Halič
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Halič (pol. Galicja, ukr. Halyč, rus. Galicija) je historická oblast, která je dnes součástí v jihovýchodním Polsku a na západní Ukrajině.
Halič zaujímá severní podhůří Karpat od horní Visly na západě až po horní Prut na východě. Řeka San dělí Halič na západní část s městem Krakov, kterou obývají Poláci a východní část s městem Lvov, kterou obývají Ukrajinci. Původně však k němu až do prvního dělení Polska Krakov s okolím nepatřil (tvořil součást historického Malopolska), a západní hranice této „původní“ Haliče procházela tokem polské řeky Wisłok.
[editovat] Historie
Území Haliče bylo od konce 5. století osídlováno Slovany. V 10. století se západní Halič stala součástí polského knížectví a východní část připadla Kyjevské Rusi. Po rozpadu jednotného kyjevského státu v polovině 12. století se haličské knížectví osamostatnilo pod vládou místní větve rurikovské dynastie. Na přelomu 12. a 13.století se Halič dostala do centra zájmů uherských Arpádovců, kteří se zde neúspěšně snažili zřídit svoji sekundogenituru. Uherský král Ondřej II. (1205-1235) sem podnikl sedmnáct válečných tažení. Roku 1199 došlo ke spojení Haliče a volyňského knížectví pod vládou knížete Romana Mstislaviče (1199-1205). Obě knížectví byla v živém kontaktu se svými západními sousedy Polskem, Uhrami a Litvou. Jejich územím procházely významné obchodní stezky vedoucí ze střední Evropy na východ a především sem byly pod tlakem kočovných Polovců přesunuty cesty spojující skandinávský sever s byzantským jihem. O významném postavení knížete svědčí skutečnost, že roku 1203 získal také Kyjev a že se ho papež Inocenc III. pokusil, ovšem marně, přesvědčit, aby konvertoval ke katolické víře.
Po Romanově smrti prodělalo knížectví hlubokou vnitropolitickou krizi, které zneužili k prosazování svých zájmů uherští králové a polská knížata. Roku 1238 se Romanovu synovi Daniilovi (1238-1264) podařilo vleklou krizi ukončit. Přestože knížectví postihl vzápětí nato ničivý tatarský vpád, byly jeho následky překonány a země se začala úspěšně rozvíjet jak po stránce hospodářské tak politické. Po roce 1246 se Daniil dokonce pokusil získat pro svého syna Romana ve spolupráci s Bélou IV. babenberské dědictví. Současně se snažil zformovat koalici proti Tatarům, do které chtěl zapojit západní panovníky, a byl proto ochoten přistoupit na církevní unii. V tomto smyslu jednal s papežem Inocencem IV., na kterém požadoval vyhlášení křížové výpravy. Papež sice nechal Daniila roku 1254 korunovat haličským králem, ale slíbená vojenská pomoc se nedostavila. Kníže proto přerušil své styky s Římem a podřídil se chánovi. Tatarská nadvláda nebyla na haličsko-volyňském území tak intenzívní, proto sem přicházelo mnoho uprchlíků z více postižených oblastí, což příznivě napomáhalo dalšímu rozvoji této oblasti.
Roku 1387 připadla Halič polskému království. Po prvním dělení Polska se v letech 1772 - 1918 stala Halič (rozšířená o velkou část historického Malopolska) rakouskou korunní zemí pod oficiálním názvem Haličsko-Vladiměřské království. V roce 1918 se Halič v rozsahu rakouské korunní země, stala opět součástí obnoveného Polska, ale v roce 1939 bylo opět rozdělena, tentokrát mezi Německo a Sovětský svaz. Po druhé světové válce bylo s malými změnami obnoveno rozdělení z roku 1939. Do roku 1947 byla provedena vzájemná výměna polských a ukrajinských obyvatel Haliče.
