1. československý armádní sbor
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek potřebuje upravit do jednotného stylu Wikipedie nebo doplnit wikiodkazy na ostatní články. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
Vznik vojenské jednotky v Sovětském svazu za 2. světové války má svůj prapůvod již v roce 1939, kdy po okupaci Čech a Moravy a vzniku Slovenského státu odešli čeští vlastenci do Polska. Zde však byli přijati chladně, postoj polské vlády k nim se změnil až po napadení Polska nacistickým Německem. Československý legion byl po porážce Polska nucen ustoupit do Rumunska, ovšem situace se změnila a tak se naši vojáci ocitli v SSSR. Tam je v souvislosti s tehdejšími postoji Stalina, který měl s Hitlerem uzavřen pakt, nečekalo nic dobrého a ocitli se v sovětských gulazích. Díky intervenci exilové vlády v Londýně se podařilo část čs. vojáků přemístit roku 1940 do Francie, kde měli bojovat proti Němcům. V druhé polovině roku 1941 po napadení Sovětského svaz nacistickým Německem se začala měnit situace zbylých vojáků. Čs. komunisté, kteří byli v sovětském azylu i samotné vedení legionu pod vedením podplukovníka Ludvíka Svobody, přimělo sovětskou vládu, aby uvažovala o vzniku čs. zahraničního vojska na jejím území. Počátkem roku 1942 se v Buzuluku začala formovat jednotka, která měla být základem nové čs. armády. Kromě vojáků z čs. legionu se do ní hlásili čs. občané, žijící v SSSR, slovenští zajatci a přeběhlíci, původně bojující v slovenské armádě proti SSSR, později i volyňští Češi. Jednotka se stala předmětem politického boje mezi exilovou londýnskou vládou a exilovým vedením KSČ, jejímž představitelem byl Klement Gottwald.
V polovině července roku 1942 již byl 1. československý samostatný polní prapor zformován. Dne 28. srpna 1942 se Ludvík Svoboda obrátil s dopisem ke Stalinovi, v němž žádal o nasazení na frontu, za což sklidil kritiku Benešovy londýnské vlády. Stalin žádosti vyhověl a přikázal jednotku o síle 979 mužů a 38 žen vyzbrojit. Prapor obdržel 750 pušek, 50 samopalů, 50 revolverů, 40 lehkých a 12 těžkých kulometů, 16 protitankových pušek, 18 minometů a 2 kanóny ráže 45 mm. Vojáci byli obléknuti do britských stejnokrojů. Dne 30. ledna 1943 odjel na frontu do prostoru Charkova. 8. března prošel prvním bojovým křestem, když bránil útoku německých elitních jednotek - tankových divizí SS "Adolf Hitler" a "Totenkopf." Vzhledem k tomu, že nedisponoval těžkými zbraněmi, byl posílen o bojové prostředky Rudé armády. Plukovníku Svobodovi byly přiděleny sovětská tanková brigáda, gardový raketometný oddíl, dva dělostřelecké oddíly a v průběhu bojů další protitankové dělostřelecké palebné síly. V bitvě u Sokolova padl nadporučík Otakar Jaroš, který byl posmrtně povýšen na kapitána a jako prvnímu cizinci mu byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu. Českoslovenští vojáci u Sokolova nepustili Němce za linii řeky Mže a splnili svůj úkol, což mělo ohlas jak v okupovaném Protektorátu, tak v ostatních zemích protifašistické koalice.
Po bitvě u Sokolova se čs. vojáci přemístili do Novochoperska, kam dorazili 9. května 1943. Zde byla jednotka postupně doplňována o nové příslušníky a vznikla z ní 1. československá samostatná brigáda, která čítala 3.517 vojáků. Část z nich prošla výcvikem v tankové škole v Tambě, protože byla snaha získat samostatnost a nezávislost čs. vojáků na sovětské podpoře těžkými zbraněmi. V září roku 1943 čítala výzbroj čs. brigády 10 tanků T 34, 10 lehkých tanků T 70, 10 obrněných aut, 212 automobilů, 62 motocyklů, 6 houfnic ráže 122 mm, 12 kanónů ráže 76 mm, 10 protitankových kanónů ráže 45 mm, 30 minometů, 99 kulometů, 512 samopalů a 2158 automatických pušek. Začátkem října 1943 odjeli čs. vojáci na frontu, kde byli nasazeni do bojů o Kyjev. Zde vedli hlavní útok, přičemž dosáhli skvělého vítězství, když se 6. listopadu 1943 probili městem a když se jim podařilo přetnout ústupovou cestu nepříteli. Tři velitelé tanků obdrželi titul Hrdiny Sovětského svazu, brigáda byla vyznamenána Suvorovým řádem 2. stupně. Další střety s německým protivníkem se udály u Čerchaňova, Vasilkova, Bílé Cerekve, Žaškova a Ostrožan a českoslovenští vojáci si v nich vedli profesionálně, za což si vysloužili uznání nejen v Sovětském svazu.
V březnu 1944 byla brigáda přemístěna na žádost Ludvíka Svobody do Rovna, které bylo střediskem Volyňských Čechů. Zde byl vyhlášen nábor, do kterého se přihlásilo přes 12 tisíc dobrovolníků, z toho na 600 žen. Koncem dubna se brigáda s dobrovolníky přemístila do prostoru Černovic, kde probíhal intenzívní výcvik. Zařazením nováčků do armády tak vznikl První československý armádní sbor v SSSR, který byl doplněn jednak o dobrovolníky z Podkarpatské Rusi, jednak o čs. občany, kteří se již zotavili po propuštění ze sovětských gulagů. Součástí sboru byla i 2. paradesantní brigáda, která byla vycvičena v městě Jefremov a která vznikla převážně z První slovenské pěší divize, která bojovala proti SSSR, avšak v říjnu 1943 přešla k Rudé armádě. V létě 1944 se 1 československý armádní sbor skládal se ze dvou pěších brigád, jedné brigády tankové, jedné brigády paradesantní, ze šesti dělostřeleckých pluků, několika protiletadlových oddílů, 3 ženijních praporů a 4 spojovacích praporů. Jeho velitelem se stal generál Kratochvíl, kterého jmenovala čs. vláda ve Velké Británii. Základem sboru byla 1. brigáda, jejímž velitelem zůstal generál Ludvík Svoboda. Neshody mezi vedením a čs. exilovou vládou v Londýně pokračovaly, a to dokonce i kvůli takovým malichernostem, jakou bylo např. převléknutí čs. vojáků do nových uniforem.
29. srpna 1944 vypuklo na Slovensku národní povstání. Čs. vládou bylo rozhodnuto, aby byl učiněny všechny kroky na jeho podporu. 17. září přistál na Slovensku 1. čs. samostatný stíhací letecký pluk, jehož velitelem byl František Fajtl, od 26. září byla na Slovensko přepravována 2. paradesantní brigáda. Zároveň se narychlo připravovala Karpatsko-dukelská operace, při níž měl čs. armádní sbor rychle proniknout na Slovensko. Situace se však vzhledem k silné německé obraně vyvíjela naprosto jinak. Tato vojenská akce, při níž se po velkých ztrátách podařilo po 80 dnech přejít čs. vojskům na území Slovenska, vyvolává dodnes dohady historiků. Jelikož sbor utrpěl v prvních dnech velké ztráty, odvolal maršál Koněv generála Kratochvíla z funkce a velením sboru pověřil generála Svobodu. Těžké boje trvaly až do 6. října 1944, kdy čs. vojáci vstoupili na území Československa. Poté se pustili po boku Rudé armády do postupného osvobozování Slovenska.
V závěru prosince 1944 byly odveleny 1. až 5. dělostřelecký pluk a 1. tankový prapor na posílení útoku u Jasla, kde si vedly velmi úspěšně. Začátkem roku 1945 postupoval 1. čs. armádní sbor středním Slovenskem, avšak koncem ledna byl jeho postup zastaven silnou německou obranou. Jeho obrněné jednotky byly v únoru převeleny pro potřeby Ostravské operace. Těžké boje o Liptovský Mikuláš probíhaly až do počátku dubna. V dalších bojích velení sboru převzal generál Karel Klapálek, bývalý velitel východního praporu na Středním východě a náčelníkem sboru se stal generál Bohuslav Boček. Ludvík Svoboda byl 4. dubna jmenován ministrem národní obrany na osvobozeném území ČSR. Téhož dne byl osvobozen Liptovský Mikuláš, dne následujícího Ružomberok. Útok čs. jednotek pokračoval na Martin a Žilinu. V údolí Váhu, obklopeném horami však probíhal velmi pomalu, a tak se 1. čs. armádní sbor dostal na Moravu až počátkem května. Současně s těmito boji probíhala Ostravsko-Opavská operace, která trvala od 10. března do 5. května 1945, a které se zúčastnily i složky 1. čs. armádního sboru, jimiž byla zejména 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR a 1. čs. smíšená letecká divize. Dne 15. dubna překročili českoslovenští tankisté československou hranici a pokračovali v bojích na území Moravy a Slezska. Ještě po oficiální kapitulaci Německa pomáhaly čs. jednotky čistit území od nepřátelských vojáků, kteří neunesli hořkost porážky a pokračovali v boji. Dne 10. května dorazily první čs. jednotky do Prahy a 17. května se konala v Praze přehlídka čs. vojsk. 1. československý armádní sbor vzrostl při osvobozování Československa o nové síly, přičemž v jeho složkách působili zmobilizovaní vojáci i partyzáni, takže na konci svého poslání čítal šedesát tisíc mužů.
[editovat] Kontroverze
Vojáci 1. československého armádního sboru prošli nejen peklem bojů, ale dotkly se jich i osobní zážitky a zkušenosti. Nejprve si mnozí z nich vyzkoušeli život v sovětském gulagu, volyňští Češi poznali Stalinův komunistický režim na vlastní kůži, poté, při postupu Sovětským svazem, Polskem, Slovenskem a částečně i Moravou se seznamovali s nacistickými zločiny: vypálenými vesnicemi, zmasakrovaným civilním obyvatelstvem, ponížené, zbídačené a o vše připravené lidi, kteří měli smůlu, že patřili podle zrůdné nacistické ideologie k méněcenné rase. Tato nacistická zvěrstva prohloubila nenávist čs. vojáků vůči Němcům, která v nich už byla od roku 1938, kdy se po přijetí Mnichovské dohody nemohli Německu bránit. Tato nenávist vedla v samém závěru války i těsně po jejich skončení k excesům vůči Němcům.
Tyto válečné zločiny, kterých se dopouštěli jeho vojáci, byť v menší míře, než samotná Rudá armáda, jsou velkou skvrnou na pověsti 1. československého armádního sboru.
1. čs. armádní sbor zanikl prakticky krátce po ukončení války, dne 25. 5. 1945 byla schválená tzv. Prozatímní organizace čs. branné moci, podle niž došlo k reorganizaci čs. armády. Následné excesy spadají na konto Československé armády jako celku. [1]
Příslušníci sboru se po válce mimo jiné ochotně podíleli na tzv. divokém odsunu. Jedním z nejznámějších zločinů (a jedním z potrestaných, byť ve výsledku jen symbolicky) je masakr na Švédských šancích, kde příslušníci sboru povraždili 265 německých civilistů (z toho 120 žen a 74 dětí mladších 14 let).
