Historický vývoj češtiny
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Historický vývoj češtiny zachycuje významná období vývoje českého jazyka od konce 1. tisíciletí až po současnost. Čeština se jako samostatný jazyk vyvinula na sklonku 1. tisíciletí n. l. z praslovanštiny.
Obsah |
[editovat] Jednotlivá období
[editovat] Pračeština
Nejstarší vývojové stadium češtiny jako samostatného jazyka (konec 10. století – asi polovina 12. století). Jazykovědcům je známa pouze její rekonstruovaná podoba. Z tohoto období neexistují písemné doklady. Funkci spisovného jazyka tehdy zastávala latina a v menší míře také staroslověnština.
Nejranější změny praslovanštiny byly společné všem západoslovanským nářečím, byla to především palatizace veláry ch na š (vьšь všechen), kdežto ve východoslovanských a jihoslovanských vzniklo s (vьsь). V 10. století došlo ke kontrakci skupin vokál + j + vokál (dobriji > dobr’í, dobroje > dobré), zánik a vokalizace jerů podle tzv. Havlíkova jerového pravidla (bъzъ > bez, bъza > bza, později bezu) a denazalizace nosovek ę [ẽ] na ä a ǫ [õ] na u. Zánik lichých jerů vedl završení fonologizace protikladu palatizovanosti (změkčenosti) a nepalatizovanosti konsonantů, ke střídání vkladného e a 0. Posílil se i protiklad kvantity (délky) u vokálů. Později došlo k depalatizaci konsonantů před e a ä. Tím se snížila frekvence výskytu palatizovaných konsonantů, ale zároveň se byl protiklad palatizovanosti posílen. Před koncem 12. století ještě nastala změna ’ä > ě a ä > a.
Vokály se dělily na přední (ä, e, i, ě) a zadní (a, o, u), přičemž přední měly své zadní varianty a naopak. Všechny vokály mohly být dlouhé i krátké. Konsonanty se dělily na tvrdé (b, p, v, m, t, d, r, l, n, c, z, s, k, g, ch) a měkké – palatální (t’, d’, r’, l’, n’, c’, s’, z’, č, š, ž, j, ň). Toto rozdělení mělo zásadní vliv na další vývoj.
Ve jmenné deklinaci (skloňování) dochází ke střetávání tradičního rozdělení podle zakončení kmene a principu rodového (rozdělení na maskulina, feminina a neutra), který získával na významu. Existovalo trojí mluvnické číslo: kromě singuláru a plurálu ještě duál (dvojné číslo).
V konjugaci sloves se uplatňuje duál. Minulé děje se vyjadřují aoristem, imperfektem a préteritem, předminulé antepréteritem. Futurum (budoucí čas) ještě není ustáleno, používá se často přítomný čas. Vidový protiklad dokonavosti a nedokonavosti dosud není plně vytvořen, přežívají slovesa obouvidová a bezvidová.
[editovat] Raná stará čeština
Období od poloviny 12. století do konce 13. století. Z tohoto období pocházejí první české písemné památky – bohemika (česká jména v cizojazyčném textu), glosy (české překlady slov a frází vepsané do cizojazyčného textu) a přípisky (záznamy v češtině, které se neváží k cizojazyčnému textu).
Nejstarší známé samostatné české věty byly připsány k zakládací listině litoměřické kapituly na počátku 13. století:
Pauel dal geʃt ploʃcoucih zemu
Wlah dalgeʃt dolaʃ zemu iʃuiatemu ʃcepanu ʃeduema duʃnicoma bogucea aʃedlatu
(v přepise: Pavel dal jest Ploškovcích zem’u. Vlach dal jest Dolás zem’u i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma Bogučeja a Sedlatu.)
Texty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal písmena latinské abecedy bez jakékoliv úpravy i pro zápis hlásek, které byly latině cizí. Např. písmeno c označovalo k, c i č. Vznikala nejednoznačnost, která byla závažná zejména u vlastních jmen. Později se během 13. století začíná, i když zatím nesoustavně, objevovat pravopis spřežkový, kdy se k zachycení českých hlásek používají kombinace písmen (spřežek), např. rs pro ř.
Dochází k rozsáhlým změnám v hláskosloví. Jsou odstraněny přední a zadní varianty vokálů, mění se např. ’ä > ě (ie) a ’a > ě (v’a̋ce > viece, p’äkný > pěkný). V morfologii se tato změna projevila prohloubením rozdílu mezi měkkými a tvrdými typy jmen (sedláka x oráčě, města x mor’ě, žena x dušě) i u sloves (volati x sázěti). Tvrdé slabikotvorné l se změnilo na lu (Chlmec > Chlumec, dĺgý > dlúhý) na rozdíl od měkkého l’. Od 12. století dochází k přeměně g na ɣ, později na h. Později dochází k asibilaci, tj. přidávání sykavkového šumu k palatizovaným alveolárám t’, d’ a r’, přičemž c’ a dz’ později opět zaniklo. Asibilace se však důsledně projevila trvalou změnou r’ > ř.
Morfologie se v tomto období příliš neliší od pračeské.
[editovat] Čeština 14. století
Ve 14. století začíná čeština pronikat do různých literárních žánrů, na konci století již existují i úřední listiny psané česky. V písmu se uplatňuje spřežkový pravopis. Zpočátku se jedná o tzv. starší spřežkový pravopis: ch = ch, chz = č, cz = c, g = j, rs, rʃ, rz = ř, s, ʃ = ž, ʃʃ = š, w = v, v = u, zz = s, z = z, ie, ye = ě, grafémy i a y jsou zaměnitelné. Délka vokálů se zpravidla neoznačuje, zřídka se vyjadřuje zdvojením. Závazný předpis neexistoval, proto nebyl tento systém aplikován vždy přesně. Od 40. let se uplatnil tzv. mladší spřežkový pravopis: ch = ch, cz = c i č, g = j, rs, rʃ, rz = ř, s, ʃ = s i š, ʃʃ = s i š, w = v, v = u, z = z i ž, y na konci slabiky = j, ie, ye = ě. Grafémy i a y jsou i nadále zaměnitelné. Sporadicky se začíná používat interpunkční znaménko v různých podobách. Jeho funkcí je vyznačení pauzy.
Nastala změna ’u > i (kl’úč > klíč) a ’o > ě (koňóm > koniem). Završila se tzv. hlavní historická depalatizace, započatá ve 13. století. Palatizované (změkčené) konsonaty buď splynuly se svými tvrdými protějšky, nebo se staly palatálními (ď, ť, ň). Depalatizace se zatím ještě netýkala měkkého a tvrdého l, které splynuly v jediné střední l až na přelomu 14. a 15. století. V souvislosti s tím došlo k zániku fonému ě [ʲe]. Krátké ě se buď změnilo v e, nebo se před labiálami ve výslovnosti rozložilo na j + e (pěna [pjena]). Dlouhé ě se diftongizovalo na ie (chtieti, čieše, piesek). Současně s tím se dlouhé ó změnilo na diftong uo (sól > suol). Ve výslovnosti se začala prosazovat regresivní asimilace znělosti (s výjimkou h, ř a v), znělost se po zániku palatizace stala hlavním korelačním rysem u konsonantů. Konsonant v se původně zřejmě vyslovoval bilabiálně (jak se zachovalo na konci slabiky ve východočeských nářečích: diwnej, stowka), ve 14. století se artikulace přizpůsobila neznělému labiodentálnímu f. V Čechách vzniklo tzv. protetické v- na začátku slov začínajících o-.
V morfologii se stabilizovaly tvary futura nedokonavých sloves, z různých forem typu chc’u volati, jmám volati, budu volati a budu volal se nakonec prosadil typ budu volati. Ustálil se vidový protiklad dokonavosti a nedokonavosti. Uplatňuje se perfektivizační funkce prefixů (předpon) a imperfektivizační funkce sufixů (přípon). V důsledku toho se koncem století v mluvené řeči přestávají používat aorist a imperfektum a jsou postupně nahrazovány préteritem. Začíná se konstituovat opisné pasívum.
[editovat] Čeština doby husitské
Období 15. století od počátku kazatelské činnosti Jana Husa do doby nástupu českého humanismu. Rozšiřuje se počet uživatelů spisovného českého jazyka, zejména těch, kteří uměli číst. Čeština již plně pronikla i do administrativní oblasti.
Na začátku století se ve spise De orthographia Bohemica, jehož autorství se připisuje Janu Husovi, objevuje návrh na změnu pravopisu – tzv. diakritický pravopis. Pro záznam měkkých konsonantů jsou spřežky nahrazeny tečkou nad písmenem. Délka vokálů se označuje čárkou. Zachovávají se spřežka ch a grafém w. Zaměnitelnost grafémů i a y je zrušena. Návrh je dílem jedince, proto se tento grafický systém ujímal jen pozvolna a užíval se souběžně s pravopisem spřežkovým. S rozvojem řečnického umění se stále více užívá interpunkční znaménko.
Ve výslovnosti postupně splynulo y a i. V Čechách se tato změna projevila diftongizací ý > ej (viz Obecná čeština). Dochází k diftongizaci ú > ou (psáno au, pravděpodobně se diftong vyslovoval odlišně než dnes). Postupně se též monoftongizovalo ie > í (miera > míra). Monoftongizovalo se uo > ú. Diftong uo se někdy zapisoval jako o ve formě kroužku nad písmenem u, z čehož vznikl grafém ů (kuoň > kůň), po změně výslovnosti se kroužek začal považovat za diakritické znaménko označující délku.
Protiklad životnosti u maskulin zatím není při skloňování zcela vyhraněn, neužívá se zatím u zvířat (vidím pána x vidím pes). Do konce století i v psaném projevu zanikly aorist a imperfektum a byly plně nahrazeny préteritem.
[editovat] Čeština humanistická
Období vyspělého spisovného jazyka v 16. a na počátku 17. století. Pravopis v psaném projevu stále není jednotný, převážně spřežkový v různých podobách. Po vynálezu knihtisku se v tištěných dílech však ustálil jednotný tzv. bratrský pravopis (podle listů vydávaných Jednotou bratrskou), který byl převážně diakritický se zachováním několika spřežek. Původní tečka nad měkkými konsonanty se změnila v háček, kterého se užívalo nad č, ď, ň, ř, ť, ž. Písmeno š se psalo většinou jen na konci slova, uprostřed se psalo spřežkou ʃʃ. Grafém ě se začal používat dnešním způsobem. Délka vokálů se označovala čárkou, kromě ů vzniklého z původního ó. Dlouhé í se z technických důvodů nejprve zvojovalo ii, později se zapisovalo ij, nakonec j. Vyslovované [j] se zapisovalo jako g nebo y, pro zápis [g] se někdy používal grafém ǧ. Uchovalo se psaní dvojitého w, jednoduché v označovalo u na začátku slova. Diftong [ou] se zapisoval au. Po c, s, z se vždy psalo y (cyzý). Komplikovaná syntax, ovlivněná latinskými texty, si vyžádala zdokonalení interpunkce. Čárka se však používala podle pauz ve výslovnosti, nikoliv podle syntaxe. Začaly se používat i tečka, dvojtečka, otazník a vykřičník. Pro potřeby tiskařů vycházejí první gramatiky.
Ve výslovnosti se dokončila diftongizace ý > ej, která však v grafice pronikla jen do textů nižšího stylu. Byla dokončena i diftongizace ú > ou (v grafice však i nadále zůstalo au), na začátku slova však pronikla jen v nižším a odborném stylu. Psané mě [mje] se začalo vyslovovat [mňe]. Nastala změna tautosylabického aj > ej (daj > dej, vajce > vejce), heterosylabického aj se nedotkla (dají, vajec).
V morfologii bylo dovršeno rozlišení životných a neživotných maskulin (vidím psa).
Standardem spisovného jazyka pro další období se stal nový překlad Bible, známý jako Bible kralická.
[editovat] Čeština barokní
Období od poloviny 17. století do druhé třetiny 18. století bylo poznamenáno konfiskacemi a emigrací české inteligence po bitvě na Bílé hoře. Došlo k omezení fungování spisovného jazyka, který nejdříve ustoupil z oblasti vědy, postupně i z náročné literatury a nakonec i z oblasti administrativní. Vyšší literární styl pěstovala v zahraničí pouze česká emigrace. Vrcholem a zároveň i koncem rozvoje vysokého stylu je tvorba J. A. Komenského.
Změny hláskosloví a tvarosloví spisovné češtiny byly víceméně završeny již v předchozím období. Vyvíjel se pouze lidový jazyk převážně na venkově. V důsledku značné izolovanosti docházelo k velké diferenciaci nářečí, zejména moravských a slezských, která se vyvíjela odchylně od obecné češtiny.
Tištěné texty používají pravopis předchozího období, pouze se přestává graficky rozlišovat dvojí l. Objevuje se středník jako interpunkční znaménko ke zpřehlednění přebujelých souvětí. V psaném textu se i nadále používají spřežky s nesoustavně uplatňovanými diakritickými prvky.
Objevují se první obrozenecké myšlenky jako tzv. obrany českého jazyka. Za první se považuje latinsky psaná Obrana jazyka slovanského, obzvlášť českého (Dissertatio apologenetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica) od Bohuslava Balbína.
[editovat] Čeština obrozenecká
Období od 80. let 18. století do 40. let 19. století. Zrušení nevolnictví v roce 1791 umožnilo pohyb venkovského obyvatelstva do měst. To umožnilo realizaci myšlenek národních buditelů na obnovu českého jazyka. Lidový jazyk a literární žánry předchozího období však byly osvícenecké inteligenci cizí. Pro novou kodifikaci spisovné češtiny se východiskem stal literární jazyk konce 16. století a díla Komenského. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského. V té době se objevují také puristické snahy o očištění češtiny od skutečných či domnělých germanismů. K obnově české slovní zásoby však přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1835-1830) Josefa Jungmanna. Díky nadšení českých vědců bylo vytvořeno i odborné české názvosloví.
Pravopis se postupně zbavoval přežitků bratrského pravopisu, začalo se psát si, zi i sy, zy dle etymologie a jednotně ci. Zavedení antikvy místo fraktury v tisku vedlo odstranění spřežky ʃʃ a nahrazení písmenem š. Dlouhé í se začalo psát místo j, a j nahradilo g (gegj > její). Ve 40. letech bylo dvojité w nahrazeno jednoduchým v a místo tradičního au se začalo psát ou. Pravopis se tak přiblížil dnešní podobě. Podle německého vzoru interpunkce postupně opouští pauzový princip a respektuje syntaxi vět.
Umělecká literatura v této době ve snaze po vyšším stylu se dle dobových standardů často uchyluje k archaismům a nerespektuje příliš přirozený vývoj mluveného jazyka.
[editovat] Čeština moderní
Od 40. let 19. století již nebyla spisovná čeština záležitostí úzké vrstvy inteligence. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit zejména v syntaxi živému jazyku. V roce 1902 vydal Jan Gebauer první Pravidla českého pravopisu, která obsahovala přehled morfologie. Tato pravidla ještě upřednostňovala v případě dublet starší tvary. Během 20. století však do spisovného jazyka postupně pronikaly prvky mluveného jazyka, zejména obecné češtiny. Postupně byl počešťován i pravopis cizích slov s přihlédnutím k fonetické stránce, zejména psaní z místo s a vyznačování délek vokálů (gymnasium > gymnázium). Společenské změny po 2. světové válce (1945) vedly postupnému stírání (nivelizaci) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi byly do té doby nezasaženy.
[editovat] Podívejte se také na
[editovat] Reference
- Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny. Praha 2002. ISBN 80-7106-484-X.
- Rejzek J. Český etymologický slovník. Leda, Voznice 2001. ISBN 80-85927-85-3.
- Lamprecht A., Šlosar D., Bauer J. Historická mluvnice češtiny. SPN Praha 1986, 423 s.
