Ivan IV.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ivan IV. (25. srpna 1530 - 18. března 1584), známý též jako Ivan Hrozný (
Иван Грозный), byl od roku 1533 velikým knížetem Moskevské Rusi. Jako první se nechal korunovat carem. Za jeho vlády došlo k pokusu o prosazení ruského absolutismu - samoděržaví.
Ivan IV. Vasiljevič formálně začal vládnout již ve svých třech letech, faktickou vládu ale vykonávala jeho matka Jelena Glinská. Po matčině smrti roku 1538 se vlády zmocnila vysoká ruská šlechta, knížata a (bojaři), vedená urozeným rodem Šujských. V roce 1547, když mu bylo sedmnáct let, se prohlásil za cara a samovládce vší Rusi.
Začátek vlády Ivana IV. se nesl ve znamení řady pozitivních reforem, které zasáhly mnoho oblastí života ruského státu. Úspěšné reformy přinesly výsledky v podobě dobytí dvou tatarských chanátů za jihovýchodními hranicemi státu, Kazaňského (1552) a Astrachaňského (1555). Znamenaly také dočasné smíření dvou šlechtických vrstev, které měly rozdílné cíle a názory: bojarsko-knížecí aristokracie, která si nepřála upevňování panovnické moci, a drobné poměstné šlechty, podporující naopak panovníka. Tato spolupráce však netrvala věčně. Názory těchto dvou táborů, které ovlivňovaly politiku Moskevské Rusi, se rozešly v otázce zahraniční politiky. Ivan IV. si přál získat přístup k Baltu, a zajistit tak Rusku intenzívnější obchodní styky s Evropou. Knížata a bojaři chtěli dále válčit s Tatary. Konflikt se postupně přiostřoval, až vyvrcholil roku 1565 Ivanovým zavedení opričniny.
Opričnina byla zvláštním správním systémem, jehož podstatou bylo rozdělení státu (území, úřadů, pokladny, hlavního města) na dvě části, zemštinu tradičně spravovanou zemskými orgány v čele s bojarskou dumou a opričninu, nacházející v přímém carově vlastnictví. Zpočátku patřila do opričniny polovina, později až dvě třetiny moskevského území, především centrální oblasti s kvalitnější půdou. V opričnině zřídil car stejné orgány, jako byly v zemštině, dvůr, prikazy, dumu ad., zamýšlené nové typy orgánů státní správy nevznikly. Opričniny byla zaměřena proti mocenským a separatistickým snahám bojarsko-knížecí aristokracie, jejím hlavním cílem mělo být prosazení absolutistické moci panovníka, samoděržaví. Jeho hlavním mocenským nástrojem se stalo opričné vojsko, původně tisíc mužů tvořících carovu osobní gardu, jejichž počet se rychle rozrostl na šest tisíc. Rekrutovali se především ze střední poměstné šlechty, ale byli zde také příslušníci starobylého moskevského bojarstva, kteří se vyznamenali zvláštní oddaností carovi, cizinci a dobrodruzi. Opričníkům byla přidělována poměstí na území opričniny, kromě toho byli odměňováni ze zvláštní daně, která se vybírala ze zemštiny. Opričníci měli v podstatě funkci tajné policie. Pátrali po nepřátelích, vyslýchali je a mučili. Stáli mimo zákon, a proto si nikdo na ně nesměl stěžovat. Na denním pořádku byly konfiskace majetku a masové popravy Ivanových odpůrců, a to skutečných i domnělých, konaly se trestné výpravy proti městům či celým újezdům. (Například roku 1570 bylo odhaleno údajné spiknutí v Novgorodu Velikém. Účtování s údajnými zrádci trvalo šest týdnů. Tisíce obyvatel byly mučeny a topeny v mrznoucím Volchovu i s celými rodinami. O život tehdy přišlo na 60 tisíc lidí.) Represálie byly namířeny nejen proti aristokracii, ale také proti jejím poddaným. Opričnina měla jen dočasný efekt a očekávaný výsledek Ivanu Hroznému nepřinesla. Hlavní síly odporu bojarstva byly sice zlomeny a mnoho rodin vyhlazeno, ale nastolit samoděržaví se v plném rozsahu nepodařilo. Současně spěla Moskva k neúspěchům v livonské válce (1558-1582/1583). Šlo o konflikt, jímž se Ivan IV. snažil získat přístup do Pobaltí. Postupně válčil s Livonskem, které napadl roku 1558, Litvou, Polskem a Švédskem . Svého cíle dosáhl po ovládnutí Narvy pouze dočasně (1558-1581). Vyčerpávající vojenský konflikt spolu s opričninou podlomily síly moskevského státu a přivedly ho k hospodářskému úpadku. Centrální oblasti kolem Moskvy se začaly vylidňovat, mnozí obyvatelé zahynuli, další prchali do Polska, na Litvu, do Švédska i do Turecka. Ukázalo se, že opričné vojsko, zvyklé terorizovat domácí obyvatelstvo, se nehodí pro regulérně vedenou válku. Neosvědčilo se na livonském bojišti, ani v boji s Tatary, kteří roku 1571 napadli a vypálili Moskvu. Kromě toho vznikla mezi novými vlastníky půdy brzy nová aristokracie. Roku 1572 byla opričnina zrušena a dále se o ní nesmělo ani mluvit. Velitel opričných vojsk kníže Čerkasskij byl popraven, další přední osobnosti opričniny stihly těžké tresty. Opričnina se tak v konečné fázi obrátila proti svým tvůrcům, málokdo z prvních opričníků ji přežil. Území státu se opět dostalo pod jednotnou správu, část půdy zabrané pro opričninu byla vrácena původním vlastníkům. Ivan Hrozný se ještě třikrát vrátil k opričným pořádkům a pokusil se je, třebaže v modifikované podobě, obnovit pod názvem carův úděl, prostřednictvím vlády pokřtěného tatarského prince Simeona Bekbulatoviče a jako carův dvůr. Vždy to bylo spojeno s dalšími vlnami teroru a represálií.
Za Ivanovy vlády se do Ruska poprvé dostal knihtisk. Ivan se snaži rozvíjet obchodní styky s evropskými zeměmi, například s Anglií nebo Holandskem.
Na jihovýchodě připojil Ivan IV. k moskevskému státu tatarské chanáty Kazaňský a Astrachaňský. S územní expanzí pokračoval dále východním směrem a poprvé umožnil Rusům kolonizovat část západní Sibiře.
Problematické Ivanovo dětství, kdy byl svědkem časté mnoha krutostí, a pozdější zrady nejbližších osob těžce dopadly na Ivanovu psychiku a projevily se krajní podezřívavostí, přehnaným strachem o vlastní osobu a neúměrnou krutostí vůči otevřeným nepřátelům (bojaři), ale i těm, na nějž pouze padl stín podezření ze zrady. Postupně se obrátila i proti carovu nejbližšímu okolí. Roku 1581 Ivan surově zbil svoji snachu ve vysokém stupni těhotenství, která se prý pohybovala v carském paláci (ovšem ve vlastních komnatách) dostatečně neoděná. Žena následně potratila. Svého syna Ivana, který se manželky zastal, car smrtelně zranil železnou holí (viz Repninův obraz).
Přes svoji povahu a psychické problémy byl Ivan IV. nadaným vládcem, který dobře chápal, co Rusko ke svému prospěchu potřebuje (omezení moci vysoké šlechty, jak to bylo běžné v západních monarchiích, styky s hospoářsky vyspělejšími evrospkými zeměmi atd.) Svoje záměry však prosazoval velmi neadekvátními krutými metodami a svoji zemi v konečném výsledku citelně poškodil. V konci jeho vlády se v moskevském státě začala projevovat hluboká krize. V roce 1584 Ivan IV. zemřel a na jeho místo nastoupil bezdětný a zřejmě i psychicky méněcenný mladší syn Fjodor I. Ivanovič. Faktické vlády se počátkem 90.let zmocnil Boris Godunov. V zemi nastal dočasně klid, ale po Fjodorově smrti, kdy se Godunov stal carem, se nashromážděné problémy pojevily novou krizí, kterou doprovázela řada vzpour a nepokojů. Situaci navíc zkomplikovala zahraniční intervence (Poláci, Švédové). Toto období je v ruské historiografii označováno jako smuta - období zmatků.
[editovat] Podívejte se též na
- Seznam hlav ruského státu
- Dějiny Ruska
