Vysídlení Němců z Československa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Nucené vysídlení Němců je jedním z označení pro masové deportace německého obyvatelstva z Československa, především z území Sudet, k němuž došlo po 2. světové válce v letech 1945 – 1946.

Obsah 1 Různá označení 2 Vznik myšlenky vysídlení a jeho realizace 3 Počet odsunutých Sudetských Němců 4 Největší masakry Němců v létě 1945 4.1 Odpovědnost za odsun ze Žatecka 4.2 Potrestání zločinců 5 Legislativa 6 Omluva, Česko-německá deklarace a oficiální česká pozice 7 Poznámky 8 Podívejte se také na 9 Reference

[editovat] Různá označení

Oficiální česká komunistická i postkomunistická historiografie stejně jako současné české státní orgány spolu s většinou obyvatel České republiky dosud převážně používají pro tuto událost termín odsun či vysídlení, zatímco dotčené obyvatelstvo, jako jehož mluvčí vystupovalo především Sudetoněmecké krajanské sdružení (něm. Sudetendeutsche Landsmannschaft), hovořilo o vyhnání (něm. Vertreibung). Důsledkem této jazykové dvojkolejnosti je, že v současné době v češtině ani v němčině neexistuje pro tyto deportace bezpříznakové označení: kdo hovoří o odsunu nebo vysídlení, je automaticky považovan za jeho obhájce, kdo o vyhnání, za kritika. Pro úplnost je třeba dodat, že v angličtině se pro deportace užívá výrazu transfer (tento termín používá i Postupimská deklarace), jenž však nemá v tomto kontextu v češtině odpovídající ekvivalent – pouze přibližně mu odpovídá výraz přesun. Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji používá slovní spojení „poválečné vyhnání, jakož i nucené vysídlení“ (v německé verzi textu „Vertreibung sowie zwangsweise Aussiedlung“).

[editovat] Vznik myšlenky vysídlení a jeho realizace

Protiněmecké nálady narůstaly v domácím a zahraničním odboji i většině české společnosti postupně v průběhu války a německé okupace českých zemí a vrcholily v květnu 1945, kdy se zdálo další česko-německé soužití jako nemožné. V domácím odboji se myšlenka totálního odsunu objevila bezprostředně po Heydrichiádě v roce 1942 a tento postoj již nebyl do konce války revidován.^[1] K zesílení protiněmeckých nálad bezprostředně před koncem války přispěly nejvíce závěrečné válečné operace na českém území, které vedl německý polní maršál Schörner, a také návrat vězňů z koncentračních táborů spolu s postupným odhalováním nacistických zločinů ^[1].

V mezinárodním kontextu jako první žádala odsun všech Němců z odstoupeného území již na podzim 1939 polská exilová vláda v Londýně.^[2]. Tento požadavek vyslovila při kritice Edvarda Beneše a rozhovorů, které od 3. září 1939 vedl s představiteli sudetoněmeckých sociálních demokratů v exilu, zejména s předsedou Wenzelem Jakschem. V červenci 1942 došla k závěru o nutnosti transferu německého obyvatelstva celé střední a jihovýchodní Evropy britská vláda a následně v říjnu 1942 Benešovi doporučila, aby se při budoucí realizaci odsunu nekladl příliš velký důraz na kriteria a posuzování viny či neviny jednotlivých Němců.^[3] V červnu 1943 dali souhlas k celkovému odsunu Roosevelt a Stalin a v prosinci 1943 vedení KSČ.^[2]

Navzdory tomu bývá některými odpůrci odsunu připisováno autorství myšlenky řešit poválečné vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci masovou deportací výhradně osobně prezidentu Edvardu Benešovi, který pro tento záměr postupně získal podporu Spojenců. Při projevu 12. května 1945 v Brně prohlásil Beneš, že „německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat“, a čtyři dny nato na Staroměstském náměstí v Praze, že „bude třeba vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku“. Přestože odsun začal fakticky již evakuací mnoha sudetských Němců před postupující frontou a k samotnému „vyhánění“ začalo docházet již v průběhu tzv. Květnového povstání, tak tento projev prezidenta byl podle odpůrcu odsunu tím konkrétním a bezprostředním impulsem k tzv. „divokému odsunu“, při kterém často docházelo k brutálním útokům na vysídlované, jež nesly znaky genocidy.

Nejen podle komunistického, ale i podle dosavadního českého převažujícího pojetí historie byly deportace nevyhnutelným důsledkem následujících příčin:

• nacismu a německých válečných zločinů
• protičeskoslovenskému vystupování českých (sudetských) Němců od třicátých let, kdy se k moci v Německu dostal Adolf Hitler. Sudetoněmeckou stranu (SdP), volilo ve svobodných parlamentních volbách roku 1935 zhruba 70 procent českých Němců, v komunálních volbách roku 1938 získala tato Henleinova strana, která byla filiálkou Hitlerovy NSDAP, 88 % (1 279 000) všech německých hlasů.
• Mnichovské dohody, která stvrdila odtržení Sudet, požadované Sudetoněmeckou stranou Konráda Henleina)
• následného vysídlení a útěku obyvatelstva ze Sudet (přes 150 000 lidí, z toho 115 000 Čechů podle policejních hlášení, dalších přibližně 70 – 100 tisíc emigrantů ve druhé vlně po dokončení obsazování)
• poté následující okupace zbytku Československa.
• brutality okupačních úřadů vůči všem formám protestů a odboje českého lidu vůči Němcům
• poprav i divokých exekucí českého civilního obyvatelstva - obětí nacismu
• toho, že se za 2. světové války sudetští Němci, jimž bylo v Protektorátu přiznáno nadpráví říšského občanství, valnou většinou postavili na stranu okupační moci.
• skutečnosti, že cílem nacistů po vítězném ukončení války měla být likvidace českého národa.
• jako bezprostřední živelná reakce na brutální postup německé okupační moci při potlačování českého protinacistického povstání v Praze, Přerově aj. počátkem května 1945

Deportace jsou vykládány jako akt spravedlivé odplaty za postoj sudetských Němců k předválečnému Československu, za kolaboraci s nacismem, za nepřátelský vztah vůči českému obyvatelstvu před válkou i během ní. Přitom je třeba mít na zřeteli, že po rozbití republiky a připojení českého pohraničí k Německu se čeští (sudetští) Němci stali občany Německa. Kdo z nich si v té době chtěl české občanství uchovat, mohl tak učinit opčním prohlášením, podaným na příslušném čs. konzulátě, což bylo možné do 15. března 1939, kdy Německo okupovalo okleštěný zbytek Čech a Moravy.

Kritici však poukazují na to, že takové pojetí je založeno na nepřípustném použití principu kolektivní viny a že jím v žádném případě nelze ospravedlnit brutalitu vůči civilnímu obyvatelstvu. Z hlediska moderního pojetí práva (jež však v té době nebylo obecně respektováno) má každý právo žít v zemi, kde se narodil; deportovat lze pouze cizince, a to jen v případě splnění dalších podmínek. Zastánci v takovéto situaci poukazují na úpravy státního občanství v předchozím období, v jejichž rámci se většina českých Němců stala německými občany a místo kolektivní viny uplatňují koncepci „kolektivní odpovědnosti“ jako termínu širšího a nadprávního s významnými morálními přesahy.

Z politického hlediska byly deportace výhodné zejména pro komunisty, kteří mohli rozdělováním konfiskovaného majetku uplatit své voliče a zároveň vytvořit umělého nepřitele, odsunuté Němce, proti nimž může československému obyvatelstvu zajistit obranu pouze pevné spojenectví se Sovětským svazem. V komunistické propagandě měl tento mýtus a vyvolávání strachu z „revanšismu“ a „revizionismu“ pevné místo a je dodnes jedním úhelných kamenů ideologie KSČM.

Vyhnání Němců je ospravedlňováno postupimskou dohodou, ve skutečnosti protokolem postupimské konference, který v čl. XIII uvádí: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho součásti, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba přesunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že přesun musí byt prováděn spořádaně a humánně.“ Ve skutečnosti bylo Československo vítěznou mocností a suverénním státem, kterému jiná mocnost nemohla nic nařizovat. Velmoci zde jen v podstatě uznaly fait accompli probíhajícího vyhánění Němců.

Deportace Němců z Československa byly spolu s deportacemi souvisejícími se změnou hranic Polska (asi 5 milionů Němců) největším poválečným přemístěním obyvatelstva v Evropě. V letech 1945 – 6 musely Československo opustit víc než 3 miliony lidí, i když údaje o počtu odsunutých Sudetských Němců se různí; zůstat mohlo 250 000 Němců s omezenými občanskými právy:

• Všichni Němci byli oficiálně považováni za cizince, takže neměli žádná občanská a politická práva, např. shromažďovat se a spolčovat se.
• Potravinové a ošatní lístky dostávali ve výši jako za války Židé.
• Museli se policejně hlásit.
• Museli nosit viditelné označení své národnosti, zpravidla pásku s hákovým křížem nebo s černým písmenem N.
• Kromě povolených výjimek nesměli používat veřejné dopravní prostředky, navštěvovat veřejná prostranství, zařízení a sady.
• Nesměli opouštět bydliště za určitý vymezený okruh.
• Byli povinni dodržovat zákaz vycházení po 20. nebo 21. hodině.
• Někde nesměli chodit po chodníku.
• Někde museli zdravit připaženým postojem sovětské a československé důstojníky.
• Stejně jako Češi měli všeobecnou pracovní povinnost. Avšak v případě, že kterýkoliv Čech projevil zájem o místo, kde pracoval Němec, musel být Němec okamžitě propuštěn, pokud nebyl úředně prohlášen za nepostradatelného.
• Nakupovat v obchodech mohli jen 1 hodinu před zavírací dobou.
• Bez zvláštního povolení nesměli Němci vlastnit rádio, používat telefon nebo telegraf.
• Odevzdat museli veškeré automobily a dokonce i jízdní kola.
• Korespondence podléhala cenzuře.
• Byly zakázány a rozpuštěny všechny vysoké, střední i základní školy.
• Někde byly zakázány i německé bohuslužby.
• Byly zastaveny veškeré německé noviny a bylo zakázáno vydávání německých knih.
• Bylo zakázáno německy mluvit na veřejnosti. Od té doby němečtí starousedlíci při hovoru na veřejnosti mezi sebou jen šeptají.

Staněk, pp. 58 – 59

Z 18 816 obětí bylo 5 596 zavražděno, 3 411 spáchalo sebevraždu, 6 615 zemřelo v koncentračních táborech, 1 481 při transportu, 705 bezprostředně po transportu, 629 na útěku a u 379 úmrtí nešlo příčinu zjistit. ^{[chybí zdroj]}

[editovat] Počet odsunutých Sudetských Němců

Podle předválečného sčítání žilo v ČS 3,1 mil. osob, které se přihlásily k německé národnosti. Dle těchto oficiálních čísel se odvíjí i odhad počtu odsunutých Němců po 2. světové válce. Avšak i této skupiny obyvatelstva se dotkly válečné události. Odhaduje se, že zhruba 300 - 500 tisíc Sudetských Němců padlo jako vojáků wehrmachtu a SS na frontách 2. světové války, nebo bylo zabito při válečných událostech.

Podle některých zdrojů bylo do konference vítězných mocností v Postupimi dne 2. srpna 1945 minimálně 700.000 sudetských Němců divoce vyhnáno anebo sami uprchli. Z toho jich cca 300 tisíc uteklo samo před postupující Rudou armádou na základě tzv. Neronova rozkazu, který vydal Adolf Hitler 20. března 1945. Jednalo se zejména o Němce ze severní Moravy a Slezska. Dalších cca 400 tisíc jich bylo vyhnáno při tzv. „divokém odsunu.“ Dle údajů ze společné komise českých a německých historiků při něm zahynulo 19 - 30 tisíc Němců.

Podle prohlášení čs. ministra zahraničních věcí ze dne 2. 10. 1947 v zahraničním výboru Národního shromáždění bylo z Československa odsunuto 2 256 000 Němců, z toho do americké okupační zóny 1 464 000 a do sovětské okupační zóny 792 000. Tato čísla se týkají transferů, které byly prováděny podle tehdejších právních norem a dle Postupimské dohody.

Počet vysídlených Němců, kteří museli odejít v důsledku poválečného odsunu se pohybuje někde kolem 2,6 milionu osob, zbytek připadá na osoby, které byly donuceny uprchnout v důsledku válečných událostí. Stanovení počtu osob německé národnosti, které byly transferovány z území ČSR, komplikuje též přítomnost tzv. „národních hostů“ na konci 2. světové války. Jednalo se o Němce, kteří utekli před postupující Rudou armádou z východních oblastí tehdejšího Německa i z oblastí obsazených Němci (nejednalo se tedy o Sudetské Němce).

Z tohoto vyplývá, že v žádném případě nelze mluvit o cca 3 milionech vyhnanců či odsunutých Němců, jelikož značný počet se stal obětí války rozpoutané nacistickým Německem.

[editovat] Největší masakry Němců v létě 1945

1. Brněnský pochod smrti, 30. – 31. května 1945: „vyvedení“ 20 000 Němců. 1 691 mrtvých. ^[4]
2. Postoloprty, koncentrační tábor v bažantnici, 31. května – 15. června 1945. Z hromadných hrobů u Postoloprt bylo exhumováno 763 pozůstatků lidských těl, z toho 5 žen a 1 dítě. Dodnes se nepodařilo objektivně prokázat, zda se jednalo pouze o německé obyvatele, nebo i o zavražděné Židy z postoloprtského koncentračního tábora, či oběti z pochodů smrti, které zde probíhaly krátce před ukončením války [1] [2]
3. Doupov: 24 zavražděných. Pohřbeni na školním hřišti. ^{[chybí zdroj]}
4. Tocov, 5. června 1945: 32 zavražděných. ^{[chybí zdroj]}
5. Podbořany, 7. června 1945: 68 zavražděných. ^{[chybí zdroj]}
6. Chomutov, 9. června 1945: 12 umučených po předchozím týrání na sportovním hřišti. Byli biti důtkami a železnými tyčemi, byly jim vypichovány oči, holí urážena přirození a jeden muž byl svlečený obalen svitky starých filmů a zapálen. Na odpoledním pochodu smrti zemřelo dalších 70 lidí. Ze zbytku, který byl internován v koncentračním táboře Sklárna, bylo přímo v něm zavražděno dalších 40 lidí. Kromě toho bylo vojáky z tábora odvedeno a na jiném místě popraveno několik desítek lidí. Celkem bylo zavražděno 140 Němců. ^{[chybí zdroj]}
7. Masakr na Švédských šancích (Horní Moštěnice u Přerova, noc z 18. na 19. června 1945): zavražděno 265 Němců, z toho 71 mužů, 120 žen a 74 nedospělých (včetně kojenců). (Horní Moštěnice - kapitoly z dějin obce)
8. Domažlice: asi 200 zavražděných. ^{[chybí zdroj]}
9. Ústecký masakr, 31. července 1945. Asi 80-100 zavražděných. ^[5]

[editovat] Odpovědnost za odsun ze Žatecka

Odpovědnost nesou jednoznačně tehdejší funkcionáři ministerstva obrany a vrchního velení československé armády, zejména příslušní velitelé tzv. obranného zpravodajství (OBZ), kteří zajišťovali tzv. vyčišťovací akce v severočeském pohraničí zvláště v oblasti Postoloprt a Žatce za účelem dislokace velitelského stanoviště 1. divize 1. čs. armádního sboru. Spoluzodpovědnost za zacházení s německým obyvatelstvem nesou i příslušní funkcionáři tehdejšího ministerstva vnitra a národních výborů, kteří zodpovídali za zřizování a provoz internačních, sběrných a pracovních táborů, do kterých byly soustřeďovány osoby německého původu, určené k odsunu.

Na základě politické dohody signatářů Košického vládního programu z 5. dubna 1945 ovládli komunisté ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra, jejichž prostřednictvím uskutečňovali soustřeďování a odsun německého obyvatelstva z území ČSR se zřetelem na vlastní zájmy a cíle. Tyto zájmy a cíle vycházely z politické strategie SSSR, zaměřené na poválečné uspořádání Evropy. Neprostupnost západní hranice měla posílit doktrína pěstované vzájemné nenávisti Čechů a Němců.

Dílčí realizační hypotézy:

1. Již v době formování československé jednotky v Buzuluku na Ukrajině v roce 1942 uplatňovalo moskevské vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem svůj vliv při výběru a přípravě velitelského sboru, a to v úzké spolupráci se stranickým vedením, armádními a bezpečnostními orgány SSSR. Do důstojnických funkcí byli jmenováni komunisté, kteří následně absolvovali sovětské kurzy pro politickou a zpravodajskou činnost v armádě. Tito absolventi byli v roce 1945 zařazeni do funkcí v OBZ československé armády.
2. Na území osvobozeném Rudou armádou byly zřizovány revoluční národní výbory jako územní orgány revoluční moci, jejichž členové byli většinou z řad komunistů. Bezpečnostní komise národních výborů byly základem budoucího bezpečnostního aparátu, řízeného ministerstvem vnitra. Tyto komise úzce spolupracovaly s orgány OBZ a podílely se na soustřeďování německého obyvatelstva v internačních, sběrných a pracovních táborech.
3. V období od ukončení válečných operací na území ČSR dne 9. května 1945 resp. 11. května 1945 do konce září 1945 se uskutečňovaly tzv. divoké odsuny německého obyvatelstva, které byly výsledkem zneužívání pravomoci orgánů v působnosti ministerstva národní obrany, velení československé armády a ministerstva vnitra. Mnohdy se však jednalo o reakci příslušníků východní armády na jejich čerstvé vzpomínky z osvobozování ČSR, kdy viděli zejména na Slovensku vypálené vsi a zmasakrované civilní obyvatelstvo, což v nich vyvolávalo touhu pomsty. Šlo o způsoby soustřeďování a věznění německého obyvatelstva včetně dětí v zařízeních táborového typu a nevyhovujících materiálních, režimových a zdravotních podmínkách s tragickými následky. Tyto praktiky ovlivnily československé vězeňství po roce 1948, kdy komunistická propaganda společenské msty přešla od národního nepřátelství k třídnímu.

[editovat] Potrestání zločinců

1. Karol Pazúr, hlavní iniciátor masakru na Švédských šancích, odsouzen nejprve na 7 let a 6 měsíců (1947), po odvolání trest změněn na 20 let (1949), propuštěn po cca 3 letech na amnestii
2. Bedřich Smetana, spoluiniciátor masakru na Švédských šancích, odsouzen do vězení, ale nenastoupil trest a patrně uprchl ze země

Vsechny tzv. poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování je popsáno v knížce s tímto názvem od Tomáše Staňka 41/2005 Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR ISBN 80-7285-062-8.

[editovat] Legislativa

V zásadě se jedná o poválečné Benešovy dekrety v užším slova smyslu.

1. dekret č. 5/1945 Sb., ze dne 19. května 1945, o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Němci, Maďaři, zrádci a kolaboranti byli prohlášeni za státně nespolehlivé a na jejich majetky byla uvalena národní správa.
2. dekret č. 12/1945 Sb., ze dne 21. června 1945, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Němcům, Maďarům, zrádcům a kolaborantům byl zabaven veškerý zemědělský majetek (tj. pole, louky, lesy, rybníky apod.) bez náhrady. Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek nekonfiskoval. Nestačilo tedy trpět v koncentračním táboře nebo uprchnout před nacismem do exilu, podle úředního výkladu trpění pod nacistickým nebo fašistickým terorem pro vynětí zemědělského majetku z konfiskace výslovně nestačilo „vzhledem ke značnému potenciálu nebezpečí takové držby“. Aktivním bojem nebylo, ačkoliv za všechny tyto skutky hrozil trest smrti:
   1. poslech zahraničního československého rozhlasu, rozšiřování zpráv z takového pramene, neudání osob poslouchajících takový rozhlas, sbírání a rozšiřování letáků shazovaných spojeneckými letadly
   2. vědomost o existenci nebo pobytu parašutistů a partyzánů
   3. neudání prchajícího vězně z koncentračního tábora nebo zajatce, anebo nemocného parašutisty
3. dekret č. 16/1945, ze dne 19. června 1945, o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných soudech (velký retribuční dekret). Retroaktivní stanovení přísných trestů za skutky, které v době spáchání zhusta ani trestnými činy nebyly. Byly jím zřízeny mimořádné lidové soudy jako stanné soudy.
4. dekret č. 28/1945 Sb., ze dne 20. července 1945, o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Jiný slovanský národ nebyl definován.
5. dekret č. 33/1945 Sb., ze dne 2. srpna 1945, o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Němci a Maďaři byli zbaveni československého občanství, pokud se v době zvýšeného ohrožení republiky se nepřihlásili za Čechy nebo nezískali vysvědčení národní spolehlivosti. Postižené osoby ztratily veškerá občanská práva.
6. dekret ze dne 18. října 1945, o zrušení německých vysokých škol v Praze a Brně. Na rozdíl od 17. listopadu 1939, kdy byly české vysoké školy uzavřeny jen dočasně, německé vysoké školy byly zrušeny trvale.
7. dekret č. 108/1945, ze dne 25. října 1945, o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Němcům, Maďarům, zrádcům a kolaborantům byl zabaven veškerý zbylý (tedy ne zemědělský) majetek bez náhrady. Konfiskace se netýkala osob, které prokázaly, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Z konfiskace byla vyňata ta část movitého majetku, které bylo nevyhnutelně třeba k ukojení životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání (jako oděv, peřiny, prádlo, domácí nářadí, potraviny a nástroje).
8. dekret ze dne 27. října 1945, o trestání některých provinění proti národní cti (malý retribuční dekret).
9. zákon č. 115/1946 Sb., ze dne 8. května 1946, o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (tzv. amnestijní zákon). Amnestoval ty zločiny, které směřovaly ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů a staly se do 28. října 1945, tedy celý tzv. „divoký odsun“.

[editovat] Omluva, Česko-německá deklarace a oficiální česká pozice

Prvním a zatím jediným oficiálním představitelem na české straně, který vyjádřil politování nad deportacemi sudetských Němců, byl v lednu 1990 prezident Václav Havel. Po vlně kritiky, která se za to na jeho hlavu ze všech stran snesla, však Havel svůj postoj přehodnotil a v následujících projevech (např. v r. 1995 v Bonnu) se již vrátil k tradičnímu českému stanovisku, tj. že deportace byly spravedlivou odplatou za kolaboraci sudetských Němců s nacismem. Určitou míru politování vyjádřil Havel (a spolu s ním další čeští politici) pouze nad excesy při tzv. divokém odsunu.

Obavy z ekonomické a politické moci Německa a hrozba stálého napětí s ním vedly některé české politiky (především Josefa Zielence z ODS) k tomu, že vyjednali s německou stranou tzv. Česko-německou deklaraci, která měla obsahovat závazek německé strany, že do budoucna nepodpoří majetkové požadavky sudetských Němců. Deklarace je často kritizována za příliš obecné deklarace, ke zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi však pravděpodobně přece jen přispěla.

I další polistopadová česká politická reprezentace si je vědoma, že většina českých občanů je proti revizi odsunu, a proto ve svých projevech důrazněji (Miloš Zeman) nebo umírněněji (Václav Klaus) toto většinové stanovisko svých voličů adresuje zahraničním i domácím odpůrcům odsunu.

[editovat] Poznámky

1. ↑ ^1,0 1,1 Milan Hübl: „Češi, Slováci a jejich sousedé“, str.78-9, Naše vojsko, Praha 1990, 1.vydání, ISBN 80-206-0279-8 (shrnutí studie Václav Kurala: „Deutsche Besetzung und Tschechische Reaktion 1939-1945. Ein Beitrag zur Vorgeschichte der Aussiedlung.“ Součást sborníku Jan Křen, Václav Kura, Detlef Brandes: „Integration oder Ausgrenzung. Deutsche und Tschechen 1890-1945“, Brehmen 1985)
2. ↑ ^2,0 2,1 Milan Hübl: „Češi, Slováci a jejich sousedé“, str.79, Naše vojsko, Praha 1990, 1.vydání, ISBN 80-206-0279-8 (shrnutí studie Detlefa Brandese: „Das Problem der deutschen Minderheiten in der Politik der Allierten in den Jahren 1940-1945. Das tschechische Beispiel“. Součást sborníku Jan Křen, Václav Kura, Detlef Brandes: „Integration oder Ausgrenzung. Deutsche und Tschechen 1890-1945“, Brehmen 1985)
3. ↑ "...da die Zahl der Vertriebenen dadurch zu gering ausfallen könnte." Detlef Brandes: „Das Problem der deutschen Minderheiten in der Politik der Allierten in den Jahren 1940-1945. Das tschechische Beispiel“, str. 150. Součást sborníku Jan Křen, Václav Kura, Detlef Brandes: „Integration oder Ausgrenzung. Deutsche und Tschechen 1890-1945“, Brehmen 1985
4. ↑ http://www.ksl.wz.cz/Vysidleni_z_Brna.htm
5. ↑ http://www.usti-nad-labem.cz/dejiny/1945-95/ul-8-9.htm

• Marie Špalková: Horní Moštěnice - kapitoly z dějin obce, Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-8

[editovat] Podívejte se také na

• Emigrace
• Sudety - pohraničí Česka

[editovat] Reference

apologie vysídlení

• Rozumět dějinám: Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948 – historická publikace vydaná českou vládou (ISBN 80-86010-55-4, 2. opr. vydání ISBN 80-86010-60-0); série PDF souborů, též německy, anglicky a francouzsky
• Německo nikdy neohrozí mír světa. – přepis dobové zprávy ČTK ze dne 3. 8. 1945 k výsledkům Postupimské dohody
• Transfery, odsuny, vyhnání - článek o nuceném vysídlování v první polovině 20. století
• Cesta k dekretům a odsunu Němců I.
• Cesta k dekretům a odsunu Němců II.
• Cesta k dekretům a odsunu Němců III.
• Češi, Němci a Brno
• 15 otázek pro Sudetské Němce
• Odsun a konfiskace sudetského majetku byly reparacemi za německé škody¨
• Postupimská dohoda, právní aspekty a důsledky
• Sudetoněmecký landsmanšaft - historie, struktura, cíle
• Odsun a landsmanšaft
• Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1. 6. - 7. 7. 1945

kritika vysídlení

• Tomáš Staněk: Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu – srpnu 1945. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1996, 231 pp., ISBN 80-85241-99-4
• Václav Žák: O vyrovnání s minulostí, pro změnu protektorátní: Rukojmí nelze vraždit
• David Hertl: Nechte na to sedat prach. Podbořanští radní pamětní desku nechtějí a do Německa nejeli
• Výzva brněnské radnici při 55. výročí tzv. pochodu smrti (projekt občanského sdružení Mládež pro interkulturní porozumění)