Lavočkin La-7
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 |
|
| Lavočkin La-7 | |
| Typ: | stíhač |
| Výrobce: | Lavočkin |
| Konstruktér: | Semjon Lavočkin |
| První let: | listopad 1943 |
| Zaveden: | jaro 1944 |
| Hlavní uživatel: | Sovětský svaz Československo, Rumunsko |
| Vyrobeno: | 5 753 ks |
| Varianty: | La-7UTI (cvičná verze) |
Lavočkin La-7 (Лавочкин Ла-7) byl sovětský stíhací letoun zkonstruovaný a používaný během druhé světové války. Jednalo se o vylepšený typ Lavočkin La-5 a zároveň o posledního člena rodiny letounů odvozených od LaGG-1 z roku 1938.
Když se v roce 1943 stal La-5 hlavním stíhacím typem sovětského letectva, cítil jak jeho tvůrce Semjon Lavočkin, tak inženýři v CAGI (Ústřední aerohydrodynamický institut), že ještě lze výkony letounu vylepšit. Původní LaGG-1 byl totiž navrhován v době, kdy bylo nutné šetřit se strategickými materiály jako byly různé kovové slitiny, a proto byl skoro celý postaven z překližky. Tento konstrukční materiál poté „zdědily“ všichni jeho následovníci až po La-5. V roce 1943 ale již byla jiná situace, nedostatek strategických materiálů nehrozil, a tak Lavočkin začal nahrazovat velké části konstrukce letounu kovovými slitinami. Byly rovněž provedeny různé menší aerodynamické úpravy, které také přispěly ke zvýšení výkonů. Výsledný prototyp, v konstrukční kanceláři označovaný La-120, poprvé vzlétl v listopadu a poté byl urychleně zaveden do výroby. Ve službě se začal objevovat od jara 1944.
Na konci války se La-7 těšil vynikající pověsti a bojovými úspěchy. Na La-7 létala dvě nejúspěšnější sovětská letecká esa. Obrat o 360° zabral pouze 19 až 21 sekund. Letoun byl rovněž používán jako testovací platforma pro nové pohonné systémy, včetně do zádě montovaného raketového motoru na kapalné pohonné látky (La-7R), dvou pulzačních motorů pod křídly (La-7D) a dvou ramjetů opět pod křídly (La-7S). Žádná z těchto možností se ale nejevila jako perspektivní ve srovnání s technologií proudových motorů.
La-7 byl jediný sovětský letoun, který si na své konto připsal sestřel německého Messerschmittu Me 262, a to 15. února 1945 nad Německem (pilotem byl Ivan Nikitovič Kožedub).
Celkem bylo vyrobeno 5 753 kusů La-7, včetně cvičné verze La-7UTI. Letouny, které zústaly ve službě i po skončení války, dostaly od NATO kódové označení Fin. Následující typ La-9 byl i přes vnější podobnost zcela novou konstrukcí.
Obsah |
[editovat] Uživatelé
[editovat] Specifikace (La-7)
[editovat] Technické údaje
- Posádka: 1 (pilot)
- Délka: 8,60 m
- Rozpětí: 9,80 m
- Výška: 2,54 m
- Plocha křídel: 17,5 m²
- Prázdná hmotnost: 2 638 kg
- Vzletová hmotnost : 3 265 kg
- Maximální vzletová hmotnost: 3 400 kg
- Pohonná jednotka: 1x vzduchem chlazený, 14-válcový dvouhvězdicový motor Švecov AŠ-82FN
- Výkon pohonné jednotky: 1 380 kW (1 850 k)
[editovat] Výkony
- Maximální rychlost: 680 km/h
- Dolet: 990 km
- Dostup: 9 500 m
- Stoupavost: 18,3 m/s
- Plošné zatížení: 187 kg/m²
- Poměr výkon/hmotnost: 420 W/kg
[editovat] Výzbroj
- 2-3x kanón ŠVAK ráže 20 mm
- až 200 kg bomb
[editovat] Externí odkazy
| Sovětské vojenské letouny druhé světové války | |||
|---|---|---|---|
| Stíhací letouny | |||
| I-15 | I-153 | I-16 | MiG-1 | MiG-3 | Jak-1 | Jak-3 | Jak-7 | Jak-9 | LaGG-1 | LaGG-3 | La-5 | La-7 | |||
| Bombardovací letouny | |||
| Su-2 | Jak-4 | SB-2 | Ar-2 | Pe-2 | Tu-2 | Il-4 | Jer-2 | TB-3 | Pe-8 | | |||
| Bitevní letouny | Transportní letouny a kluzáky | Průzkumné a spojovací letouny | Cvičné letouny |
| Il-2 | Il-10 | Li-2 | Šče-2 | G-11 | R-5 | R-10 | Po-2 | MBR-2 | Be-4 | Š-7 | UT-1 | UT-2 |
| Experimentální letouny a prototypy | |||
| I-26 | I-28 | I-30 | I-180 | I-185 | I-250 | ITP | DIS | BI-1 | ANT-58 | |||
