Josef II.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef II. (13. března 1741 Vídeň – 20. února 1790 Vídeň), v letech 1765 až 1790 císař Svaté říše římské, v letech 1780 až 1790 král uherský a (nekorunovaný) král český a arcivévoda rakouský. Je jedním z nejdůležitějších panovnických představitelů evropského osvícenství, prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil.
Obsah |
[editovat] Život
[editovat] Rodina
Josef II. byl nejstarší synem rakouské, české a uherské panovnice Marie Terezie a císaře Svaté říše římské Františka I. Štěpána Lotrinského. Mezi jeho početné sourozence patřili např. pozdější císař a jeho nástupce Leopold II. či Marie Antonie, provdaná za francouzského dauphina, budoucího krále Ludvíka XVI. (je známější pod jménem Marie Antoinetta).
Byl prvním panovníkem pocházejícím z Habsbursko-Lotrinské dynastie.
Byl dvakrát ženat. Poprvé s Marií Isabellou Bourbonsko-parmskou (1760 až 1762), kterou hluboce miloval, ale která jeho city neopětovala. Po její předčasné smrti už nebyl schopen navázat žádný užší citový vztah k jiné ženě, ani ke své druhé choti (k druhému sňatku ho donutila Marie Terezie), Marii Josefě Bavorské (1764 až 1767) (manželství zřejmě ani nebylo konzumováno). S Isabellou měl 3 děti, které však brzo zemřely.
Josef II. zemřel (částečně zřejmě i v důsledku přepracování) v roce 1790. Na trůn po něm nastoupil jeho mladší bratr Leopold II..
[editovat] Vláda
Již od mládí se zajímal o správní otázky matčiny říše. Inkognito (pod jménem hrabě Falkenberg) podnikl řadu cest po korunních državách.
Od roku 1764 vládl po boku své matky Marie Terezie, když byl ve Frankfurtu zvolen císařem Svaté říše římské. Faktickou moc však v rukou stále třímala Marie Terezie.
V tomto období se se svou matkou často dostával do ostrých konfliktů. Zatímco Josef II. přistupoval k reformě říše jako osvícenský panovník, Marie Terezie tento myšlenkový proud nikdy plně nepřijala a dala se více vést svou hlubokou katolickou zbožností.
Od smrti své matky v roce 1780 vládl sám a byl zvolen i králem českým a uherským. V této době také prosadil své hlavní reformy. Během své vlády vydal přes 6.000 výnosů (v průměru téměř 2 denně). Za nejdůležitější z nich lze považovat zrušení cenzury (později ji znova obnovil, ale podstatně omezenou), toleranční patent a zrušení nevolnictví (všechny 3 vydány 1781). Byly ale i jiné změny: zlepšení postavení židů, srovnání daní a možností provozovat řemesla, změna doplňování vojska), zřízení katastru půdy a domů (josefínský katastr), reforma trestního práva (mj. v podstatě zrušen trest smrti), zavedení nových úřadů a úředních hodin, tajná policie, zřízení sítě nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformy školství, reformy ovlivňující katolickou církev.
Řada reforem byla namířena proti církvi (například zrušení klášterů, které se nezabývaly vzděláváním, zdravotnictvím nebo vědou – téměř poloviny). Některé však katolické církvi mohly dlouhodobě i prospět (možnost odchodu do důchodu pro staré kněze). Stát rovněž převzal výuku kněží (později zrušeno). Mnoho reforem se v praxi ukázalo jako nepřínosné nebo nepřijatelné. Některé byly zrušeny už za Josefova života (například zákaz pohřbívání v rakvích, aby se ušetřilo dřevo a stromy, mělo být nahrazeno pohřbíváním v plátěných pytlech do hrobů vysypaných vápnem), mnohé po jeho smrti (například radikální reforma daňového systému). Podle některých pramenů mu ke konci života, kdy navíc i císařství bylo v těžké situaci, úředníci podstrkovali k podpisu nařízení rušící řadu reforem, přičemž Josef už možná ani nevěděl, co podepisuje. Díky jeho rozhodnému a nekompromisnímu postupu v předchozích letech však řada reforem už odvolat nešla.
[editovat] Význam
[editovat] Osvícenský absolutizmus
Josef II. je předním českým představitelem osvícenského absolutizmu a i v evropském měřítku byl panovníkem nevšedního významu.
Ve své snaze o reformu říše podnikl řadu kroků, které byly prvotně zamýšleny k zefektivnění hospodařství a státní správy, ale ve výsledku přispěly k nebývalému zkvalitnění života jeho poddaných (Josef II. vycházel z jednoduchého předpokladu, že je-li poddaný relativně zdravý a spokojený, je říši prospěšnější, proto v tomto směru podnikl řadu regulací, např. v oblasti státní správy, náboženství, hygieny a zdraví apod.).
Zásadní změnu života habsburských državách však přinesly tzv. Toleranční patent a Patent o zrušení nevolnictví.
[editovat] Toleranční patent
První z velkých patentů byl tzv. Toleranční patent, jako datum jeho vydání se udává 13. října 1781, ve skutečnosti však šlo spíš o sérii nařízení upravujících problematiku tolerance různě pro různé země monarchie. Rušil církevní monopol katolické církve v rakouských korunních zemích a dovoloval vedle katolického vyznání také luteránské, kalvínské a ortodoxní křesťanství. Nejednalo se o zrovnoprávnění, ale o „toleranci“, jakési trpění, nekatolická vyznání podléhala řadě znevýhodňujících nařízení, přesto se jednalo o zásadní čin v otázce svobody vyznání.
Od roku 1782 byla podobným způsobem víc tolerována i židovská víra. Židé se od té doby mohli věnovat většině běžných povolání, studovat na univerzitách, v některých oblastech dokonce mohli vlastnit i půdu. Bylo zrušeno potupné označování žlutým kolečkem, někde mohli být oslovováni „pane“ místo „žide“. Dál např. nesměli vstoupit do státních služeb. Zrušil povinné označení židů žlutým kolečkem, zrušil tzv. „židovské mýto“ (židé ho museli platit u městských bran), zakázal tzv. „křty z nouze“ (židovské dítě, někým zpravidla proti vůli rodičů pokřtěné muselo být důsledku toho odebráno rodičům, protže už se nemohlo stát židem). Byla ovšem zároveň zrušena rabínská soudní pravomoc, hebrejština a jidiš už pro židy neplatily jako úřední řeč, každý žid musel převzít německé jméno.
[editovat] Patent o zrušení nevolnictví
Dne 1. listopadu 1781 byl vydán tzv. Patent o zrušení nevolnictví, jímž bylo nevolnictví zrušeno a nahrazeno mirnějším poddanstvím a nadále byla zachována robota (až do roku 1848), čímž byli poddaní vyvázáni z přímé závislosti na své vrchnosti, ať šlechtické či církevní. Tato změna mj. znamenala, že poddaní nepotřebovali souhlas vrchnosti, když se chtěli odstěhovat z panství (např. do města, nebo na panství jiné vrchnosti), když chtěli uzavřít sňatek s osobou žijící mimo panství, když chtěli dát své děti vyučit řemeslu či studovat, což dřív bez souhlasu vrchnosti učinit nesměli. Z poddanství rovněž bylo možné se vykoupit. Nepřímým důsledkem patentu byl nárůst vzdělanosti (víc lidí mohlo svobodně studovat) a podnikatelské činnosti (rolníci mohli odejít do měst, kde byli zaměstnáni v továrnách), což výrazně podpořilo průmyslovou revoluci v Čechách. Možnost stěhování do měst podpořilo i český živel ve městech.
[editovat] Další reformy
Mezi další Josefovy kroky patřilo zrušení těch klášterů, které se nevěnovaly veřejně prospěšným činnostem (špitály nebo školy).
Velké bouře a brzké zrušení vyvolaly tzv. Josefínský katastr a Berní a urbariální reforma (patent). Josefínský katastr byl soupis veškeré půdy říše, poddanské i panské bez rozdílu a zaváděl její rovné zdanění (rušil tak dřívější mnohé daňové úlevy vrchnosti). Berní a urbariální patent mj. rušil povinnost roboty a nahrazoval ji peněžními dávkami, v přechodném 1ročním období měli poddaní robotovat za mzdu, daňové zatížení poddanských usedlostí nemělo překročit 30 % výnosu pozemku. Oba byly zrušeny ještě za Josefova života.
Josef II. se snažil o centralizaci své říše. Z toho důvodu chtěl jako jediný a jednotící jazyk prosadit němčinu. Tím (a zrušením nevolnictví, které umožnilo stěhování do měst) zavdal nechtěně jeden z impulzů k započetí boje za obranu národních jazyků, který je v Česku znám jako národní obrození. Přitom byl jedním z mála vládnoucích Habsburků, kteří uměli česky.
Svou vnitropolitickou situaci ke konci své vlády podstatně zhoršil válkou s Tureckem, v níž situaci Rakouska nakonec zachránil generál Laudon.
[editovat] Citáty
[editovat] Josefovy
„Zeměpanská moc obsahuje bez výjimky vše, co v církvi je ne z božského, nýbrž z lidského nálezku a ustanovení.“ (vládní norma z 19. prosince 1781)
„Říše, kterou spravuji, musí být spravována podle mých zásad; předsudky, fanatizmus, stranictví a otroctví ducha musí být potlačeny a každý poddaný musí být dosazen k požívání občanských svobod.“ (v dopise hraběti Colloredovi, salcburskému arcibiskupovi)
„Bůh mne chraň před tím, myslet si, že je lhostejné, stanou-li se příslušníci státu protestanty, nebo zůstanou-li katolíky, a nadto lnou-li k bohoslužbám, které zdědili po otcích, nebo se jich aspoň účastní. Vše, co mám, dal bych za to, kdyby všichni protestanti států Vašich přistoupili ke katolictví. Slovo tolerance znamená mi jen tolik, že bych ve všech pouze pozemských věcech každému bez rozdílu náboženství svěřil úřad, dovolil mu, aby směl mít majetek, provozoval řemeslo a byl státním občanem, když by k tomu byl způsobilý a státu a jeho hospodářství užitečný.“
„Pro mne je tolerance čistě světskou záležitostí… Jsem připraven zaměstnat každého, ale každého, kdo pěstuje rolnictví nebo obchod, nebo usadit ve městě toho, kdo má příslušnou odbornost a přinese výhody či píli do mých zemí… Mou zásadou je úplná svoboda vyznání; potom bude jen jedno jediné náboženství, jež záleží v tom, aby všichni byli vychováváni ku prospěchu státního celku… Je-li opatřena služba státu, zákon přírody a společnosti, dostává-li se Nejvyšší bytosti úcty a modliteb, není důvodu, abyste se Vy, dočasní vládcové, míchali do jiných věcí. To je moje smýšlení; Vaše veličenstvo je zná; bojím se, že je nezměním nikdy.“ (1777)
„Nebude-li této metody přijato, nezachrání se tím víc duší, spíš se ztratí mnohem více užitečných a potřebných těl. Neshoduje se s mými zásadami konat věci jen napolo; je třeba buď plné svobody kultu, nebo musíte ze všech svých zemí vyhnat všecky, kdo nevěří totéž co Vy a k vzývání stejného boha nepřijímají stejné normy jako Vy“.
V dopisech Marii Terezii o postoji k protestantům
„... vrchnosti ke svému bujnému životu a udržení svých, často koupených, výhod nesnaží se rozmnožit své příjmy zaváděním průmyslu, ale sužováním a znepokojváním poddaných.“
Z cestovního deníku Josefa II.,1771, podle P. Bělina České země a habsburský absolutismus ve druhé polovině 18. a na počátku 19. století
„... tyto společnosti, ponechané bez náležitého dozoru, mohly by se zvrhnout do výstředností, nebezpečných pro náboženství, řád a mravy. Mně sice jejich tajemství nejsou známa, přece však vím, že skutečně udělaly leccos dobrého pro nejbližší, chudé a pro šíření vzdělanosti…“
Z patentu Josefa II. o svobodných zednářích, 1785
„A tak byly mezi ministry pořádány hotové dražby na královské milosti, na zvýšení platů, na čestné tituly, postupy a řády. Každý z ministrů nutně potřeboval svých podřízených jednak k zvýšení své vážnosti a k vykonávání prací, jež pak vydával za své, jednak k vyhledávání malých a tajných intrik. Z toho pak vznikla úmyslný úskok na státní pokladnu; v tom byla příčina, že všechny úřady byly rozmnožovány, zřizována místa nových zbytečných prezidentů, neschopní lidé podržováni a povyšováni, a jim po bok ustaveni jiní, aby za ně pracovali…“
Z pamětního spisu Josefa II., 1771
podle P. Bělina České země a habsburský absolutismus ve druhé polovině 18. a na počátku 19. století
[editovat] O Josefovi
„Toleranční patent na nás působí jako pohřební kázání. Žijeme ve smutné době; jestliže se Bůh nad námi nesmiluje, co z nás bude?“
(Biskup ze Szombathely (Kamenice) v Uhrách v dopise biskupovi z Egeru /Jageru/)
„Pomíjivý je tento dům, ale Josefova sláva nepomine; dal nám toleranci - a ta dává nesmrtelnost.“
Děkovný oslavný nápis na měšťanském domě ve Vídni
„Ach, zlaté časy, časy Josefovy…“
Josef Dobrovský ve stáří
(Kromě Dobrovského podle Evy Melmukové, Patent zvaný toleranční)
„Mocnář, jenž konec učinil pronásledování náboženskému a zrušil rabství, zasluhuje, aby zaujal místo v panteonu národním vedle nejlepších panovníků.“
Arnošt Denis, podle Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918
„Jak toho času panovat počal, jak ale na jeho císařský trůn dosedl, tu hned potokové blaženosti téci počaly, neboť od roku 1781 každej tejden patenty a nový zemský nařízení pro všeobecný blaho od něj přicházely, nebo ještě mnoho k vykořenění a napravení zlých věcí měl.“
Kronika Martina a Františka Nováka z Dřínova u Zlonic
„My chceme císaři pánu bejt vždy věrný, vydejte nám od Josefa patent z guberny, samým ryzým zlatem psanej, císař na něm podepsanej! Musí nám bejt vydanej!“
Jan Antoš, zpěvohra o sedlskej rebelii, 1777 (mezi poddanými se často šířily zvěsti, ostatně ne zcela neodůvodněné, že jim vrchnosti zatajujou v jejich prospěch vydané patenty)
„Poddaný patřejí předně císaři a potom teprve hraběti a císař nedopustí, aby se s nimi tak zacházelo… Ví-li pak hraběcí správce, že též i jeho hrabě císařův poddaný jest? Ví-li pak, že můj otec větší cenu má než jeho hrabě? Můj otec pracuje a hrabě zahálí. K mrhání peněz není potřeba hraběte - to dovede leckterý mrcha člověk. A císař zahálku nenávidí, neboť on sám dnes i nocí jako císař pracuje.“
Gottlieb Stephanie mladší - Karel Bulla, činohra „Odběhlec z lásky synovské“ 1785
„…jaká radost u toho vesnického lidu byla, když jim po té neděli /1.listopadu 1789/ žádný na robotu jeti a jíti neporoučel, nelze věřiti tomu, kdo jakživ roboty nezkusil. Mnozí na poděkování Pánu Bohu a za zdraví a šťastné panování monarchy našeho mše svaté dali sloužiti a jiné milosrdné skutky a almužny vykonávali.“
František jasn Vavák, Pamětní zápisky, 1789
„Já a Jeho Veličenstvo /Josef II./ jsme pevně rozhodnuti udělat konec mnohomluvnosti, jež se všude vetřelam vyhladit z kořene zdlouhavé vyřizování záležitostí a všechny přinutit k tomu, aby dané příkazy ihned vyřizovali.“
„Buď vládcem občanům, ne otrokům! Svou moc si zbuduj v jejich srdcích jen! Ne strachem získávej si poslušnost, tu zajistí ti moudrost zákonů! Ať neposlušný ztrestá sebe sám! Krev prolít občanů se obávej! Jednou vzdás účet pánu vladařů, jenž svěřil v ruce tvé i tuto krev. Neplýtvej nikdy statkem poddaných! On není tvůj, toť jejihc vlastnictví, jež chránit údělem je knížecím. Bohatství občanů je poklad tvůj! Ať srdce jich ti náleží! A klíč k pokladům ti láska zhotoví. Ať žehná ti i rolník u pluhu, jenž jdnou - v světě zkázy zbaveném - i v rukou krále hanbou nebude. Svobodou poušť se v květy obrací, otroctví mění nivy rajské v poušť. Tvým vlivem ať se obchod pozvedne a blahobyt pak jemu následuj. Buď přízniv vědám, a ty podporuj, jichž světlem vzrůstá blaho člověka! Na lichocení - pravda přístup měj vždy k trůnu svému. Ctnost oceňuj i v chyšce, trestej neřest v paláci! Ne ponížení, hřbety otrocké, jen zásluha ať určí rádce tvé! Ti ať jsou též lid miláčci!“
Josef Sonnenfels, Óda va volbu Josefa II. císařem, 1765
podle P. Bělina České země a habsburský absolutismus ve druhé polovině 18. a na počátku 19. století
Citáty o Josefovi z Babičky od Boženy Němcové:
„To byl hodný pán, pánbůh mu dej věčnou slávu!“
(I. kapitola, str. 10)
„Bodejť bych neměla /Josefa ráda/, když ho každý člověk pro jeho dobrotu a hodnost chválí. Však se za něj také každý den modlíme, aby mu dal pánbůh dlouhé panování a té jeho panímámě… císař pán je císař pán, a to je přec něco říci. Já slýchala, že když se člověk podívá císaři do očí, zima pochází a horko rozpaluje.“
„-Škoda, věčná škoda, že toho pána zem kryje-“
(IV. kapitola, str. 36)
Podle této elektronické verze Babičky:
http://ld.johanesville.net/nemcova-01-babicka
[editovat] Pozoruhodnost
Josef II. vstoupil do české literatury mj. v díle Babička Boženy Němcové, jako „pán s trubičkou“ (tj. dalekohledem), viz citáty.
Jeho asi nejznámější filmovou podobu vytvořil Jeffrey Jones ve filmu Amadeus Miloše Formana, kde byl představen jako laický milovník hudby.
| Předchůdce: | 1780–1790 | Nástupce: | ||||
| Marie Terezie | Josef II. | Leopold II. |
[editovat] Podívejte se též na
- Seznam panovníků Svaté říše římské
- Seznam hlav českého státu
- Habsburkové
- Habsbursko-Lotrinská dynastie
[editovat] Literatura
- Bělina P., Teoretické kořeny a státní praxe osvícenského absolutismu v habsburské monarchii. Československý časopis historický 29, 1981, s. 879-905.
- Gutkas, K., Kaiser Joseph II. Eine Biographie. Zsolnay, Wien 1989.
- Magenschab, H., Josef II. : revolucionář z boží milosti. Praha 1999.
- Melmuková, E., Patent zvaný toleranční, Praha 1999.
- Reinalter, H., Am Hofe Josephs II., Leipzig 1991.
- Winter, E., Der Josefinismus. Die Geschichte des österreichischen Reformkatolizismus 1740-1848. Berlin 1962.
