Anglická literatura
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Obsah |
[editovat] Stručný přehled anglické literatury
Anglická literatura - do anglické literatury bývá většinou řazeno písemnictví Velké Británie a Irska, poté i literatury dalších anglicky mluvících zemí, vyjma USA. Čili do ní bývají započítávána i díla vzniklá na území jejich kolonií v anglickém jazyce. Nyní se za anglickou literaturu považuje pouze literatura vzniklá na území Anglie.
[editovat] Staroanglická literatura
Počátky anglické literatury lze hledat ve staroanglické slovesnosti, která se rozvíjela od 7. století do vpádu Normanů (1066). Kde vznikaly především hrdinské eposy (Beowulf, Widsith), dále se zachovaly elegie, přísloví a hádanky. Ve staroanglické literatuře se rozvíjela i lyrika a náboženská poezie, kde lze rozlišit dvě hlavní školy - Caedmonovu a Cynewulfovu. Jedno z nejznámějších děl z této doby lze dokonce považovat za historickou literaturu - Anglosaská kronika.
[editovat] Středoanglická literatura
Po roce 1066 (Vilém I Dobyvatel založil normanskou dynastii) se do británie dostal francouzský vliv a do anglické literatury pronikly rytířské romány, dvorská lyrika a atp. Nejpopulárnější z těchto literárních útvarů byl rytířský román, který zpravidla vycházel z keltské mytologie, především z legend o králi Artušovi. Za vrchol tohoto období bývá považováno 14. století (Geoffrey Chaucer).
[editovat] Od alžbětinské do viktoriánské doby
V anglické literatuře bylo toto období velice silné, v 16. století nastal prudký ozvoj humanistických věd (Thomas More), který později strhl i literaturu k velkému rozmachu. Nejprve nastal rozvoj, dvorského eposu (Edmund Spenser) a románu. S malým zpožděním se začala rozvíjet i lyrická poezie, velmi populární byly sonety. V díle F. Bacona se rozvinulo psaní formou esejů. Nakonec v tomto období došlo k rozvoji dramatu, které bylo převážně světské (Thomas Kyd, Christopher Marlowe), vrcholem tohoto tzv. alžbětinského dramatu je tvorba W. Shakespeara.
Tvorba B. Jonsona dala základ klasicismu, jehož rozvoj nastal po roce 1650, především v básnické tvorbě a divadelních hrách.
V 18. století došlo k velkému rozmachu románu všech možných typů (Daniel Defoe, Henry Fielding, Samuel Richardson, Tobias George Smollett, Laurence Sterne, Jonathan Swift, atd.).
Následný vývoj a rozvoj poezie, historicismu a v neposlední řadě i probuzený zájem o folklór umožnili vznik romantismu, za jehož zakladatele je považován básník William Blake, tento styl plně rozvinuli tzv. jezerní básníci (Samuel Taylor Coleridge, William Wordsworth). Romantismus dále rozvinula tzv. druhá romantistická generace (George Gordon Byron a Percy Bysshe Shelley), která zároveň ukázala možnosti a meze romantické poezie.
V tomto období došlo i k posunu v románové tvorbě a historické romány W. Scotta spolu s romány rodinného krbu J. Austenové zahájily rozvoj viktoriánského románu 19. století. Tento druh románové tvorby vycházel z romantických tradic a z prózy 18. století. Vrcholem této tvorby jsou sociální romány Ch. Dickense. Tento trend později přešel do naturalismu (Thomas Hardy). Romantismus byl velmi významný nejen pro vývoj viktoriánské poezie (Dante Gabriel Rosetti, Alfred Tennyson), ale i i pro tzv. estetické hnutí (William Morris). Drama v tomto období stagnovalo a teprve v 19. století našlo své velké postavy v díle O. Wilda a v ironické podobě společenskokritického dramatu pak v díle G. B. Shawa.
[editovat] 20. století
Počátkem 20. století záskala literatura nový impulz v podobě modernistické experimentální prózy (James Joyce ) a poezie (Thomas Stearns Eliot). V tomto období se objevil nový přístup k románové tvorbě (Herbert George Wells, John Galsworthy), postupně došlo ke změně nejen témat, ale i způsobu tvorby, to již koncem 19. století zahájil Joseph Conrad a plně se projevilo v díle Edwarda Morgana Forstera. Tyto postupy přiblížily klasický román modernismu (David Herbert Lawrence). Z těchto nových postupů se vyvinula i antiutopie (George Orwell).
Po druhé světové válce se v díle Grahama Greena objevují etické a politické problémy, zároveň se objevily pokusy o zkoumání lidského nitra (William Golding). Reakcí na probíhající společenské změny byla skupina Rozhněvaní mladí muži (John Braine, Malcolm Bradbury), na tuto situaci reagoval i Angus Wilson.
Reakce na ztrátu autentičnosti a revoltu proti společenským konvencím se projevila i v poezii (Movement, Groupe) a dramatu (John Osborne).
Podoným směrem se vyvíjel i tzv. dělnický román, který se specializoval na ukázání autentických životních zkušeností (Alan Sillitoe).
Zhruba od roku 1960 dochází v anglické próze k většímu důrazu na vyprávění a hledání životních hodnot, kde bývá problematizován rozdíl mezi realitou a fikcí. Zároveň bývají zdůrazňovány problémy a kulturní odlišnosti přistěhovalců a problémy žen.
Moderní poezie se pokouší hledat „novou epičnost“ což ji často zavádí k různým jazykovým experimentům.
Drama vychází z absurdního divadla (Harold Pinter) a divadla krutosti, velmi oblíbené je politické divadlo.
