Béla Bartók

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Béla Bartók
Béla Bartók na fotografii z roku 1927

Narození	25. března 1881 Nagyszentmiklós (dnešní Sânnicolau Mare, Rumunsko)
Úmrtí	26. září 1945 New York, USA

Béla Bartók (25. března 1881, Nagyszentmiklós v tehdejším Rakousku-Uhersku / dnešní Sânnicolau Mare v Rumunsku – 26. září 1945, New York, USA), je světově proslulým maďarským hudebním skladatelem 20. století. Světový význam získal nejen jako skladatel, ale zároveň jako výborný klavírista a uznávaný hudební vědec. Od roku 1940 žil v exilu v USA. Společně s Leošem Janáčkem a Zoltánem Kodálym patří ke skladatelům, jejichž výrazným zdrojem inspirace byla lidová hudba.

[editovat] Život a dílo

Béla Bartók, syn ředitele zemědělské školy a hudebního nadšence, studoval po otcově smrti od roku 1893 na gymnáziu v Prešpurku (Bratislava). Matka byla učitelkou a zajistila mu výuku klavíru a harmonie u Lászó Erkela (maďarský pedagog a sbormistr, od roku 1871 působil v Bratislavě). 1899 – 1903 pokračoval Bartók ve studiu na hudební akademii v Budapešti; v kompozici byl žákem J. Koesslera.

Odpor k habsburské nadvládě, obdiv k Lisztovi, příklad Straussovy symfonické básně Život hrdinův a snaha komponovat v národním stylu vedly ke vzniku symfonické básně Košút (1903; 1904 v Manchesteru provedl také Hans Richter – německý dirigent maďarského původu, řídil např. v Bayreuthu premiéru Prstenu Nibelungova). V prosinci 1904 dokončil Bartók v Bratislavě lisztovskou Rapsódii pro klavír a orchestr op. 1. Když poznal, že „maďarské písně, mylně pokládané za lidové, jsou ve skutečnosti více či méně triviálními prostonárodními písněmi umělými…“, zahájil v r. 1905 spolu se Zoltánem Kodálym po maďarském venkově sběr lidové hudby (3700 zápisů). Později ze srovnávacích důvodů sbíral i písně slovenské (3200), rumunské (3500); tiskem vydány 1967), ale i arabské (65 z 1913), turecké (89 z 1935), ukrajinské, valašské, aj. Stal se v tomto světově uznávanou autoritou, jeho studie vyšly v řadě zemí. Ze starobylých tonálních a rytmických struktur východoevropského folklóru čerpal podněty pro svou vlastní skladatelskou tvorbu, kterou chtěl vymanit z tradičních klišé dur – mollového systému. Povzbuzením mu bylo i poznání děl Debussyho, rovněž uplatňujícího pěti- a celotónové tóniny.

Stylová proměna se uskutečnila nejprve v klavírní tvorbě (14 bagatel, Dva rumunské tance aj.); dodatečnou instrumentací vznikl z částí těchto skladeb cyklus Obrázky z Maďarska (1931). Klavírní Allegro barbaro (1911) šokovalo svými harmoniemi a údernými rytmy. Baladicky laděná jednoaktová opera Modrovousův hrad (1911) se jako všechny Bartókovy jevištní skladby vypořádává v symbolické rovině s problémem osamělosti muže a s jeho konfliktním vztahem k ženě a krutému světu; rozvíjí lohengrinovský motiv otázek, jež nemá žena muži klást. V této linii pokračuje i jednoaktová taneční hra Dřevěný princ (1917) a jednoaktová pantomima Podivuhodný mandarín (1919, neúspěšná jevištní premiéra v Kolíně n. R. 1926, definitivní verze 1931). Toto vrcholné dílo, vyjadřující v dynamické gradaci životodárnou sílu milostného citu, tragicky ničeného nelidskou společností, smělo být v Maďarsku provedeno až po r. 1945, plně umělecky rehabilitováno teprve 1956.

V údobí Maďarské republiky rad (1919) tvořil Bartók spolu s Kodálym a Ernem Dohnányim (maďarský klavírista, skladatel a dirigent) její Hudební direktorium. Aby unikl domácím útokům, vyžádal si Bartók v r. 1920 na hudební akademii, na níž od 1907 vyučoval klavírní hře, dovolenou a podnikal četná zahraniční turné jako klavírista, při nichž s ohlasem uváděl vlastní skladby (v Československu v letech 1925, 1927, 1929, 1930).

V roce 1923 vznikla k 50. výročí spojení Budapešti (z Budy a Pešti) Taneční suita, jež teprve provedením Českou filharmonií za řízení Václava Talicha na pražském festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v květnu 1925 obrátila k Bartókovi pozornost světové veřejnosti. V říjnu 1927 hrál Bartók v Praze s Českou filharmonií svůj 1. klavírní koncert (1926). 1928 koncertoval a přednášel v USA, 1929 v SSSR.

V roce 1934 zanechal Bartók výuky na hudební akademii a jako pracovník akademie věd se věnoval přípravě edice maďarských lidových písní. Objevy nových možností hudebního zvuku přinesla Hudba pro smyčce, bicí nástroje a cellestu (1936) a Sonáta pro dva klavíry a bicí nástroje (1937). Klasicky vyrovnaný 2. houslový koncert (1938) a mužné Divertimento pro smyčcový orchestr (1939) uzavřely Bartókovu evropskou tvorbu. V říjnu 1940 opustil zfašizované Maďarsko a odjel do New Yorku, kde se na univerzitě ujal zpracování sbírky jihoslovanských lidových melodií. Ochromen nemocí, dovršil své dílo Sonátou pro sólové housle (1944 na objednávku Yehudi Menuhina), 3. klavírním koncertem (1945) a zvláště myšlenkově hlubokým a současně virtuózním Koncertem pro orchestr (1943). Cennou složkou Bartókova díla je šest smyčcových kvartetů (1919 – 39) a novátorsky pojaté klavírní cykly pedagogického zaměření (Pro děti, 1909; Mikrokosmos, 1926 – 39; Sonatina, 1915 aj.).

Jako intelektuálně mimořádně vybavený autor dokázal Bartók sloučit množství různorodých prvků v osobitý styl, nesoucí i silný náboj emocionální. Pro svůj výzkum slovenských a rumunských písní, pro antifašistický postoj a pokrokovou uměleckou orientaci byl častým terčem útoků Horthyovských nacionalistů. Jeho sbírka slovenských lidových písní vychází od 1959 v Bratislavě, kde týž rok vyšel výbor z jeho studií Postrehy a názory.