Seraf
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Seraf (hebr. שרף, pl. שרפים serafím) je jedním z řádů nebeských bytostí, o nichž se zmiňuje Starý zákon, konkrétně kniha Izajáš. Přes představy pozdního židovství se ze serafů stal v křesťanství jeden z řádů andělů.
Ve středověké teologii, vycházející především z díla mystika 6. století, Dionýsia Pseudo-Areopagity, tvoří serafové v hierarchii andělů nejvyšší andělský kúr. Chápou se jako ochránci Božího trůnu, kteří podle Iz 6,3 neustále zpívají: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů! Nebe i země jsou plny tvé slávy.“ Tento zpěv se nazývá též hebrejsky Kádóš či řecky Trisagion. Podle křesťanské teologie jsou serafové bytosti z čistého světla a přímo komunikují s Bohem. Jejich název je spojen se slovem, které evokuje hoření či žhavost – proto jsou i oni spojováni s ohněm, který symbolicky znázorňuje jak očistu, tak lásku. Bývají znázorňováni se šesti perutěmi.
Mezi serafy podle klasického výčtu patří: