Vzteklina
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vzteklina (též rabies, běsnění nebo hydrofobie) je virové onemocnění způsobující akutní encefalitidu u zvířat a lidí. Může napadat většinu teplokrevných živočichů, ale je vzácná mezi nemasožravci. Vyznačuje se dlouhou inkubační dobou a 100% úmrtností.
Obsah |
[editovat] Rozšíření nemoci
Vzteklina je přítomna na většině světa. Za země vzteklinou nezasažené se považují Velká Británie, Irsko, Austrálie a některé další ostrovy a souostroví (Guam).
[editovat] Přenos choroby, prevence
Původcem choroby je RNA virus z čeledi Rhabdoviridae. Jeho přirozený rezervoár představuje populace divoce žijících dravců. V Česku to jsou především lišky, jinde to mohou být i vlci, nebo upíři (v českých podmínkách je možné se nakazit i od netopýrů). Tito živočichové mohou nakazit buďto samotného člověka, nebo jeho hospodářská zvířata, která pak mohou nemoc přenést na něj. V principu mohou nemoc přenášet veškerá teplokrevná zvířata, nikoliv však ptáci. Nemoc se přenáší se hlavně pokousáním (virus je přítomen ve slinách). U přírodovědců zkoumajících život upírů byl zaznamenán případ přenosu od těchto zvířat kapénkové infekce. Přenos mezi lidmi (pokousáním, líbáním) je velice vzácný, mohou se ale vyskytnout případy přenosu při transplantaci. Prevenci představuje podávání vakcíny divoce žijícím šelmám, očkování rizikových profesí, očkování domácích zvířat a vyhýbání se neznámým zvířatům. V bohatých zemích je standardem očkování každého člověka, kterého pokousala šelma nebo domácí zvíře, u něhož není možné jednoznačně vyloučit vzteklinu (zpravidla proto, že zvíře se nepodařilo zavčas odchytit). Očkování při důvodném podezření na infekci vzteklinou patří k jednomu z mála úkonů, které pacient v Česku nemůže odmítnout.
[editovat] Průběh onemocnění a příznaky
Vzteklina je nemoc s velmi dlouhou inkubační dobou, která činí obvykle 3-12 týdnů, byl však zdokumentován případ, kdy inkubační doba trvala prokazatelně 9 let.
Virus během ní pomalu cestuje skrze nervy do mozku a míchy. Nemoc propuká poté, co začne masivně napadat mozkové buňky. Projevuje se atypickým chováním, v němž se projevují absence strachu, záchvaty zuřivosti, bolest při použití motorického svalstva, nadměrná produkce slin, křeče, nadměrná vzrušivost (pohyb v místnosti, jediné šplouchnutí vody či i jen pohled na ni a představa zvuku šplouchnutí či nutnosti ji polknout vyvolá prudkou reakci - viz alternativní jméno hydrofobie) a další poruchy osobnosti. Většina z těchto projevů má původ v bolesti následující po jakémkoliv podnětu, který způsobí aktivaci nervových spojů v CNS. Dochází k patologickým změnám na mozku a prodloužené míše nemocného a ke smrti (obvykle 2-10 dnů po nástupu nemoci).
Hrstka lidí, která přežila vzteklinu (šlo vesměs o lidi, u kterých bylo očkování nasazeno pozdě na to, aby zabránilo propuknutí nemoci, nicméně vytvořilo u nich už jistou odlnost, což jim umožnilo přežít) vyvázlo s různými stupni poškození mozku. Jedinou výjimku představuje Jeanna Giese.
[editovat] Léčba a prognóza
Primární formu „léčby“ představuje očkování pokousaného jedince, v případě, že jsou pochybnosti o nakažení inkriminového zvířete, může lékař den počkat, bude-li odchyceno a vyšetřeno. Pokud se tak nestane, respektive stane a vzteklina je potvrzena, je zahájeno očkování napadeného člověka. K očkování je možno přikročit i později, obvykle má nakažený slušné šance, začne-li se do týdne po pokousání, nicméně riziko neúspěchu s rostoucí prodlevou stoupá. Pokud očkování uspěje, imunizovaný organismus zlikviduje infekci dříve, než pronikne do mozku. Šance na zabránění propuknutí choroby klesají s prodlevou mezi pokousáním a první injekcí.
První očkování zavedené Louisem Pasteurem představovalo 14 dávek vakcíny, současná moderní metoda používá jednu dávku séra a 5 dávek vakcíny.
Propuknutí choroby až donedávna představovalo rozsudek smrti. V poslední době však experimentální medicína vyvinula nové léčebné postupy, jejichž hlavním principem je umělé navození kómatu a aplikace silných dávek virostatik a látek chránících mozek. Prvním a zatím jediným pacientem, na němž byla úspěšně vyzkoušena, je patnáctiletá Jeanna Giese z Wisconsinu, která se tak stala zatím jediným známým člověkem, který byl nakažen vzteklinou a přežil, aniž by byl očkován (je známo dalších 5 lidí vzteklinu přežilo, neboť propukla jen ve slabé formě, oslabena očkováním). Jedná se o dlouhodobý a nákladný léčebný proces vyžadující navíc dlouhou rekonvalescenci. Celý postup dosud nebyl náležité vyzkoušen, takže ho nelze dostatečně zhodnotit, jeho finanční nákladnost navíc prakticky vylučuje, aby se v nejbližších desetiletích rozšířil mimo nejbohatší země světa, každopádně ale představuje novou naději. Otázkou však je, nakolik velkou - pokus napodobit tento léčebný postup v případě 16tiletého Zacharyho Jonese (květen 2006) se nesetkal s úspěchem. Mluvčí dětské nemocnice v Houstonu (Texas) uvedla, že hoch byl přijat již s mnohem rozvinutější chorobou. [1]
[editovat] Vzteklina v historii a současnosti
Systematickým tažením proti vzteklině, vybíjením a proočkováváním jejího rezervoáru a proočkováváním rizikových profesí se podařilo vzteklinu značně potlačit. Přesto v současné době stále ročně umírají na tuto chorobu desetitisíce lidí, zejména v Africe a Asii. Očkování v důsledku potvrzeného nebo předpokládaného vystavení se nákaze je každoročně aplikováno u zhruba 10 miliónů lidí.
Očkování lidí proti vzteklině zavedl v roce 1886 francouzský vědec a zakladatel imunologie Louis Pasteur, když aplikoval výtažek získaný z vysoušené míchy vzteklého králíka devítiletému Josefu Meisterovi, kterého krátce předtím pokousal vzteklý pes.
