům. Tato verze se označovala jako LaGG-3IT. Od roku 1943 nahradily kanón NS-37 jiným typem stejné ráže K-37. Úpravy se dočkal hlavně křehký podvozek, ale i náběžné hrany křídel, na které byly instalovány automatické sloty, které zlepšovaly manévrovací schopnosti a ulehčovaly přistání. Ostatní stroje se standardní výzbrojí vyráběné od roku 1943 měly nový motor M-105PF. Ve výšce hladiny moře dosahoval LaGG-3 rychlosti 554 km/h, ve výšce 3 400 m to bylo úctyhodných 618 km/h. Těchto hodnot dosahoval už prototyp v roce 1940.

[editovat] Nasazení

Stroje bojovaly už v Zimní válce a od samého začátku boje proti Německu. Nasazovaný byl ve všech velkých operacích na východní frontě až do konce války. Nekvalitní výroba a konstrukční zásahy však způsobily u těchto strojů zvýšení hmotnosti, které mělo za následek ztrátu kvality oproti prototypu. Popularita strojů mezi letci byla natolik nízká, že zkratku LaGG začali překládat jako: „lakirovannyj garantirovannyj grob“ (lakovaný garantovaný hrob). Vyrovnat se kvalitě prototypu trvalo do roku 1943. Přes to, že stroj měl poměrně dobré parametry, byl obratný, odolný, měl na sovětské poměry slušný dolet i výzbroj, nebyl mezi piloty příliš populární. Jeho neduhy ještě často prohlubovala nedostatečná údržba na frontě. Jeho nedostatky vedly k vývoji typu Lavočkin La-5. Avšak už bez účasti konstruktérů Gudkova a Gorbunova.

Do roku 1944 bylo vyrobeno 6 528 kusů LaGG-3. Mimo vzdušných sil Sovětského svazu sloužily kořistní stroje jen ve finském letectvu.

[editovat] Popis konstrukce

LaGG-3 byl jednomístný, jednomotorový samonosný dolnoplošník. Dřevěná kostra křídel a pevných ocasních ploch byla potažená překližkou, kovová kostra pohyblivých ocasních ploch a klapek plátnem. Trup tvořila překližková poloskořepina. Krycí plechy motoru byly duralové. Řadový motor poháněl kovovou trojlistou vrtuli s nastavitelným úhlem náběhu listů. Podvozek byl zatahovací. Hlavní podvozkové nohy se zatahovaly směrem k trupu, zadní ostruhové kolečko bylo pevné.

[editovat] Specifikace (LaGG-3 série 66)

[editovat] Technické údaje

Posádka: 1 (pilot)
Délka: 8,81 m
Rozpětí: 9,80 m
Výška: 2,54 m
Plocha křídel: 17,4 m²
Prázdná hmotnost: 2 205 kg
Vzletová hmotnost : 2 620 kg
Maximální vzletová hmotnost: 3 190 kg
Pohonná jednotka: 1x vodou chlazený, 12-válcový motor Klimov M-105PF
Výkon pohonné jednotky: 924 kW (1 260 k)

[editovat] Výkony

Maximální rychlost: 575 km/h
Dolet: 1 000 km
Dostup: 9 700 m
Stoupavost: 14,9 m/s
Plošné zatížení: 150 kg/m²
Poměr výkon/hmotnost: 350 W/kg

[editovat] Výzbroj

1x kanón ŠVAK ráže 20 mm
2x synchronizovaný kulomety Berezin BS ráže 12,7 mm
6x neřízené rakety RS-82 nebo RS-132 do hmotnosti 200 kg

[editovat] Reference

Zbyněk Válka - Stíhací letadla 1939/45 ISBN 80-7198-396-9
Václav Němeček - Vojenská letadla 3 ISBN 80-206-0117-1
Václav Šorel - Letadla československých pilotů

Sovětské vojenské letouny druhé světové války
Stíhací letouny
I-15 \| I-153 \| I-16 \| MiG-1 \| MiG-3 \| Jak-1 \| Jak-3 \| Jak-7 \| Jak-9 \| LaGG-1 \| LaGG-3 \| La-5 \| La-7
Bombardovací letouny
Su-2 \| Jak-4 \| SB-2 \| Ar-2 \| Pe-2 \| Tu-2 \| Il-4 \| Jer-2 \| TB-3 \| Pe-8 \|
Bitevní letouny	Transportní letouny a kluzáky	Průzkumné a spojovací letouny	Cvičné letouny
Il-2 \| Il-10	Li-2 \| Šče-2 \| G-11	R-5 \| R-10 \| Po-2 \| MBR-2 \| Be-4 \| Š-7	UT-1 \| UT-2
Experimentální letouny a prototypy
I-26 \| I-28 \| I-30 \| I-180 \| I-185 \| I-250 \| ITP \| DIS \| BI-1 \| ANT-58