Norfolk (ostrov)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek je o ostrově v Oceánii. Další významy viz rozcestník Norfolk.

Territory of Norfolk Island Teritorium ostrova Norfolk
vlajka znak

Rozloha	35 km² (226. na světě) z toho 0 % vody
Počet obyvatel	1841 (232. na světě, odhad 2004)
Hustota zalidnění	53 / km² (191. na světě)
Jazyk	angličtina, norfolčtina
Národnostní složení	{{{národnosti}}}
Náboženství	křesťanství
Nejvyšší bod	Mount Bates (319 m n. m.)
Hlavní město	Kingston
Státní zřízení	samosprávné přidružené území Austrálie
Podřízené celky	{{{dělení}}}
Správce	Grant Tambling
Vedoucí ministr	David Buffett
Hymna	Come ye Blessed
Vznik	1979 (Norfolk Island Act)
Měna	Australský dolar (AUD)
ISO 3166-1	574 NFK NF
MPZ	AUS
Doména	.nf
Telefon	6723
Časové pásmo	UTC +11:30

Norfolk (anglicky Norfolk Island, norfolcky Norfuk Ailen) je malý ostrov v jižním Tichém oceánu. Leží na 29°01′59" j. š., 167°57′00" v. d., 1400 km východně od Austrálie, 740 km severozápadně od Nového Zélandu a 750 km jižně od Nové Kaledonie. Spolu se dvěma sousedními ostrovy tvoří Norfolk jedno z vnějších teritorií Austrálie.

Symbolem ostrova, vyobrazeným i na jeho vlajce, je jehličnan Blahočet ztepilý (Araucaria heterophylla), endemit, který ve volné přírodě roste pouze zde, i když se v jiných částech světa pěstuje jako pokojová rostlina.

[editovat] Geografie

Ostrov Norfolk se nachází v jižním Tichém oceánu, východně od Austrálie. Má plochu 34,6 km², bez významných vnitrozemských vodních ploch. Jeho pobřeží měří 32 km. Nejvyšším bodem ostrova je Mount Bates (319 m n.m.), který se nachází v severozápadní čtvrtině ostrova. Povrch je většinou vhodný pro farmářské využití.

Druhým největším ostrovem teritoria je Philip Island (Filipův ostrov) na 29°07′00" j. š., 167°57′00" v. d., několik kilometrů na jih od hlavního ostrova.

Pobřeží je více méně tvořeno útesy, nejsou zde bezpečné přístavy. Veškeré cizí zboží se přiváží na lodích obvykle do Cascade Bay. Zátoka Emily Bay je chráněná před Pacifikem malým korálovým útesem a je jediným bezpečným místem ke koupání.

Podnebí je subtropické a mírné, roční období se liší jen málo. Ostrov je vulkanického původu.

Oblast kolem Mount Batesu je chráněna jako Norfolk Island National Park. Park zahrnuje asi 10 % území ostrova, obsahuje zbytky původních lesů, včetně úseků subtropického deštného lesa. Park také zahrnuje dva menší ostrovy na jih od Norfolku, Nepean Island a Philip Island. Vegetace na Philipovi byla devastována importovanými zvířaty (prasata, králíci), jejich stavy jsou nicméně postupně snižovány.

Největší osada ostrova, Burnt Pine, se rozkládá podél Taylor's Road. Zbytek ostrova pokrývají roztroušené samoty. Vládní budovy se nacházejí v místě bývalé trestanecké osady Kingston. Kingston má nicméně spíše ceremoniální úlohu, zatímco ekonomickým centrem je Burnt Pine.

Norfolk si nárokuje exkluzivní ekonomickou zónu 370 km (200 námořních mil) a teritoriální vody 6 km (3 námořní míle) od ostrovů. Ekonomická zóna slouží k rybolovu, i když se spekuluje, že by v ní mohla ležet naleziště ropy a zemního plynu.

[editovat] Dějiny

Norfolk byl poprvé osídlen mořeplavci z východní Polynésie, pravděpodobně z ostrovů Kermadec na sever od Nového Zélandu. Připluli ve 14. nebo 15. století a udrželi se zde po několik generací, než zmizeli neznámo kam. Pozůstatky jejich vesnice byly vykopány u Emily Bay. Zůstaly tu po nich kamenné nástroje, krysy a banánovníky.

První Evropan, o němž se ví, že ostrov spatřil, byl v roce 1774 kapitán James Cook na své druhé cestě do jižního Pacifiku s lodí Resolution. Cook ostrov pojmenoval po vévodkyni z Norfolku, ženě Edwarda Howarda, 9. hraběte z Norfolku (1685-1777).

Cook vstoupil na pobřeží v úterý 11.10.1774 a údajně na něj udělaly velký dojem vysoké rovné stromy a lnu příbuzné rostliny. Odvezl do Británie vzorky se zprávou o jejich potenciálním využití pro královské námořnictvo. Spojené království tehdy bylo velmi závislé na lnu (na plachty) a konopí (na lana) z pobřeží u baltských přístavů. Jakékoli ohrožení dodávek přímo ohrožovalo sílu královského námořnictva. Britové také využívali dřevo z Nové Anglie, a jeho dodávky se zastavily za války o americkou nezávislost. Nález alternativních zdrojů na Norfolku tak někteří historici považují za hlavní důvod založení osady pro trestance z Nového Jižního Walesu v roce 1788.

Populace rostla a mnozí trestanci se rozhodli na ostrově zůstat jako osadníci i po vypršení svého trestu. V roce 1792 zde bylo už 1000 obyvatel. Kvůli značné vzdálenosti ostrova od Sydney, a tudíž vysokým nákladům na zásobování a komunikaci však po pár letech král navrhl zrušení osady. Svobodným osadníkům se nechtělo opustit zemi, v níž začínali zapouštět kořeny, ale v letech 1813 až 1814 odešlo i posledních 200 lidí, kteří na ostrově ještě zbývali.

Trestanecká osada byla obnovena v roce 1825, poté co britská vláda uložila Thomasi Brisbanovi, tehdejšímu guvernérovi Nového Jižního Walesu, aby obsadil Norfolk jako místo, kam se budou posílat „ti nejhorší zločinci“. Odlehlost ostrova, dříve považovaná za nevýhodu, nyní umožňovala odsunout recidivisty tak daleko od společnosti, jak jen bylo možné. Brisbane ujistil své nadřízené, že „zločinci poslaní sem budou navždy zbaveni naděje, že by se někdy mohli vrátit“. I Brisbanovi následovníci v úřadě považovali deportaci na Norfolk za poslední trest před trestem smrti. Trestanci byli drženi v železech a v nelidských podmínkách.

Po vzpouře vězňů v roce 1834 ostrov navštívil otec William Ullathorne, generální vikář ze Sydney, aby poskytl útěchu vzbouřencům odsouzeným k smrti. To, co viděl, bylo prý „nejsrdceryvnější scénou, jaké byl kdy svědkem." Byl šokován, když zjistil, že „každý, kdo slyšel o odročení svého trestu, hořce zaplakal, zatímco každý, kdo slyšel o svém odsouzení k smrti, padl na kolena s očima suchýma a děkoval Bohu."

Úřední zpráva Roberta Pringla Stuarta z roku 1846 vynesla na světlo nedostatek a špatnou kvalitu jídla, nevhodné ubytování, mučení a neustávající bičování, neposlušnost trestanců a korupci dohlížitelů.

Britská vláda začala vyklízet druhou trestaneckou osadu po roce 1847 a poslední trestanci byli v květnu 1855 převezeni na Tasmánii.

6.6.1856 dorazila na Norfolk nová skupina vystěhovalců. Byli to potomci Tahiťanů a vzbouřenců z Bounty, přesídlení z Pitcairnových ostrovů (6120 km na východ od Norfolku), které už byly příliš malé pro jejich rostoucí populaci. Britská vláda povolila jejich přesun na Norfolk, na kterém byla ustavena nová kolonie, oddělená od Nového Jižního Walesu, nicméně ve správě guvernéra z Nového Jižního Walesu.

Pitcairňané obsadili mnohé budovy, které zde zůstaly po trestanecké kolonii, a začali se živit farmařením a velrybářstvím. Přestože se některé rodiny v příštích letech rozhodly vrátit na Pitcairn, norfolcká populace nadále pomalu rostla a přijímala nové osadníky, kteří nezřídka přijížděli na velrybářských lodích.

Po vytvoření Australského společenství v roce 1901 byl Norfolk zařazen pod jurisdikci nové australské vlády jako externí teritorium.

Během Druhé světové války byl Norfolk klíčovou leteckou základnou mezi Austrálií a Novým Zélandem. Spadal do oblasti, za kterou zodpovídal Nový Zéland, a byl tedy hlídán jednotkou novozélandské armády. Během války na ostrov nicméně nikdo nezaútočil.

V roce 1979 poskytla Austrálie Norfolku autonomii. Ostrované si volí svou vládu, která spravuje většinu norfolckých záležitostí. Na druhou stranu Norfolčané nemají zastoupení v australském parlamentu a jsou jedinou skupinou obyvatel australského státu nebo teritoria, která tam není zastoupena.

V roce 2006 je v přípravě reforma tohoto modelu^[1].

[editovat] Obyvatelstvo

Norfolčané mluví jak anglicky, tak kreolským jazykem známým jako norfuk (směs angličtiny 18. století a tahitštiny). Obliba norfuku klesá s rostoucím počtem turistů na ostrově a mladých lidí opouštějících ostrov kvůli práci a studiu; nicméně existují snahy udržet ho naživu, vydávají se slovníky a některé turistické atrakce se přejmenovávají norfucky. V roce 2005 byl norfuk vyhlášen druhým úředním jazykem na ostrově.

[editovat] Reference

Andrew Kippis: The Life and Voyages of Captain James Cook, Westminster 1788, Reprint London and New York 1904, pp. 246 ff

Historie trestaneckých osad:

Manning Clark: A History of Australia, Vols. I–III, Melbourne, Melbourne University Press, 1962, 1968, 1973.
Margaret Hazzard: Punishment Short of Death: a history of the penal settlement at Norfolk Island, Melbourne, Hyland, 1984. (ISBN 0-908090-64-1)
Robert Studley Forrest Hughes: The Fatal Shore, London, Pan, 1988. (ISBN 0-330-29892-5)
Reg Wright: The Forgotten Generation of Norfolk Island and Van Diemen's Land, Sydney, Library of Australian History, 1986.
Marcus Clarke: For the Term of his Natural Life (novel)