HIV
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
HIV (z angl. Human Imunodeficiency Virus, virus lidské imunodeficience) náleží k tzv. retrovirům, což je skupina RNA virů mající schopnost vytvořit podle své RNA řetězec DNA a ten vložit do genomu buňky. Částice HIV sestávají z molekuly RNA, enzymu zpětné transkriptázy (je zodpovědná za přepis RNA do DNA), enzymu integrázy (zodpovídá za začlenění nově vzniklé DNA do DNA buňky), kapsidy a membrány z dříve infikované buňky, obohacené o glykoproteiny gp120 a gp41, sloužící k identifikaci vhodné buňky a usnadnění průniku do ní. Způsobuje nemoc AIDS z anglického výrazu pro „syndrom získané imunitní nedostatečnosti“.
Obsah |
[editovat] Způsoby přenosu a prevence
Virus HIV se přenáší především krví, některými sexuálními aktivitami (zejména nechráněným pohlavním stykem), a z matky na dítě. Běžný kontakt s nakaženou osobou nepředstavuje žádné riziko. Virus je obsažen v tělních tekutinách nakažené osoby. Kontaktem tělní tekutiny obsahující virus se sliznicí nebo otevřenou ránou může dojít k přenosu. Mezi nejrizikovější tělesné tekutiny patří:
- Krev, včetně krve menstruační a některých krevních derivátů, představuje největší riziko.
- Sperma
- Poševní sekret
Virus se v nebezpečných koncentracích nachází i v mozkomíšní tekutině a mateřském mléku, může se vyskytovat v předejakulační tekutině. V nízkých koncentracích byl nalezen i ve slinách, slzách a moči - koncentrace je zde však natolik nízká, že nepředstavuje reálné riziko nákazy. Riziko však významně stoupá, pokud jsou tyto tekutiny smíšeny kvůli zranění s krví. V potu virus nalezen nebyl.
[editovat] Přenos krví
Krev je z hlediska přenosu nejnebezpečnější tekutinou. Rizikové jsou zejména použité injekční jehly, ať už sdílené mezi narkomany nebo opakovaně používané v zemích se zaostalým zdravotnictvím. Důsledné používání jednorázových jehel je z hlediska prevence nutností. Přenos krevní transfůzí je dnes díky testování krve vzácný, stále k němu však občas dochází. Riziko představují i orgánové transplantace. Velkému riziku je vystaven zdravotnický personál manipulující s krví.
Hmyzí kousnutí riziko přenosu nepředstavuje.
[editovat] Sexuální přenos
Sexuální přenos byl zaznamenán z ženy na muže, muže na ženu, muže na muže i ženy na ženu. K přenosu může docházet při análním, vaginálním i orálním styku, případně jakékoliv jiné praktice, během které dochází ke styku sliznic se sexuálními sekrety či krví. Anální styk je významně nebezpečnější než vaginální, orální styk je nebezpečný nejméně. Vaginální styk představuje vyšší riziko přenosu z muže na ženu než naopak (žena je vystavena většímu množství tekutin partnera než muž, sperma obsahuje vyšší koncentrace viru než vaginální sekret, žena je tekutinám vystavena déle a větší plochou sliznice). I v případě análního styku je většímu riziku vystaven příjemce.
Pravděpodobnost přenosu HIV infekce při jednotlivém nechráněném sexuálním styku záleží na řadě faktorů, jako je druh styku, aktuální množství viru v nakaženém partnerovi, současná nákaza další pohlavní chorobou (zvyšuje riziko přenosu) atd. Pohlavní styk během menstruace je vzhledem k přítomnosti krve rizikovější. Zatímco při vaginálním styku je pravděpodobnost přenosu z muže na ženu jedna ku několika stům až tisícům, v případě análního styku může být ař jedna ku několika málo desítkám.
Líbání rizikové není (pokud nejsou ústa poraněná).
Riziko nákazy významně snižuje kondom, je-li správně použit, a partnerská věrnost. Rizikové je časté střídání partnerů. Ostatní formy antikoncepce (například hormonální) při styku ochranu před nákazou neposkytují. Po nechráněném styku s neznámým partnerem, avšak v dostatečném časovém odstupu nutném pro správnou diagnózu, je vhodné u lékaře podstoupit krevní testy na přítomnost viru. Nákaze tak již samozřejmě nelze zabránit, ale lze zabránit nákaze dalších partnerů a včasnou léčbou zlepšit prognózu nemoci.
[editovat] Přenos z matky na dítě
K přenosu viru HIV z matky na dítě může dojít jak během vlastního těhotesntví, tak během porodu. K přenosu tak dochází v 15 – 30 % případů. Vhodnou antivirovou léčbou během těhotenství a porodem císařským řezem, lze toto riziko významně snížit (1 %). Další riziko přenosu představuje kojení, kterého by se HIV pozitivní matky, mají-li možnost, měly vyvarovat.
[editovat] Chování viru v organismu
Virus v organismu napadá primárně CD4+ buňky, což je nepříliš početný typ T-lymfocytů odpovídajících za řízení imunitní odpovědi. Inkorporuje se do jejich jádra a čas od času se namnoží, obvykle v případě, kdy je organismus nějak oslaben, a obsadí další buňky. Imunitní systém napadeného zpočátku reaguje na každou větší produkci částic tvorbou velkého množství protilátek, takže infekce zpočátku připomíná zákopovou válku, kdy virus občas udělá krůček vpřed a zase se chvíli nic neděje. A další krok. Jeho postup je pomalý, ale nezadržitelný.
Posléze dochází k tomu, že odpověď imunitního systému na podnět (infekci, zhoubné bujení) je vzhledem ke klesajícímu počtu CD4+ buněk stále váhavější – přichází opožděně (infekce má čas se pořádně rozvinout, nádorek rozrůst) a trvá zbytečně dlouho (je opožděně vypínána, což značně vyčerpává organismus). Posléze se potíže nakumulují, špatně fungující systém se nejdříve přetíží a nakonec zhroutí. V posledních fázích je tento proces podpořen extrémním vyčerpáním organismu, který musí vyvinout nezměrné úsilí na zvládnutí i té sebemenší infekce. U nemocného propuká AIDS a virus se začíná masivně šířit organismem. Nyní již napadá i další buňky – makrofágy, nervové buňky a další.
[editovat] Teorie o původu viru
HIV je blízký příbuzný viru SIV, který způsobuje nemoc podobnou AIDS u opic. Předpokládá se, že se na člověka přenesl z šimpanzů.
Vznik a rozšíření AIDS přitahuje příznivce různých spikleneckých a konspiračních teorií, byla např. rozšířena fáma, že vznikl v laboratořích CIA a za vznikem tohoto viru stojí vláda Spojených států, která chtěla snížit počet obyvatel Země z důvodu narůstající spotřeby surovin. Údajně virus HIV obsahuje částice viru Višna, vyvolávajícího onemocnění islandských ovcí. Višna je podle této teorie uměle vyrobený virus, pocházející z dob nacistického Německa. Při posuzování těchto terorii je třeba si uvědomit, že v době prvního objevení viru HIV (natožpak v době druhé světové války) neexistovaly dostatečné technologie, které by umožňovaly vyrobit virus nebo upravit již existující viry do nebezpečné podoby. V současnosti existují technologie, které umožňují za jistých podmínek laboratorní syntézu již známých virů, ale ta nebyla v době, kdy se objevil AIDS možná, protože výzkum genové úpravy byl teprve v počátcích.
