Nevolnictví
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 |
Tento článek nebo jeho část obsahuje informace, které nejsou ověřené. Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámen, opravte, prosíme, nepřesnosti a doplňte prameny (literaturu apod.), které dokládají uvedená tvrzení. |
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
Nevolnictví je moderní pojem popisující faktický stav poddaných v období po třicetileté válce. Doba sama ho neznala.
Dle tehdejšího chápaní byl člověk poddaným, což byl jasně definovaný právní vztah, na jehož základě poddaným příslušela určitá oprávnění a povinnosti. Poddaným se někdy vedlo lépe, někdy hůře, podle milosti vrchnosti, ale nikdo by to neformuloval tak, že od třicetileté války začalo nevolnictví. Během 17. a 18. století se ovšem výrazné omezení práv poddaných stalo tak samozřejmou věcí, že lidé z okolí Josefa II. zastávali názor, že poddaní jsou dle platného právního stavu skutečně majetkem vrchnosti. Tento vztah byl v Evropě známý z období raného středověku, kdy byl sedlák zcela bezprávný a nazýval se německy Leibeigen, anglicky serf, či latinsky servus, tedy de facto otrok, který však nemohl být prodán a mohla být prodána pouze půda, na které pracuje. Josef II. chtěl tedy zrušit Leibeigenschaft v Čechách, ale česká šlechta oponovala, že v zemi žádný Leibeigenschaft není, i když často o svých poddaných hovořila jako o meine Leibeigen.
Jeden člověk z Josefova okolí pročetl celé Obnovené zřízení zemské z roku 1627, aby našel akt zavádějící Leibeigenschaft, který by mohl císař zrušit, ale neuspěl. Nakonec se zjistilo, že šlechta měla pravdu a nic takového v zemi fakticky neexistovalo. I když se tedy tradičně říká, že Josef II. 1. listopadu roku 1781 zrušil nevolnictví, bylo by asi přesnější říct, že zakotvil základní občanská práva poddaných.
Slovo nevolník se v přeneseném slova smyslu znovu objevilo na konci 20. století, kdy podle některých (obecně neuznávaných) ultralevicových myslitelů označuje otroky platu pracující v kapitalistickém podnikání. Podle nich jsou místo k půdě fakticky připoutáni k podniku (nikoliv právně) a pracují dlouze a tvrdě pro zisk jejich majitelů, který si přisvojuje nadhodnotu.
Na základě evropské směrnice o převodu podniku, nemůže být transfer podniku výpovědním důvodem. Účelem je ochrana pracovních míst. Pokud dojde jen k převodu podílu ve společnosti, ke změně zaměstnavatele nedochází, takže tato transakce nemá pracovněprávní dopady.
Podle ultralevice je tato socialistická ochrana zaměstnanců pouhým moderním nevolnictvím, neboť zaměstnanci údajně smějí být prodáváni spolu s podnikem, pro který pracují. Toto pojetí však úplně pomíjí poměrně značná práva zaměstnanců včetně relativní snadnosti podání výpovědi.
