Sokalova aféra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Takzvaná Sokalova aféra začala žertem, který si Alan Sokal, profesor fyziky na New York University, udělal z redakce a čtenářů časopisu se zaměřením na kulturální studia svým parodickým, pseudo-filozofickým článkem. V roce 1996 uveřejnil Sokal v jarním/letním čísle časopisu Social Text vydávaném Duke University Press (Duke University) v Severní Karolíně (USA) rozsáhlý článek s názvem Transgressing the Boundaries : Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity(Překračování hranic : k transformativní hermeneutice kvantové gravitace) jako experiment, který měl ukázat, jestli prestižní časopis uveřejní článek „výdatně opepřený nesmysly pokud (a) působí seriózne a (b) je v souladu s ideologickými předsudky redakce.“ Zhruba ve stejném čase Sokal v článku A Physicist Experiment with Cultural Studies publikovaném v časopisu Lingua Franca (květen/duben) svůj podvod odhalil.

Obsah

1 Transformativní hermeneutika kvantové gravitace
2 Sokalova kritika
3 Odezvy
4 Reference
5 Externí odkazy

[editovat] Transformativní hermeneutika kvantové gravitace

Alan Sokal patří mezi zastánce tzv. „tvrdého“ pojetí vědy, které se pokusil propagovat v této parodií na současné filozofické texty. Jeho slavný článek se navenek prezentuje jako teoretický esej, jehož šíře záběru je obdivuhodná a má všechny atributy vyžadované postmodernistickou literární teorií, vycházející ze sociálního konstruktivismu. Na první pohled vůbec nepůsobí neseriózně. Je napsaný typickým akademickým stylem, lehce arogantním a rozvláčným a je doplněný o velké množství citací (Derrida, Lacan, Latour,Woolgar, Kuhn, Lyotard, Morin, Einstein, Bohr a další).
Skutečným sporným bodem článku je ale jeho obsah. Autor v něm dělá závěry, že současný vývoj teorie kvantové gravitace jasně vytyčuje směr k budoucnosti, ve které budou lidé "osvozeni od tyranie „absolutní pravdy“ a „objektivní reality“. Řečeno jinak, Sokal v článku argumentuje, že tradiční teorie gravitace byla jenom kapitalistickou fikcí a její neopodstaněnost ukazuje sociálistická/relativistická/feministická teorie kvantové gravitace.

Když se na článek zaměříme více a hlouběji, zjistíme, že tento text záměrně postrádá logický smysl. Smysl sice chybí, text je ovšem napsaný aktuálním filozoficko-analyticko-sociologickým žargonem, a tak před sebou máme text, který má všechny atributy postmoderních literárních teorií. Hlavní je, že vychází ze sociálního konstruktivismu, poplatného americkému univerzitnímu prostředí.

[editovat] Sokalova kritika

V článku uveřejnenem v časopisu Lingua Franca, ve kterém se přiznáva k podvodu, primárně obviňuje redakční radu časopisu Social Text z neschopnosti odhalit, že se jedná o parodii a prohlašuje, že „jakýkoliv kompetentní matematik nebo fyzik by pochopil, že se jedná o vtip“. Přímo je viní z intelektuální arogance a dokazuje to právě na faktu, že článek přijali bez jakékoliv konzultace s poučenými odborníky. Na svoji obranu redaktoři uvedli, že článek považovali za „vážný pokus profesionálního vědce hledat podporu pro výzkum ve své oblasti v postmoderní filozofii“ a „jeho charakter parodie v ničem neovlivnil náš zájem o tento článek jako o symptomatický dokument“, přičemž obvinili Sokala z neetického chování.

Co vlastně chtěl Sokal ukázat? V první řadě to, že část humanitních vědců ovládla intelektuální lenost natolik, že nejsou více schopní prohlédnout skrze mlhu svých vlastních myšlenek a chybí jim tak minimální schopnost odlišit to podstatné od úplného blábolu.

Již jsme uvedli, že Sokalova práce je napsaná aktuálním filozoficko-analyticko-sociologickým žargonem. Právě ten je také předmětem jeho kritiky. Autoři podle něj často píší vágně, frázovitě, zmateně a nejednoznačně. Nadměrně používají metafory, převažuje citování autorit namísto toho, aby byly poskytnuty logické důkazy, zmateně používají a nadužívají odborné termíny i běžná slova. V článku Transgressing the Boundaries: An Afterword (Tento článek zaslal Sokal do redakce Social Text dva měsíce po uveřejnení jeho parodie, aby objasnil své počínaní. V časopise však nebyl přijat; namísto toho ho uveřejnil časopis Dissent a v mírně pozměněné podobě i časopis Philosophy and Literature) charakterizuje Sokal svůj žert následovně: „Stejně jako žánr, který měl být ironizován - tisíce příkladů z něj lze najít v mé bibliografii - je můj článek směskou pravd, polo-pravd, čtvrt-pravd, lží, nelogičností a syntakticky správných vět, které ale nemají žádný smysl.“

Co vlastně Alan Sokal nejvíce kritizuje? Zřejmě fakt, že právě nyní více než jindy existuje povrchní a ledabylé myšlení, popírající objektivní realitu. A že toto „subjektivistické“ myšlení je velmi rozšířené v intelektuálních a politických kruzích. Sokal tvrdí, že jsou to právě akademici, kteří pohrdají kritikou z vnějšku. Odmítá názor některých postmoderně a poststrukturalisticky orientovaných humanitních autorů a myšlenky typu „…vědecké pravdy nemají vyšší epistemologickou hodnotu než jakékoliv jiné narace, jsou pouhými sociálními a lingvistickými konstrukcemi atp. …“ . Podobné postoje považuje přímo za útok na normativní koncepci vědeckého bádání o světě. Tyto všechny nedostatky, které byly zmíněny, ale autorovi nevadí tolik jako proklamovaná příslušnost tvůrců oněch pojednání k levici. Jeho hlavní cíl při psaní parodie byl totiž politický - bojovat proti subjektivismu v levici. Sokal se hlásí k americké levici, ale protestuje proti praktikám, které do ní vnáší mnozí současní poststrukturalističtí, postmoderní, feminističtí a jiní badatelé. Sokal tvrdí: "Mým účelem nebylo obránit vědu před barbarskými hordami literárních kritiků (v pohodě přežijeme, děkuji). Přesněji řečeno, je můj zájem spíše politický, a to bojovat proti módnímu postmodernímu/poststrukturalistickému/sociálněkonstruktivistickému diskurzu - a obecně proti těm, kdo mají sklon k subjektivismu - který, jak věřím, škodí hodnotám a budoucnosti Levice."

[editovat] Odezvy

Sokalův článek a autorovo následné sebeodhalení vyvolalo vlnu zájmu ze strany jak amerických tak francouzských filozofů, sociologů i přírodních vědců, který přerostl akademickou půdu a zasáhl i do komerčních médií (viz napr. reakci Stanleyho Fishe 21. května 1996 v New York Times nebo Bruna Latoura 18. ledna 1997 v Le Monde).

Co si o Sokalovi myslí jeho odpůrci? Především to, že je po filozofické stránce naivní, pokud věří v rozum, logiku a pravdu. Jeho odpůrci stejně tak Sokalovi vyčítají, že nemá dostatečné znalosti v oblasti, kterou kritizuje a proto jeho kritika vyznívá do prázdna.
Příznivci naopak naznačují, že se mu podařilo poukázat na absurdity sociálního konstruktivismu, pokud je používán v souvislosti s přírodními vědami a upozornit na to, že některé způsoby filozofování vedou ke stírání hranice mezi smysluplnou řečí a blábolem. Sokalovi se tak podařilo názorně demonstrovat, nakolik jsme často náchylní nekriticky přijímat myšlenky, které podporují naše stanovisko.

[editovat] Reference

SOKAL, Alan D. Transgressing the Boundaries : Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity. Social Text. Spring/Summer 1996, vol. 14, no. 46-47, s. 217-252.
SOKAL, Alan D. A Physicist Experiment with Cultural Studies. Lingua Franca. May/June 1996, vol. 6, no. 4, s. 62-64.
SOKAL, Alan D. Transgressing the Boundaries : An Afterword. Dissent. Fall 1996, vol. 43, no. 4, s. 93-99.
ROBBINS, Bruce, ROSS, Andrew. Response : A Mystery Science Theatre. Lingua Franca. July/August 1996, vol. 6, no. 5, s. 54-57.
The Sokal hoax : the sham that shook the academy. Edited by the editors of Lingua franca. Lincoln : University of Nebraska Press, c2000. ix, 271 s. ISBN 0-8032-7995-7 .