Ludvík Svoboda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ludvík Svoboda (oficiální portrét)

Ludvík Svoboda (25. listopadu 1895 Hroznatín – 20. září 1979) byl československý generál a prezident, nositel titulů hrdina ČSSR a SSSR.

Za první světové války byl členem československých legií v Rusku, od roku 1922 pak důstojníkem československé armády. Roku 1939 uprchl do Polska, kde se stal členem československé vojenské jednotky. Po porážce Polska byl zajat Rudou armádou, internován a odsouzen k smrti jako špión (rozsudek však vzápětí na to byl zrušen – patrně z důvodu toho, že Svoboda již tehdy byl agentem NKVD).

Po přepadení SSSR Německem (1941) vstoupil do nově ustavovaných bojových jednotek Čechoslováků bojujících po boku Rudé armády, kde rychle stoupal v hodnostech. V roce 1945 se stal divizním generálem a ministrem obrany ČSR jakožto nestraník (ačkoliv už v té době byl s velkou pravděpodobností tajným členem KSČ).

Právě jeho naprostá loajalita ke KSČ, jíž si demokratické strany nebyly vědomy (jinak by jej nikdy do této funkce neschválily), byla jedním z klíčových prvků v únorovém převratu. Svoboda tehdy sdělil prezidentu Benešovi, že armáda za žádných okolností „nepůjde proti lidu“, čímž se zpronevěřil svým povinnostem ministra obrany, ale zato splnil úkol komunistického trójského koně ve vládě a ozbrojených silách. Na počátku padesátých let byl odstraněn z politiky a krátkou dobu vězněn.

V rámci Pražského jara byl 30. března 1968 zvolen prezidentem místo příliš zkompromitovaného A. Novotného. Za srpnové okupace na jedné straně odmítl jmenovat dělnickorolnickou vládu Biľaka a Indry, na druhé straně se v následujících letech podílel na tzv. normalizaci. 29. května 1975 byl pro zdravotní problémy zbaven prezidentské funkce.

[editovat] Životopis

Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.

Ludvík Svoboda v uniformě generála Československé lidové armády

Narodil se 25. listopadu 1895 v Hroznatíně do rolnické rodiny. V roce 1915 dokončil Vyšší zemědělskou školu a byl odveden do rakousko-uherské armády na východní frontu. Zde padl do ruského zajetí a v roce 1916 v Kyjevě vstoupil do vznikajících československých legií. Po bitvách u Zborova (1917), Bachmače (1918) a sibiřské anabázi se do Československa vrací v roce 1920. O dva roky později se stává důstojníkem v ČS armádě a na vojenské akademii v Hranicích působil jako učitel maďarštiny. Během mobilizace v září 1938 byl velitelem pluku pěchoty a do června 1939, kdy ilegálně odchází do Polska, působil v odbojové organizaci Obrana národa. V Polském Krakově pak velel vznikající ČS jednotce a v září 1939 ho s jednotkou zajala Rudá armáda. NKVD Svobodu odsoudila k smrti jako špiona, ale na zásah Kremlu ho nakonec propustili. Již před válkou totiž spolupracoval se sovětskou rozvědkou. Po nacistickém vpádu do SSSR se Svoboda stává velitelem 1. československého samostatného praporu v Sovětském svazu, který je od června 1943 nasazen do bojů. Tehdy navázal kontakt s ČS komunistickou emigrací v čele s Gottwaldem a díky tomu se rychle stává velitelem 1. samostatného praporu, 1. samostatné brigády a od srpna 1945 velí 1. armádnímu sboru. Po návratu do vlasti se jako nestraník 4. září 1945 stává ministrem národní obrany. To se nakonec ukázalo jako hrubá chyba tehdejší vlády, která nejspíše o úzkých vztazích Svobody s komunisty netušila, protože komunisté tak získali vliv v jednom z nejdůležitějších vládních míst. Svoboda pak při únorovém převratu v roce 1948 prezidentu Benešovi sdělil, že armáda za žádných okolností nepůjde proti lidu a zabránil zásahu armády proti SNB a KSČ. Po převratu se Svoboda stal členem KSČ. V roce 1950 byl z postu ministra národní obrany odvolán a nahrazen A. Čepičkou. Do konce roku 1951 zastával místo náměstka předsedy vlády a byl předsedou ČS státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Poté byl z politiky odstraněn úplně, v roce 1952 krátce vězněn a po propuštění pracoval do roku 1954 v JZD v Hroznatíně. Po smrti Gottwalda a Stalina se díky kontaktům se sovětskými představiteli znovu dostává do politiky. V letech 1954-64 jako člen předsednictva Národního shromáždění zastával ještě post velitele Vojenské akademie K. Gottwalda v Hranicích (1955-58) a poté Vojenského historického ústavu v Praze, kde sepsal své memoáry, které vyšly v roce 1960 pod názvem Z Buzuluku do Prahy.

Po abdikaci prezidenta A. Novotného je 30. 3. 1968 zvolen prezidentem ČSSR a podporoval reformní komunisty v čele s A. Dubčekem až do srpnové invaze Varšavské smlouvy. Během okupace odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády A. Indry a zachránil životy reformistů unesených do Moskvy. Zde je však také donutil podepsat tzv. Moskevský protokol. Během normalizace se stal společně s G. Husákem jedním z hlavních normalizátorů. Od dubna 1974 již nemohl pro špatný zdravotní stav zastávat svůj úřad, ale odmítal se ho vzdát. Proto byl v květnu 1975 přijat zvláštní zákon umožňující jeho odvolání a novým prezidentem se stal G. Husák. Ludvík Svoboda umírá 20. 9. 1979 v Praze.