Sapir-Whorfova hypotéza

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Sapir-Whorfova hypotéza je lingvisticko-antropologická teze, podle níž je pojetí reálného světa vystavěno na jazykových zvyklostech konkrétní dané komunity, jež pak předurčují určitý výběr interpretace reality.

S touto zřejmě nejslavnější teorií kořenící v jazykovém relativismu přišel americký strukturalistický lingvista Edward Sapir ve 30. letech 20. století. Nechal se inspirovat zjištěními svého učitele, proslulého antropologa Franze Boase, jenž si povšiml, že indiánské jazyky se značně odlišují od indoevropských dokonce i ve vyjadřování stejných reálií. Sapir pak zformuloval hypotézu, podle níž je pojetí reálného světa vystavěno na jazykových zvyklostech konkrétní dané komunity, jež pak předurčují určitý výběr interpretace reality – žijeme tedy bez velké nadsázky v jiných světech. Se Sapirovou prací přišel do kontaktu Benjamin Lee Whorf, který za něj suploval na univerzitě, a následně jeho úvahy prohloubil a radikálně rozpracoval. Názor většiny antropologů a lingvistů na jejich závěry, jež vešly ve známost jako Sapir-Whorfova hypotéza, je však dnes poněkud skeptický, protože myšlení není zcela redukovatelné pouze na jazyk a řada významů může být vyjádřena neverbálními či mimojazykovými prostředky, jako je například mimika, posunky, umění, jazykový či situační kontext apod.