Ozubnicová dráha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ozubnicová dráha na vrchol La Rhune nacházející se na západním konci Pyrenejí. Z obrázku je dobře patrná elektrifikace třífázovou soustavou.

Začátek ozubnice v Tanvaldě s lokomotivou T 426.003

Ozubnicová dráha je železnice, kde k přenosu tažné síly neslouží (pouze) adheze, ale tato je přenášena prostřednictvím ozubeného kola zabírajícího do ozubeného hřebene upevněného v ose koleje. Vozidla pro tuto dráhu mohou mít čistě ozubnicový pohon, takže všechna dvojkolí jsou běžná a ozubený hřeben nesmí být přerušený (např. zubačka Štrba-Štrbské Pleso ve Vysokých Tatrách) anebo mohou mít pohon smíšený, takže mají hnací dvojkolí a ozubený hřeben nemusí být osazen v úsecích, kde k přenosu tažné síly postačuje adheze (např. dráha Tanvald - Kořenov).

Oba systémy mají své výhody i nevýhody – první zjednodušuje vozidla, druhý trať (není například třeba budovat náročné ozubnicové výhybky, není třeba budovat ozubnici na všech kolejích a v celé délce trati).

[editovat] Druhy ozubnic

Během vývoje železnic se vyvinulo a rozšířilo několik ozubnicových systémů:

Ozubnicové systémy: Riggengach, Strub, Abt, Locher

Riggenbachova: Ozubnici tvoří dva U profily, mezi které jsou namontovány jednotlivé zuby. Švýcarský konstruktér Niklaus Riggenbach tuto ozubnici vytvořil roku 1866, současně nezávisle použil velmi podobný systém Sylvester Marsh v Americe, kde je znám jako systém Marsh

Strubova: Ozubnice je tvořena kolejnicí, v jejíž hlavě jsou vyfrézovány zuby. Vozidlo bylo opatřeno háky zasahujícími pod hlavu této kolejnice a bránící vyšplhání kola na zuby. Tvůrcem je Emil Strub, švýcarský inženýr, konstruktér a vynálezce, který začínal v dílnách v Aarau pod vedením Niklause Riggenbacha. Roku 1896 vyhrál se svojí ozubnicí soutěž o nejlepší řešení dráhy na Jungfrau.

Abtova jednoduchá, dvojitá, trojitá: Jeden, dva nebo tři pásy ozubených lamel tvoří ozubnici. Vícelamelová ozubnice má výhodu v plynulejším záběru a zjednodušení výhybek - obejdou se bez pohyblivé ozubnice v oblasti jazyků a bez pohyblivých kolejnic ve střední části. V místě jazyků se hřebeny rozejdou do různých směrů, druhý hřeben se v dostatečné vzdálenosti připojí. Ve střední části se jednoduché hřebeny přimknou ke kolejnici, takže ozubené kolo překříží kolejnici tak, že záběr přejde plynule z jednoho ozubení na druhé. Autorem je Carl Roman Abt, švýcarský strojní inženýr, vynálezce a podnikatel, systém si nechal patentovat v roce 1882.

Locherova: Pro dráhu na Pilatus vytvořil švýcarský inženýr, vynálezce a podnikatel v oboru stavby železnic Eduard Locher, Dr. h.c. ozubnici se dvěma vodorovně umístěnými hřebeny. Také tento systém zabraňuje vyšplhání ozubeného kola, neboť všechny síly působí v rovině koleje. Systém se dále nerozšířil, zejména z důvodu nemožnosti použití výhybek.

System Riggenbach

System Strub

System Abt

System Locher

[editovat] Výhybky

Ozubnicová výhybka dráhy na La Rhune se Strubovou ozubnicí v poloze přímo.

Tatáž výhybka v poloze do odbočky

Na kolejích Abtova dvouhřebenového systému v menším sklonu se užívá jednodušší typ výhybky, na níž v místě přerušení jednoho hřebenu je v záběru ozubené kolo na druhém hřebeni. Ve větším sklonu se používá výhybka, v níž při přestavení dochází k přesunu dílů tak, že dvojitý hřeben i kolejnice pro daný směr pokračují bez přerušení. Pro tyto výhybky se někdy používá označení Abtovy výhybky, které však častěji označuje výhybky pro pozemní lanové dráhy.

Výhybky jednoduššího provedení byly do roku 1996 i v Dolním Polubném na někdejší ozubnicové dráze Tanvald-Kořenov-Harrachov. Dvouhřebenové výhybky jsou například ve stanici Queralbs zubačky ve Vall de Núria ve španělských Pyrenejích.

Podvozek ozubnicové elektrické jednotky pro dráhu na Zugspitze. Ozubnice Riggenbachova.

[editovat] Zajímavosti

na konci 19. století byl v Praze vypracován projekt ozubnicové tramvaje, která by projížděla Nerudovou ulicí na Malé straně. Projekt ale nakonec nebyl realizován.